Změna ústavy na Slovensku vzbudila silné emoce – nejen mezi liberály, ale i v řadách konzervativců. František Mikloško, věřící křesťan a bývalý disident, překvapivě hlasoval proti. Nešlo mu o odmítnutí hodnot samotných, ale o jejich možné zneužití. Vážné obavy má i z formulací, které by mohly vytěsnit slabší.
V polovině června slovenští poslanci hlasovali o změně ústavy. Návrh nakonec neprošel o pouhý jeden hlas. K pokusům o změnu ústavy se poslanci vrátí na zářijové schůzi. Vládní koalice neměla dostatek hlasů na prosazení svého návrhu. Pod pláštěm hájení konzervativních hodnot Fico přesvědčil ke spolupráci KDH a podporu slíbili také dva další poslanci z Hnutí Slovensko a z Křesťanské unie. Naopak začali váhat někteří poslanci z Hlasu. Ve prospěch změn ústavy se vyjádřili také slovenští biskupové. V jejich prohlášení zaznělo, že vítají iniciativu, která má posilnit svobodu svědomí, vzdělávání a ochranu lidské důstojnosti. Jejich přáním je, aby politická scéna nalezla společnou řeč v otázkách ochrany člověka, demokracie a duchovně-kulturního dědictví.
O nezbytnosti chránit výše uvedené hodnoty nepochybuje nikdo, kdo to myslí s demokratickým právním státem vážně, a to bez ohledu na náboženskou příslušnost. Pointa návrhu na změnu ústavy však nespočívá ve Ficově snaze posílit ochranu těchto hodnot, ale právě naopak. Současné diskuse a hlasování na Slovensku jsou živým důkazem, jak lze úspěšně manipulovat se společností, která je hrdá na svoji kulturně duchovní identitu.
Mezi těmi, kdo nepodpořili vládní návrh, zazníval hlas Františka Mikloška, bývalého disidenta, který se v politice pohybuje od listopadu 1989. V letech 1990–1992 byl předsedou Slovenské národní rady. Konzervativní politik nedávno dovršil 78 let. V minulosti byl nejvíce spojen s KDH a po jistých peripetiích a rozchodech s touto stranou byl naposledy zvolen do parlamentu opět za KDH. Ačkoliv zůstává věrný konzervativním principům a katolické víře, s níž se hluboce ztotožňuje, tentokrát překvapil rozhodným odmítnutím.
Mikloškovo vysvětlování zaznívalo bez servítek s jasným a přesným rozlišováním, jak ostatně odpovídá jeho matematickému vzdělávání a mnohaleté pracovní zkušenosti vědce Ústavy technické kybernetiky, tedy než jako disident skončil v dělnické profesi. Uvádí výhrady dvojího druhu, a to politické a věcné. Podle předloženého návrhu si Slovensko „zachovává svrchovanost především ve věcech národní identity tvořené zejména základními kulturními otázkami“, přičemž se z této svrchovanosti odvozuje související rozhodování v oblasti zdravotnictví, vědy, výchovy a vzdělávání.
Řada právních odborníků důrazně varovala před touto bezprecedentní změnou ústavy. Žádná jiná členská země EU takovouto úpravu nemá a její přijetí by znamenalo popření závazků vyplývajících jak z členství v EU, tak i z dalších mezinárodních smluv. Slovensko by mohlo s odvoláním na ústavu přestat plnit tyto závazky. S takovýmto zněním ústavy by žádná země nebyla přijata do EU. Podle Mikloška může stejný přístup ohrozit i mezinárodní závazky – včetně smlouvy s Vatikánem, pokud by to v budoucnu někomu hrálo do karet.
