Svaté Turínské plátno, na němž je vyobrazen člověk se stopami a fyzickými traumaty po ukřižování, je jednou z nejkontroverznějších křesťanských relikvií na světě. Spory o její dataci a stopy, které nese, vedly k nesčetným zkoumáním rubáše, který podle křesťanů před více než 2 000 lety zahalil tělo Ježíše Krista po jeho smrti.
Proti teorii, že toto 4,42 m dlouhé a 1,13 m široké plátno bylo použito k zahalení Ježíše, stojí teorie, že bylo zhotoveno jako umělecké dílo v období středověku. Radiokarbonové datování provedené v roce 1989 v rámci studie Turínského plátna bylo datováno mezi roky 1260 a 1390, což odpovídá středověké teorii. Následně v roce 2005 tým vedený Raymondem Rogersem tvrdil, že vzorek analyzovaný radiokarbonovým datováním pochází z oblasti, která byla opravena, a je tedy novější než původní látka.
Nejnovější spor vznikl po nedávné analýze s využitím trojrozměrného modelování, která naznačuje, že tato látka by nepokrývala skutečné lidské tělo, ale byla by vytvarována přes basreliéfní postavu, pravděpodobně jako součást středověkého uměleckého zobrazení.

Zdroj: Youtube.com
Jiná studie provedená v roce 1998 určila, že Ježíšovo tělo bylo před pohřbem omyto. Tato zpráva tvrdí, že převážná většina krvavých skvrn na Svatém plátně byla posmrtná krev, která vytekla z ran po omytí těla.
Nyní výzkum Kelly Kearseové, imunoložky z Univerzity Johnse Hopkinse, ukazuje nejen to, že rubáš pokrýval lidské tělo, ale že mrtvola měla vlastnosti odpovídající pohřebním praktikám Ježíšovy doby a Písmu svatému.
Pohřeb bez umytí těla
Podle židovských pohřebních zvyklostí nesměla být těla před pohřbem omyta a Bible navíc uvádí, že Ježíšovo tělo bylo pouze zabaleno do koření. Pomocí ultrafialové fotografie Kearsová analyzovala vzorky lidské krve za posmrtných podmínek, jako je snížená srážlivost a zvýšená kyselost, a její přenos na tkaninu. Výzkum prokázal přítomnost autentických krevních složek z ran na rubáši a prokázal existenci četných sérových vrypů, což svědčí o přenosu čerstvé krve v želatinovém stavu nebo vysušené a znovu navlhčené ve vlhkém prostředí jeskynní hrobky na rubáš.
Tyto aureoly nebo sérum se vytvoří pouze tehdy, pokud se krev začala srážet předtím, než se dotkla látky, což dokazuje, že krev pocházela přímo z čerstvých, neumytých ran.
V případě, že rány byly omyty, inhibice koagulace zabraňuje vzniku sérových lemů na krvavých skvrnách, což je pozorování neslučitelné s pozorováním získaným na plátně. „Omytá“ krev navíc zasychá, ale zřídka koaguluje, což takový přenos znemožňuje. Přímé vylučování krve z ran však umožňuje přenos i několik hodin po smrti.
Nyní zveřejněné údaje proto naznačují, že je nepravděpodobné, že by primární mechanismus přenosu krve zahrnoval omytí těla a následné posmrtné vylučování z ran.
Za hranicemi kontroverze: Kulturní a vědecký dopad
Rubáš není jen předmětem náboženského zájmu, ale také vědeckého zkoumání. Vědci z různých oborů analyzovali plátno, aby lépe porozuměli starověkým tkalcovským technikám, použitým pigmentům a možným vědeckým vysvětlením obrazu vytištěného na plátně. Tyto studie přispěly k lepšímu pochopení tehdejších pohřebních praktik a otevřely debaty o pravosti náboženských relikvií.
@mccartneyfunerals How morticians wash a deceased body? #deathtok #mortician #fyp
♬ Spooky music box horror bgm(813602) – donpachi
Kromě toho plátno ovlivnilo populární kulturu, inspirovalo knihy, dokumenty a filmy, které zkoumají jeho tajemství. Tento neutuchající zájem odráží lidskou fascinaci historickými artefakty a jejich schopnost spojovat minulost se současností.
Závěrem lze říci, že ačkoli se o pravosti plátna stále diskutuje, jeho kulturní a vědecký dopad je nepopiratelný. S rozvojem technologií je pravděpodobné, že budou prováděny další studie, které by mohly vrhnout nové světlo na tento záhadný předmět.