Dne 28. října 1937 se v celém Československu slavilo devatenácté výročí vzniku republiky. Výjimkou nebyl ani mnohonárodnostní Užhorod na Podkarpatské Rusi. Lidovou slavnost však poznamenal i smutek nad koncem Masarykovy éry.
„To byla paráda, to si nedovedete představit,“ vzpomíná pamětník Miroslav Ilek na oslavy státního svátku na Podkarpatské Rusi. V této nejvýchodnější výspě tehdejšího Československa žili lidé mnoha různých národností i vyznání, ale v ten den je všechny podle jeho slov spojoval pocit sounáležitosti.
[caption id="attachment_142297" align="aligncenter" width="526"]
Obraz nábřeží v Užhorodu. Zdroj: archiv pamětníka Františka Hroníka, Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
„Na ten večer se sjeli všichni ze širokého okolí. Ten průvod, to bylo něco monumentálního, mohutného.“ Slavnost začínala lampionovým průvodem, dlažbou otřásala děla 12. dělostřeleckého pluku. V průvodu šly sokolské a skautské oddíly zastupující mnoho zdejších národností: čeští, ukrajinští, maďarští i ruští skauti, židovští skauti Makabi a rumunští Cercetași. Zdálky zněly fanfáry trubačů a vojenské polnice. Celý průvod zakončil ohňostroj vojenských světlic, zrcadlící se na hladině řeky Už.
„Nemohu na to zapomenout,“ říká s dojetím Miroslav Ilek a zdůrazňuje význam celé slavnosti:
„Všechno to vyjadřovalo vztah místních občanů k československému státu, který byl velice pozitivní.“
„Lidé v té době měli povědomí, co je to republika a co znamená i pro Podkarpatskou Rus,“ dodává. „Nikdo nebyl k účasti na oslavách nucen, za neúčast nehrozil postih, být při tom každý považoval za věc cti.“
Maďaři, Rusíni, Slováci i Židé
Miroslavu Ilekovi bylo v té době čtrnáct let a chodil na gymnázium v Užhorodu. Studoval v koedukované třídě, k jeho spolužákům proto patřili i Slováci, Rusíni, Židé a Maďaři. „Národnostní ani náboženské třenice ve škole neexistovaly. Žádné povyšování, všichni byli přátelé. Ortodoxní Židé na pesach nosili do školy macesy, Maďarky byly naše kámošky,“ popisuje atmosféru školní pospolitosti.
[caption id="attachment_142298" align="aligncenter" width="525"]
Třída reálného gymnázia v Chustu ve 30. letech. Zdroj: archiv pamětníka Vasila Coky, Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
On sám se na Podkarpatské Rusi už narodil. Jeho rodiče sem přišli po první světové válce jako představitelé nově budované československé samosprávy. Otec Stanislav Ilek, původem z Vysočiny, zareagoval tehdy na inzerát, který právníkům ochotným pracovat ve státní správě na Podkarpatské Rusi nabízel rychlejší kariérní postup. Nastoupil nejprve v Chustu jako vrchní komisař, později se stal okresním hejtmanem a nakonec radou politické správy celé Podkarpatské Rusi se sídlem v Užhorodu.
Stanislav Ilek si svým zásadovým postojem udělal v místě svého působení mnoho nepřátel zejména mezi tamními Maďary, protože hned po svém příchodu nechal v souladu s novými československými předpisy strhnout maďarské nápisy a zachoval pouze české a rusínské. K jeho popularitě nepřispěla mezi Maďary ani pozemková reforma z roku 1919, v jejímž důsledku byly maďarské velkostatky rozparcelovány mezi drobné zemědělce.
[caption id="attachment_142299" align="aligncenter" width="552"]
Rusínská veselice v obci Bohdan na Podkarpatské Rusi. Zdroj: archiv pamětníka Jaroslava Pálky, Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Maďaři představovali v té době nejbohatší a nejvzdělanější vrstvu obyvatelstva, z jejich řad se rekrutovalo mnoho úředníků, kněží i právníků. K Rusínům se podle slov Miroslava Ilka však chovali dost nadřazeně:
„Když vesničan na cestě maďarského statkáře nepozdravil, dostal dřevěnou násadou do zubů.“
Důsledkem tohoto stavu bylo velmi ponížené chování Rusínů i vůči československé samosprávě a četníkům: „Když něco potřebovali na četnické stanici, báli se zaklepat a vstoupit. Postávali před stanicí, ale neodvažovali se četníky oslovit,“ vypráví Miroslav Ilek.