Fico dává na odiv svůj pozitivní vztah k Rusku a za vzor si bere Čínu, Vietnam a Uzbekistán. Nedávno hovořil o změně politického systému na Slovensku. Pro Mikloška jako křesťanského politika je proto nepředstavitelné, že by podpořil změny vedoucí k ohrožení demokratických hodnot. Poukazuje, stejně jako další odborníci, na vágní termíny obsažené v návrhu změny ústavy, jako jsou termíny „především“ či „zejména“, protože obsahová neurčitost otevírá vrata pro zneužívání práva. Je zřejmé, že Fico se snaží rozložit politickou scénu a na vějičku konzervativních hodnot nalákal KDH, která tímto otevře Ficovi cestu k autoritářství.
Za závažné považuje Mikloško i věcné výhrady, mezi kterými uvádí především návrh na zakotvení definice pohlaví do ústavy. Jako konzervativní politik nemá žádné výhrady proti tomu, že Slovensko uznává jen dvě pohlaví, a proto i v občanském průkazu musí mít Slováci uvedeno jedno nebo druhé, žádné třetí pohlaví, x či jiné neutrální označení nedovolují. S tím je Mikloško spokojený, protože takovouto definici považuje za právní konstrukt. Kreativita některých poslanců však nabyla nových rozměrů a k původně stručnému rozlišení mezi mužem a ženou „upřesnili“ definici, že Slovenská republika uznává jen biologické určení pohlaví muže a ženy.
Červená čára byla v tomto okamžiku překročena, alespoň pro Mikloška. Vztažení k biologii totiž vytěsňuje menšinu, která se narodí s obojími pohlavními znaky. Nevadí, že těchto osob je nepatrný počet, Mikloško hájí principy. Definice odkazující k biologii, do důsledku vzato, vyřazuje některé lidi do podřadné kategorie. „Jestliže u daného jednotlivce není možné jednoznačně určit biologické pohlaví, kdo to vlastně je?“ táže se rozhořčeně politik. Pro křesťana je naprosto neakceptovatelné, aby kohokoliv vytěsňoval a upíral mu lidskou důstojnost. Mikloško říká, že zná příběhy těchto lidí, jejich těžký život, jejich zápasy. Návrh bez obalu označuje za dehumanizující a odporující křesťanským hodnotám. Zároveň vyjadřuje politování nad tím, že jej podpořili i někteří biskupové, kteří podle něj vycházeli z mylných či neúplných informací.
V rozsáhlém rozhovoru pro konzervativní deník Postoj vyjadřuje Mikloško ostražitost vůči těmto legislativním pokusům. Pro křesťany je nejdůležitější, aby svědčili svým způsobem života, aby se jejich život stal inspirativním pro druhé. Přijímaní zákonů silově prosazujících postoje, s nimiž není společnost ztotožněna, může pouze ublížit některé skupině, zásadní problém společnosti však nevyřeší. Někteří politici vyčítají Mikloškovi, že mentálně zůstává stále disidentem. Není to žádný rebel bez příčiny. Naopak přiznává, že má problémy s názory strany Progresívné Slovensko. Zastává konzervativní pozice, jen je velmi ostražitý vůči legislativním pokusům, které otevírají cestu zneužívání moci, a nebojí se tyto nápady pojmenovat.
Fico dovedně manipuluje s obavami Slováků o svoji identitu a ztrátu kulturně duchovního dědictví. S touhou po jedinečnosti a výjimečnosti dokáže obratný autoritář zpracovat společnost, která ve své podstatě jen chce být dobrou. Stačí vychýlit váhu, kterou se poměřuje dobro a spravedlnost. Někdy stačí označit jinakost za hrozbu – a dav už volá po zákazu, po potlačení, po vyloučení. Jenže zbraně, které jsou jednou namířeny na „ně“, se časem otočí. A až se tak stane, bude pozdě volat po spravedlnosti – protože mlčeli i ti, kdo ji mohli bránit. Pro křesťanského politika je proto důležité, aby důstojnost člověka a respekt k jeho jedinečnosti zasadil do centra pozornosti a odmítal návrhy, které by tuto důstojnost poškozovaly.