Herecký hlas je křehký nástroj. Může pohladit, varovat, kárat, přesvědčovat – nebo i strašit. A právě s takovými hlasovými nuancemi pracuje celý život režisérka a někdejší střihačka Jana Stejskalová. Její jméno se spojuje s českým dabingem tak těsně, že si bez něj tuto profesi představit nelze. Dnes má za sebou přes třicet let režie a dvě dekády střihačské práce. A stále – jak říká – ji to baví.
„Ráno vstát a těšit se do práce, to je dar. Nedovedu si představit, že by člověk třicet let chodil tam, kde ho to nebaví,“ říká dvojnásobná držitelka Ceny Františka Filipovského, mimo jiné za dabing filmu Básník smutných tónů .
Od manuální práce k režii Do filmové branže vstoupila úplnou náhodou. Po maturitě na gymnáziu v Praze nastoupila jako asistentka střihu u krátkého filmu. Tehdy se ještě pracovalo s filmovým materiálem fyzicky. „Když jsem devíti letech přešla do Filmového studia Barrandov Dabing, už jsem studovala večerní školu filmové tvorby a pak i FAMU.“
Střihačská práce měla svá přesná pravidla a řemeslné nároky. Každý úsek filmu se musel připravit pro herce tak, aby věděli, kdy začít mluvit. „Dostali jsme kopii na 35 mm filmu, kterou bylo potřeba po několika metrech rozstřihnout, udělat smyčky a zakroužkovat políčka, aby dabéři věděli, kdy vstoupit do repliky.“ Do toho běžela tvrdá cenzura. „Jednou jsme museli vystřihnout scénu, kde partyzánka volá: ‚Serjožo!‘ Nikomu z nás to nepřišlo závadné, ale přesto to muselo pryč. Říkali jsme si, že příště dojde i na slovo knihovna.“
Po revoluci se dabingové střižny začaly rušit a Jana Stejskalová dostala nabídku na režii. „Bylo mi skoro padesát. A byla to úplně jiná disciplína. Herci poznají, když si nevěříte – a dají vám to sežrat. To nebylo vůbec jednoduché.“
Jana Stejskalová nikdy neměla sklony to zabalit. „Mým vzorem byl K. M. Walló. Dabingový režisér, překladatel, šermíř slova. Měl vtip, měl cit, měl šarm. Byl to génius. Překládal filmy s Louisem de Funèsem – a ještě je i režíroval. A paní Skružná… ta dělala dabing s láskou. Pořád na ni vzpomínám. A víte co? Mě to pořád baví. A to je dar. Musí být děsivé ráno vstát a říct si ‚jdu do práce, která mě nebaví‘ a říkat si to tak třeba 30 let. “
Režie bez pracovní doby K přechodu do režie jí pomohla také rodina. „Můj muž pracoval na Barrandově jako produkční, měl pochopení pro to, že pracuju i o víkendech a po nocích. Ve střižnách jsme kolikrát přespávali na nafukovacích matracích.“
Ne každému herci dabing vyhovuje. „Musíte být sami v ateliéru, soustředit se na tempo, pauzy, výraz. To není snadné. Herec nemá protějšek, ale musí roli prožít naplno. Ti nejlepší to umí dvě hodiny bez přestávky. To je obdivuhodný výkon.“
Postsynchrony, tedy zpětné nahrávání vlastního hlasu, jsou pro většinu herců snazší. „Tam se dá cokoli přetočit, vylepšit. Ale dabing každému nesedne.“
Kdo dá hlas Bohu? Zkušenost s dabováním výjimečných postav přináší i neobvyklé otázky. Jaký má být hlas Boha? Nebo Ježíše Krista?
„To je samozřejmě teoretická úvaha. V reálném filmu musíte vycházet z původního hlasu herce, který tu postavu ztvárnil. Pána Boha klidně svěřila Jiřímu Bartoškovi. Nebo Stevu McQueenovi – to by byla nádhera.“
Ježíš je ale jiná figura. „Musí mít více vrstev. Nesmí to být slabý hlas. Musí být mužný, přesvědčivý, hlas, který kárá, ale i uzdravuje.“ Vhodným kandidátem by podle ní mohl být David Švehlík. „A jeho tatínek Alois by mohl dabovat Boha. Bylo by to v rodině,“ dodává se smíchem.
A ďábel? „Miroslav Moravec. Nebo Boris Rösner. Ten by zvládl cokoli. To byl herec políbený Bohem.“
Hlasivky v zápřahu Z hlediska náročnosti jsou nejtěžší animované filmy. Herci tam křičí, mění polohy, pitvoří se. „Hlasivky tím hodně trpí. Hlas se navíc s věkem mění. Někdo zní staře už ve čtyřiceti, jiný má mladý hlas i v osmdesáti. Kouření a špatná péče jsou na tom hodně znát.“
Stejskalová připomíná, že i zvuková postprodukce je svébytná disciplína. „Zvukař musí správně vyvážit dialogy, ruchy a hudbu tak, aby divák rozuměl každému slovu. To není jen technika, to je kumšt.“
Aktuálně pracuje na filmu Hitler – Poslední dny , který kombinuje hrané scény s dokumentárními záběry. „Měla jsem z toho mrazení. Vidíte záběry z nacistických srazů a hned vám naskočí současná Severní Korea. A říkáte si: Proč se to pořád opakuje?“
Postavu Hitlera dabuje Martin Sobotka. „Skvělý herec. Hitler má mnoho poloh – od klidného, skoro něžného projevu až po hysterický řev. Psychopat. Myslím, že Martin to zvládne výborně.“
Podle Stejskalové by ten film měli vidět hlavně mladí. „Dnes se popírá holokaust. Lidé obdivují Hitlera. Tu hrůzu si však přece nikdo nemohl vymyslet. Ale mnoho těch zrůd zemřelo v klidu doma, bez trestu.“
Francie, láska na celý život Kromě techniky a hlasů mluví režisérka Stejskalová i o své filmové lásce. „Francouzské filmy. Miluju je. Mám ráda Francouzovu milenku , ale srdcovka je Maigret s Janem Schánilcem. Jeden z dílů se točil i v Praze – režíroval ho Juraj Herz. A další dělal kameraman Smutný.“
Francii má v srdci, i když už dnes necestuje. „Teď běží v televizi seriál, který se odehrává na různých místech Francie. Dívám se na to s radostí. Cestuju alespoň takhle.“