KOMENTÁŘ. Čtyřicet dní před volbami sdělili politici voličům, že teprve teď začala „ostrá fáze kampaně“. Takže nekonečná letní šňůra výjezdů, jalových televizních debat, mítinků na náměstích a besed s občany v kinosálech a hospodách byla jen pro zahřátí. Teprve teď nás politici zahrnou drsnou pravdou o tom, jak na tom Česká republika skutečně je, a k tomu přidají i promyšlený plán dalšího postupu. A nebo se, jako před každými volbami, povedou řeči o tom, že možná nejsme dokonalí, ale pořád lepší než ti zkorumpovaní amatéři z ostatních stran. Co ale takové dilema vypovídá o nás – voličích?
Racionálně uvažující český volič by si měl už konečně uvědomit, že ve volbách nehledá anděly, protože ti prostě v politice nejsou. K mání jsou jen větší či menší hříšníci.
Také by si měl přiznat, že patří k menšině, protože ve volbách dnes rozhoduje volič občansky líný a neznalý, kterému se politika vnutí jednou za čtyři roky, aby na něj až do příštích voleb zapomněla.
A takový volič to české politice svým nezájmem štědře vrací – ničemu nerozumí, nechá si snadno leccos namluvit a věří nereálným slibům.
Současná vládní koalice až do zbytečného vyhnání Pirátů nabízela alespoň příklad schopnosti domlouvat kompromisy a nevynášet rozpory na veřejnost.
Měla vláda odstoupit?
Její největší slabinou byla ODS, přesněji neschopnost, nebo možná spíše neochota premiéra Petra Fialy postavit se devadesátkovým móresům a regionálním mafiím ve straně, navyklým třicet let trvající nadvládě krajských organizací. A tak se o skutečných problémech strany mlčelo, dokud nevybuchla bitcoinová aféra ministra spravedlnosti Pavla Blažka.
Vláda samozřejmě měla možnost po jejím vypuknutí důstojně odstoupit a občanům se omluvit. Skuteční politici by to udělali a u voličů by to koalici jen pomohlo. Kabinet by do voleb fungoval v demisi a sbíral by body za nečekané rytířské gesto.
Jako vždy v české politice však chyběla odvaha. Namísto toho sledujeme nekonečné a neplodné hádky v televizi, končící konstatováním, že vše je v rukou policie a státního zastupitelství. Premiér Fiala se nepoučil a ublížený Pavel Blažek své bývalé kolegy nepřestává s nevídanou záští napadat.
Jakkoliv premiér patří v české politice bezesporu k její lepší a slušnější části a jeho zahraniční politika patří k tomu nejlepšímu za posledních třicet let, má těžko pochopitelnou slepou skvrnu, která mu znemožňuje vidět fakta o skutečné situaci své vlastní strany.
Nepochopil, že aby mohl ODS modernizovat, musí ji zbavit odéru prospěchářského výtahu regionálních potentátů. Nedokázal oslabit nebo vypudit staré party v Praze, jižních a severních Čechách. A dodnes neumí vidět skutečnou situaci ve svém Brně a na severu Moravy.
Jeho slepota vůči hříchům více než dvaceti let kralování Pavla Blažka v Brně se stala příslovečnou. Nedošlo mu, že ve skutečné politice se přimhuřování očí nad prohřešky kamarádů blíží sebevraždě.
Jistě, bez Pavla Blažka by se Petr Fiala nikdy do vysoké politiky nedostal a nevyšvihl se v průběhu několika měsíců nejprve na předsedu celé ODS a pak na post premiéra.
Ale pokud u jakéhokoliv univerzitního profesora a politika předpokládáme schopnost číst a pracovat s internetovým vyhledávačem, je Fialovo letité popírání faktů prokazujících podezření na korupci Pavla Blažka jen těžko pochopitelné.
Premiér bránil svého politického kmotra proti protestům nevládních organizací, zabývajících se korupcí před jeho prvním jmenováním do vlády v roce 2021, a prakticky stejnými argumenty, ale o to vehementněji i po jeho politickém pádu o čtyři roky později.
Těžko věřit, že mu v mezidobí unikly závažné informace HlídacíPes.org či dokumenty spolku Kverulant.
Pak by totiž jen nemohl protestovat tak, jak to udělal ve zmíněném rozhovoru s až příliš zdvořilým Radkem Bartoníčkem na Aktuálně.cz, totiž že jsou mu „podsouvány“ nějaké problémy v brněnské ODS.
„Žádné nejsou. Pokud by byly, řešil bych to. Já bych nikdy nebyl ve straně a nikdy bych nebyl v jedné partě s lidmi, kteří tolerují korupci. To mně můžete věřit.“
Co udělá sedmnáct miliard?
Zdá se stále pravděpodobnější, že hvězda Petra Fialy a „nové ODS“ pohasíná. Jejich jedinou výhodou zůstává, že představitelé dnešní opozice jsou všichni ještě o třídu horší – to ale líného voliče nezajímá.
A ještě jeden dovětek: Bude zajímavé, jakým způsobem do předvolebního klání vstoupí vládou i opozicí společně zatloukaných sedmnáct miliard prohrané kauzy Diag Human, které teď musí Česká republika vyplatit.[souvisejici]
Všechny vlády od roku 2000 věděly, že je spor pro stát prohraný. Vláda tehdy měla v rukou tři nezávislé právní posudky se stejným závěrem. Nikdo však neměl odvahu převzít zodpovědnost, omluvit se Diagu a voličům – a vyjednat kompromis.
Všechny vlády raději lhaly a opozice je po celou dobu podporovala. Policie, státní zastupitelství i soudy se předháněly v posluhování moci, místo aby bránily zákon. A občas si nějaký politik zkusil odloupnout pár set milionů nebo rovnou tři miliardy.
A tak v této chvíli zbývá jediná jistota. Astronomicky vysoký dluh, jehož absurdní výše je výlučně výsledkem záměrných průtahů všech vlád za poslední čtvrtstoletí, se určitě připomene ještě před volbami.
Andrej Babiš bude mlčet, protože jako ministr financí a premiér znemožnil ukončení sporu. Prodloužil tím kauzu o osm let. Potom ani jako šéf opozice logicky nemohl vládu Petra Fialy tlačit k ukončení obstrukcí, když k tomu sám neměl odvahu. Tomio Okamura s ním držel basu.
Všechny politické strany v parlamentu měly dostatek informací, ale nehnuly prstem. Teď, čtyři týdny před volbami, jsou ve zmatku. A jenom se tiše modlí, aby v těch zbývajících týdnech před volbami Diag Human nezahájil exekuce majetku České republiky v zahraničí.
Autor tohoto textu se kauze Diag Human věnuje dlouhodobě, napsal o ní knihu Tunel plný krve. V minulosti několik let pracoval v právním týmu Diag Human; pro majitele firmy Josefa Šťávu zpracovával archiv celé kauzy.