Od konce dvacátých let na Podkarpatské Rusi přibývalo lidí, kteří se hlásili k ukrajinské národnosti. Přicházeli hlavně jako uprchlíci ze Sovětského svazu. „Byli to oponenti komunistického režimu. Československo jim uznávalo jejich vzdělání, takže se snadno dostávali do státních služeb, politicky se zapojovali a šířili ukrajinské národní povědomí,“ vysvětluje Miroslav Ilek. Současně přibývalo i rozmíšek mezi místními Rusy a Ukrajinci, kteří se handrkovali o funkce v různých institucích.
[caption id="attachment_142300" align="aligncenter" width="540"]
Učitelská rodina Sedláčků v Dombokách na Podkarpatské Rusi. Zdroj: archiv pamětníka Zbyňka Pišťáka, Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Konec Masarykovy éry
V Užhorodu přesto převládala mírumilovná multikulturní atmosféra, k níž přispívala i slovenská měšťanka a hebrejské gymnázium. „Na nábřeží byla široká kolonáda s nově vysázenou lipovou alejí, kam se chodilo na promenádu,“ vzpomíná Miroslav Ilek.
„Hrála tam vojenská kutálka, která v populárně upravených aranžmá seznamovala lidi se slavnými operními i jinými klasickými melodiemi,“ připomíná význam vojenské dechovky pro šíření kulturního povědomí mezi lidmi, kteří neměli možnost dostat se do opery nebo divadla ve velkých městech.
[caption id="attachment_142301" align="aligncenter" width="559"]
Oslavy výročí vzniku Československa na Podkarpatské Rusi ve vsi Bene u Berehova, 1932. Zdroj: archiv pamětnice Ludmily Švecové, Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
V období, kdy v roce 1937 užhorodští slavili státní svátek 28. října, se éra tolerantního soužití různých národností na Podkarpatské Rusi však pod vlivem dějinných událostí zvolna chýlila ke konci. Symbolický nádech měla v tomto ohledu i užhorodská tryzna za zesnulého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v září 1937, kdy skauti drželi čestnou stráž u Masarykovy sochy na náměstí a občané z různých národnostních skupin a spolků u ní kladli věnce. Miroslav Ilek na to vzpomíná:
„Všichni si uvědomovali, že historie, kterou Masaryk psal, pomalu končí, že to přebírají jiní lidé a budoucnost je nejistá.“
Již na jaře 1938 region začaly terorizovat bojůvky Maďarů, oděných v černých kabátech – říkalo se jim brodyovci podle maďarského politika Andrije Brodyho, který byl jejich iniciátorem. Zpočátku proti nim úspěšně zasahovaly oddíly československých četníků: „Četníci nebyli žádní strejcové, byl to útvar, který měl bezpečnost velmi dobře v rukou,“ poznamenává Miroslav Ilek.
Na podzim 1938 bylo na První vídeňské arbitráži rozhodnuto, že Československo musí část území Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu odevzdat Maďarsku. Miroslav s rodiči se o tom dozvěděl z rozhlasu u souseda: „Rádio měl v té době jenom jeden náš známý, který byl velký sportovní fanda a poslouchal fotbalové zápasy.“
Otec Stanislav Ilek přesídlil s československou samosprávou do nového hlavního města Chustu, kde zůstal až do rozpadu Československa a nacistické okupace v březnu 1939. Miroslav se s matkou přestěhoval do Brna. Už po cestě vlakem přes Slovensko zažili nesnášenlivé projevy některých Slováků vůči Čechům, které předznamenávaly vznik samostatného slovenského státu. Mírumilovné soužití mnoha národností v jednom městě tím na dlouhou dobu skončilo...
Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
HlídacíPes.org
Zprávy - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|
Umíme poradit|
KINOTIP2.cz|
Techzpravy.cz|
Náš REGION|
ReadZone|
Čas pro bydlení|
Žena.cz|
Pohádky bez konce|
In-lifestyle.cz|
Naše zahrada|
NESPECHEJ.cz|
BetterLife|