CENTRUM.CZ > HlídacíPes.org > dnes, 16:00

Agáta Pilátová: Velký vlastenecký výlet a nebezpečí na dosah

Sdílet

POZNÁMKA. Dokument Velký vlastenecký výlet přichází v pravý čas – děje se hodně věcí, které jej mimořádně aktualizují. V současné chvíli opět uvízla jednání o míru či příměří v agresivní válce Ruska proti Ukrajině na ruském mrtvém bodě. Bomby, rakety i drony dál denně dopadají na ukrajinská města, školy i obytné domy. Před několika dny,

profimedia-1030402647

Zdroj: Kino Lucerna , premiéra dokumentárního filmu Velký vlastenecký výlet. Foto: Martin Hykl / CNC / Profimedia

Před několika dny, v noci na 21. srpen, ve výročí okupace naší republiky sovětskou armádou, zamířily výjimečně také na západ Ukrajiny, na někdejší československé území anektované Sověty – na město Mukačevo v Zakarpatí.

Můžeme to vnímat svým způsobem jako symbolické memento. Ruské vzdušné střely tam mimochodem zasáhly i americkou firmu vyrábějící nikoliv vojenský materiál, ale předměty denní potřeby.

V této chvíli i náš jednoznačně proukrajinsky smýšlející a jednající prezident realisticky připouští, že Ukrajina se bude muset v zájmu ukončení války patrně smířit s dočasnou ztrátou části svého území.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorkou textu je publicistka Agáta Pilátová. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Mám jen tísnivou obavu, aby si z toho stejní či budoucí agresoři nevyvodili, že tím se v mezinárodním kontextu zakotvuje nemorálně pochybné právo silnějšího: uchvátil jsem a obsadil, protože můžu, a už mi to zůstane…

Ani v těchto dnech neustávají proudit z Ruskem placených webů lži a výmysly o válce a jejich příčinách. A právě teď přichází jako naléhavé slovo do diskuse film Robina Kvapila o „vlasteneckém výletě“.

Ve veřejném prostoru se mluví a píše o regulaci dezinformačních médií, o způsobech, jak jim čelit, už delší čas, ale zatím nic moc. Na filmové trojici „výletníků“ se znovu ozřejmuje, že dezinformační scéna je hlasitější než objektivní informace. Co tedy s tím?

Na předpremiéře jej 20. srpna zhlédli i ústavní činitelé a prezident, o den později zamířil do kin. Na stránkách Přítomnosti o něm už pojednal kolega J. P. Kříž, nicméně obsah i atmosféra snímku přinášejí další podněty. Dovolte proto ještě několik poznámek.
Trvám na své nepravdě
Nejprve konstatování: třem účastníkům patří uznání, že do toho šli; tím myslím, že se nejen nebáli válečných nástrah, ale především soudu (doufám, že většinové) společnosti. Dá se totiž předpokládat, že s jejich názory nebude souhlasit.

Samozřejmě patří dík i tvůrci snímku za nosný nápad i za to, že své „výletníky“ našel, získal pro cestu, podnikl s nimi náročný zájezd, nechal je svobodně se pohybovat terénem a natáčet videa. Nepřesvědčoval je o svých názorech, ale konfrontoval s realitou války.

Jedna ze základních pochybností, kterou totiž dezinformátoři zasévají mezi konzumenty, je, že vlastně nejde o válku. Názory a komentáře účastníků cesty o zážitcích a válce vůbec jsou ovšem kontroverzní, ale Kvapil s nimi nepolemizuje. Je na divácích, kteří společně s protagonisty vidí to, co oni, aby si o jejich zaťatosti udělali vlastní úsudek

Z filmu vyplývá tvrdošíjnost, s níž tři účastníci lpějí na své „alternativní pravdě“. (Moc pěkný zástupný název pro nepravdu, že?) Vidí zkázu, rozbořené domy, mluví s pozůstalými po zabitých – a skoro nic to s nimi nedělá. Buď je jim to jedno, nebo nevěří vlastním očím. Obojí je špatně.

Tváří v tvář čerstvým hrobům v Izjumu tvrdí Nikola, že je to asi fejk, s jistým cynismem říká jiný, že rakety holt někam dopadnout musí. Nevěří faktům, která říká kriminolog Petr Pojman, jenž vyšetřuje ruské válečné zločiny, či někdejší šéfka Českého centra na Ukrajině Lucie Řehoříková.

Za nimi jsou stovky, možná tisíce dalších nenávistných občanů, zpracovávaných nejen dezinformacemi, ale také populistickými politiky, kteří zvláště před volbami přitvrzují rétoriku, že kvůli Ukrajincům nemají „naši lidí“ dostupnou lékařskou péči nebo lepší důchody.

Nabízí se otázka: mají lži na dezinformačních webech skutečně takovou přesvědčivost, že dokážou totálně vymývat mozky a mást lidi? A pokud ano, jak tomu čelit v demokratické společnosti, kde platí svoboda slova a všichni dotčení hned křičí o „komunistické cenzuře“?

Film dokazuje, že si s tím zatím nedokážeme poradit. Ve veřejném prostoru se mluví a píše o regulaci dezinformačních médií, o způsobech, jak jim čelit, už delší čas, ale zatím nic moc. Na filmové trojici „výletníků“ se znovu ozřejmuje, že dezinformační scéna je hlasitější než objektivní informace. Co tedy s tím?
Má to sem blízko
Něco se už přitom stát musí! Protože – a o tom Velký vlastenecký výlet také vypovídá – její bujení je velmi nebezpečné. Tito lidé představují jen malý vzorek těch, kdo podlehli dezinformacím, těch, s nimiž nepohne ani osobně spatřená krvavá válka.

Za nimi jsou stovky, možná tisíce dalších nenávistných občanů, zpracovávaných nejen dezinformacemi, ale také populistickými politiky, kteří zvláště před volbami přitvrzují rétoriku, že kvůli Ukrajincům nemají „naši lidí“ dostupnou lékařskou péči nebo lepší důchody.

To je jedna strana nebezpečí plynoucí z (byť doufejme zatím nevelké) armády „dezolátů“. Druhá je ještě závažnější. Mezi účastníky výpravy na Velký vlastenecký výlet byl rovněž psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe, který občas polemizoval se spoluúčastníky výpravy.

Osobně pak vyprávěl, že jeden z nich ho fyzicky napadl, když se ukázalo, že se Pöthe podílel na léčení rodiny malé romské dívky Natálky, která byla popálena skupinou žhářů zápalnými láhvemi. Původce incidentu se netajil tím, že by napadl i další podobné aktivní humanisty, kteří brání Romy. A možná i ty, kdo hájí Ukrajince…

A to je druhý důležitý, byť nevyřčený výstup Kvapilova dokumentu: tihle vlastenečtí občané a jim podobní jsou potenciálním nebezpečím pro republiku, pro její bezpečnost. Schvalují-li současnou ruskou agresi, měli by něco proti tomu, aby se Putin po případném úspěchu na Ukrajině vydal dál? Má to sem blízko.