Tohle kdyby viděl váš děda, tak vám ten telefon z kapsy rovnou hodí do rybníka

3 min

Sdílet

Děda sedí na lavičce před domem, v ruce jablko ze zahrady. Čeká, až mu vnuk položí tu nejběžnější otázku: „Proč je obloha modrá?“ Jenže vnuk neotevře pusu směrem k němu, ale k telefonu. Jedno rychlé „Hej, Siri“ a odpověď je na světě.

Tohle kdyby viděl váš děda, tak vám ten telefon z kapsy rovnou hodí do rybníka

Zdroj: Motortion Films / Shutterstock

Děda zůstává sedět, lehce dotčený, možná trochu zbytečný. A právě tady začíná příběh o tom, jak se technologie dostávají na místo, kde dřív sedávali prarodiče. Tenhle drobný moment ukazuje něco většího než jen pohodlnost. Znamená to, že děti dnes vyrůstají s vědomím, že otázka není příležitost k dialogu, ale úkol, který vyřeší stroj.

Proč děti sahají po strojích

Nejde o to, že by dědové a babičky nebyli schopni poradit. Naopak! Často mají víc zkušeností než všechny internety světa dohromady. Jenže vnoučata si zvykla, že na displeji dostanou odpověď okamžitě. Bez přemýšlení, bez historek z války nebo bez patnáctiminutového úvodu, který nakonec skončí úplně jiným příběhem, než na co se původně ptali. Pro dítě zvyklé na rychlost TikToku je to prostě „příliš dlouhé, nečtu“ v praxi.

Děti navíc vnímají technologii jako neutrálního „rodiče“. Ten nikdy nezpochybňuje jejich dotazy. Žádné moralizování, žádné „za nás to bylo jinak“. Jen prostá odpověď, která přijde hned. A v tom je kouzlo i past současně: místo aby se učily trpělivosti a respektu k jiným generacím, učí se, že nejrychlejší zdroj je ten nejlepší.

Dědovi by se to nelíbilo

A teď si představte dědu. Člověka, který si zakládá na tom, že ví, jak se opravuje karburátor. Proč se na louce dřív pásly husy. Nebo jak se pozná, že přijde bouřka. Najednou jeho know-how nikdo nepotřebuje. To není jenom ztráta informací, to je ztráta role. A proto by klidně vzal ten telefon a hodil ho do rybníka. Protože neohrožuje jen jeho autoritu, ale i smysl, který mu vztah s vnoučaty dává.

Frustrace prarodičů je pochopitelná. Po celý život sbírali zkušenosti, které měly být předávány dál. Najednou ale stojí proti stroji, který se tváří, že ví všechno. V očích dědy je to nefér soutěž: jak má konkurovat zařízení, které má přístup k miliardám informací, i když je neumí zasadit do příběhu? Proto ta touha telefon radši utopit.

Mohlo by vás zajímat: KVÍZ: Zvládli byste život bez Googlu? Naše babičky to uměly. Teď jste na řadě vy

Stroje odpovídají, ale nevychovávají

Z pohledu dětí je to ale lákavé. Virtuální asistenti nikdy neodseknou. Nikdy neřeknou „na to jsi ještě malý“. Nikdy se nerozčílí. Jsou tu vždy a mají odpověď na všechno. Jenže právě tady se skrývá problém. Stroje sice odpoví, ale nevychovávají. Nezprostředkují hodnoty, nevysvětlí souvislosti, nevedou k zamyšlení. Odpověď je sice správná, ale prázdná.

Když se děti ptají strojů, mizí přirozená potřeba hledat lidské vysvětlení. A to má důsledky: méně dialogu, méně humoru, méně přirozené lidské nedokonalosti. Technika odpoví rychle, ale neposkytne ten lidský dotek, který děda přidá vždycky. Byť s přehnaně dlouhým úvodem.

Co na to psychologie

Z psychologického hlediska to není drobnost. Studie ukazují, že pravidelný kontakt s prarodiči posiluje empatii, mezigenerační respekt a pocit ukotvení v rodině. Pokud ale mezigenerační dialog nahradí technologie, děti sice získají rychlou informaci, ale ztrácejí část identity. Budoucí společnost pak může mít perfektní znalosti z Googlu, ale slabé kořeny.

Výzkumy také naznačují, že děti, které tráví čas s prarodiči, bývají odolnější vůči stresu. Navíc mají lepší sociální dovednosti. To jsou benefity, které žádná aplikace neposkytne. Pokud se tenhle kontakt oslabuje, ztrácíme něco, co se nedá vygooglit.

Video k článku ZDE

Moudrost, kterou stroje neumí

A není to jen sentiment. Prarodiče totiž nepředávají jen informace, ale i „měkké dovednosti“. Jak se neztratit v životě? Jak se chovat ke druhým? Jak přežít zklamání. To Google ani ChatGPT neumí. Tedy alespoň zatím ne. Takže zatímco dnešní děti si možná myslí, že si vystačí s chytrým asistentem, jednou možná zjistí, že jim chybí kus moudrosti, kterou žádný algoritmus nenahradí.

Je to právě nedokonalost lidské rady, která má cenu. Děda někdy přidá historku, která vůbec nesouvisí. Nebo radu, která se zdá být z jiného století. Ale právě v tom je kouzlo. V autenticitě, ve zkušenosti, v lidském doteku. To je něco, co stroje nikdy nedoručí.