CENTRUM.CZ > HlídacíPes.org > dnes, 11:30

Arabské státy zvažují vlastní verzi NATO. I kvůli pobouření nad kroky Izraele

5 min

Sdílet

Izraelský útok na činitele Hamásu v katarském Dauhá oživil mezi islámskými státy otázku vytvoření společné obranné aliance – médii přezdívané jako arabské nebo islámské „NATO“. Jak reálná je možnost vytvoření funkční obranné aliance mezi státy, jež sice pojí společná víra a aktuální pobouření jednáním Izraele, ale zároveň řadu z nich historicky dělí geopolitické spory? Vodítkem

profimedia-0942912388

Zdroj: Korunní princ a premiér Saúdské Arábie Muhammad bin Salmán Al-Saúd premiér Muhammad Šehbáz Šaríf. Foto: Profimedia

Útok na činitele Hamásu v katarském Dauhá spojil účastníky summitu arabsko-islámských států ve společné kritice Izraele. A v návaznosti na ni oživil otázku, zda by islámské země neměly mít svou „bezpečnostní pojistku,“ tedy obranný pakt podobný Severoatlantické alianci, který by fungoval na principu společného obranného mechanismu. Útok na jeden členský stát by byl považován útokem na „všechny státy aliance“.

„Bezpečnost a stabilita jakékoli arabské nebo islámské země jsou nedílnou součástí naší kolektivní bezpečnosti. Současné podmínky vyžadují přechod od odsouzení ke koordinované kolektivní akci,“ řekl na summitu irácký premiér Muhammad Šijá as-Súdání a ve výzvách k vytvoření funkční organizace kolektivní bezpečnosti islámských zemí nebyl rozhodně sám.
Nová dynamika?
Jedním z hlavních propagátorů této myšlenky je už řadu let nepříliš úspěšně Egypt. Současný vývoj kolem izraelsko-palestinského konfliktu mu ale na summitu arabsko-islámských států přivábil řadu podpůrných hlasů i ze stran, které dříve podobné aktivity kritizovaly, například Íránu.

Íránský prezident Masúd Pezeškján se v pondělí na okraj mimořádného summitu Ligy arabských států setkal se saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem. Během schůzky odsoudil izraelský útok na exilové sídlo palestinských extremistů z hnutí Hamás v Kataru a vyzval k „jednotě muslimských národů“.

Ještě před tím podle časopisu Newsweek zaznělo z úst bývalého velitele íránských Revolučních gard Mohsena Razaeie, že Saúdská Arábie, Turecko a Irák by mohly být budoucími cíli dalších izraelských útoků, pokud „blok nebude jednat rozhodně“.

Vzhledem k tomu, že sám Írán v červnu tohoto roku odpálil rakety na leteckou základnu Al Udeid, která se nachází jihozápadně od Dauhá a je největší americkou vojenskou základnou na Blízkém východě, vyznívají tyto výzvy trochu paradoxně. Nicméně i tak poukazují aktuální styky saúdských a íránských představitelů na zajímavý posun v regionální dynamice.

Írán a Saúdská Arábie tvořily léta pomyslný protipól na Blízké východě. Rijád jako „zástupce“ sunnitské odnože islámu a Teherán té šíitské. V roce 2016 přerušily diplomatické vztahy, když íránští demonstranti napadli saúdskoarabské velvyslanectví v Teheránu v reakci na popravu šíitského duchovního v Saúdské Arábii.

O tři roky později obvinila Saúdská Arábie Írán z raketových útoků na ropná zařízení Aramco v Abqaiq a Khuraisu, které nakrátko vyřadily z provozu, čímž saúdské království těžilo jen poloviční množství ropy.

A i když Teherán obvinění odmítl, vztahy zůstávaly napjaté až do roku 2023, kdy jejich obnovení zprostředkovala Čína. Součástí dohody bylo i to, že Írán přestane vojensky podporovat hútijské povstalce ve válce v Jemenu. Loni v říjnu pak obě země provedly vůbec první společné námořní cvičení v Indickém oceánu a o měsíc později navštívil Teherán šéf saúdské armády Fayyad al-Ruwaili.

Zvyšuje se také obrat vzájemného obchodu, kdy íránský neropný vývoz do Saúdské Arábie přesáhl podle serveru Al Monitor od března do prosince 2024 třiadvacet milionů dolarů, což je téměř 99násobný nárůst oproti stejnému období předchozího roku.

Podobně „pozitivní vývoj“ nabývají v posledních letech i vztahy mezi dalšími dříve znepřátelenými zeměmi v regionu jako je například Katar a Egypt nebo Egypt a Turecko. Ty vloni obnovily spolupráci na nejvyšší úrovni po dvanácti letech poté, co na sebe narazily po mocenském puči v Egyptě, kdy současný prezident Abdel Fattáh al-Sísí podporovaný Saúdy svrhnul tehdejšího prezidenta Mohameda Mursího a odstavil od moci konzervativní islámské hnutí Muslimského bratrstva.

Jeho členové tehdy našli útočiště v Turecku, což vedlo k úplnému rozvázání diplomatických vztahů mezi Ankarou a Káhirou i ke zhoršení už tak komplikovaných vztahů se Saúdy. Turci a Egypťané ale stojí na opačné straně barikády například v libyjském konfliktu.

Zatímco Recep Tayip Erdogan poskytl vojenskou pomoc a podporu libyjské vládě v Tripolisu, egyptský prezident Sísí společně s Ruskem a Spojenými arabskými emiráty podporuje Libyjskou národní armádu generála Chalífy Haftara. Dalším bodem sváru je „dno východního Středomoří“ a tzv. výlučná ekonomická zóna v níž si Turci nárokují práva na zdroje z mořského dna. Egypt se společně s Řeky postavil zásadně proti.
Projekt s nejistým výsledkem
Takže ačkoliv se mnohé diplomatické vztahy mezi dřívějšími „nepřáteli“ v rámci regionu lepší, otázkou je, jestli by tyto země byly schopny fungovat v jednotné „vojenské alianci“. Podle řady blízkovýchodních odborníků jsou na to regionální vztahy stále příliš křehké a těžko se odbourává i argument podpory znepřátelených stran v konfliktech dalších států.

Ani nemluvě o vojenské spolupráci některých zemí, především Kataru a Saúdské Arábie, se Spojenými státy, které naopak Írán považuje za jednoho ze svých ústředních nepřátel.

Značně se liší také ekonomická úroveň a stabilita jednotlivých států. Finanční břímě „arabského NATO“ by tak s velkou pravděpodobností nesla především Saúdská Arábie.

Saúdové přitom už v čele jedné islámské obranné aliance stojí. Celých deset let. V prosinci 2015 vznikla tzv. Islámská vojenská protiteroristická koalice (IMCTC), jejímž cílem bylo „sjednotit síly islámských zemí v boji proti terorismu a Islámskému státu“ (svou roli v tom sehrál i konflikt v Jemenu a zmiňovaná íránská podpora šíitských Hútíů).

IMCTC v době svého vzniku sdružovala 34 států, které byly současně většinově členy Organizace islámské spolupráce (OIC). Nezahrnovala ale země s šíitskými vládami, tedy Írán, Sýrii ani Irák. I proto především tyto státy vnímaly alianci jako součást snah Saúdské Arábie převzít vedoucí „obrannou“ roli na Blízkém východě a v muslimském světě.

K alianci se sice později připojil třeba Omán a podpořil ji i Libanon, které mají s Íránem dobré vztahy. V současné chvíli má IMCTC 43 členských států, její společné operační středisko se nachází v Rijádu a velitelem je bývalý generál pákistánské armády Rahíl Šaríf.

Nedá se tedy říct, že islámské země by „společnou“ obrannou alianci neměly. Existuje, ale dá se říct, že spíše na „papíře“. Nepodniká žádná společná vojenská cvičení, a pokud ano, tak probíhají na bilaterální úrovni členských států.

A ani v současné vypjaté atmosféře kolem izraelského útoku na Katar, který se k IMCTC připojil vloni, nevznikla mezi členskými státy jakákoliv dohoda o případném společném postupu. To do velké míry může naznačovat, jak reálný je ve skutečnosti vznik dalšího podobného obranného společenství. Respektive, že se o něm ve vypjatých chvílích snadněji mluví, než, že by nabývalo reálné podoby.