V pondělí 20. listopadu 1989 bylo patrné již při vstupu na právnickou fakultu, že přichází doba ostrých střetů. A to především proto, že události 17. listopadu zanechaly hlubokou stopu nejen u těch, kteří chtěli socialismus změnit, případně zrušit, ale i u těch, kteří jej chtěli za každou cenu ještě zachovat.
Do doby konce osmdesátých let spadá také návštěva Karla Schwarzenberga v bytě Karla Kučery na Hradčanech, na které byl i Ivan. Bylo to soukromé setkání historiků s Karlem Schwarzenbergem, kterého se zúčastnilo i několik lidí pozvaných historiky samotnými. Mezi nimi byl například herec Josef Kemr.
Schwarzenberg přišel v lehce podroušeném stavu a s jistou blahosklonností odpovídal na otázky historiků, kteří ho zasypávali dotazy, jaký byl vlastně Franz Josef, a ten odpovídal, že Franz Josef byl úžasná postava.
Text je ukázkou z knihy Aleše Rozehnala Ivan Mucha. Sociolog rozvrácené doby (vydalo nakladatelství Aleš Čeněk, 2025).
Ivan Mucha patřil v 80. letech 20. století k nejvýraznějším a nejpopulárnějším učitelům na právnické fakultě v Praze a sehrál zcela zásadní roli v transformaci této instituce z inkubátoru těch, kteří tvořili páteř totalitního režimu, na vysokou školu působící v demokratickém a svobodném prostředí. Ovlivnil celé generace studentů, kteří se díky němu začali hlouběji zajímat o filozofii, literaturu a dějiny. Kniha přináší příběh jeho neobyčejného života se všemi vzestupy a pády, úspěchy i chybami. Je rovněž unikátní připomínkou atmosféry a lidí působících na fakultě, a to od začátku 70. let 20. století až do konce padesátileté Muchovy pedagogické kariéry. Mohou tak padnout některé desetiletí budované mýty týkající se osob, které zásadně ovlivnily české právní prostředí, ale i společnost po roce 1989.
Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora, titulek a mezititulky jsou redakční.
Pro Ivana i pro Karla Kučeru bylo zklamáním chování historiků, kteří se před Schwarzenbergem proměnili ve vyplašené bojácné stádečko, neustále se uklánějící a oslovující Schwarzenberga Vaše Jasnosti. Ivan viděl jen mnoho lokajsky ohnutých hřbetů. Jediný, kdo se odlišoval, byl herec Josef Kemr, který se nenechal svést k nedůstojné servilitě.
Schwarzenberg se choval jako v důstojnickém kasinu při rozhovoru s přáteli. Návštěvníci bytu ale viseli na jeho ústech a vše, co řekl, obdivovali. Karel Kučera po tomto setkání citoval místodržícího v Čechách hraběte Thuna, který říkal, že Čech je buďto rebel, anebo ohnutý hřbet a lokaj.
S Janstou pod košem
Koncem osmdesátých let doplnil okruh lidí, se kterými se Ivan stýkal a kteří byli aktivní po sametové revoluci, Petr Piťha. Byl jedním z nejaktivnějších lidí při organizování odporu vůči režimu. Byl také jedním z iniciátorů podpisové akce Několik vět a hnutí Desetiletí duchovní obnovy.
Některé studenty právnické fakulty Ivan poznával i jinak než při seminářích, případně soukromých návštěvách. Koncem osmdesátých let ho totiž vyzvali, aby s nimi chodil hrát basketbal.
Ivan skoro dvě desetiletí po skončení basketbalové kariéry nesportoval, ale nechal se přemluvit. Jedním z těch, kteří ho přesvědčili, byl Miroslav Jansta, který posléze patřil do okruhu jeho přátel mezi kolegy na právnické fakultě, neboť sám začal učit.
Miroslav Jansta byl jako student předsedou fakultního výboru SSM, což mu samo o sobě dávalo určité výsostné postavení. Nebyl to ale typický funkcionář toho období. Jeho komunikační schopnosti a mimořádná sociální inteligence mu přinesly přátelství téměř všech, se kterými se setkával. Tento talent pak bohatě zúročil ve své polistopadové kariéře na pomezí práva, byznysu a politiky.
Na konci osmdesátých let se na právnické fakultě dalo rozpoznat napětí, které se postupně zvyšovalo. Napětí panovalo mezi těmi, kteří očekávali změny, a těmi, kteří se jim bránili. Někteří studenti a mladí pedagogové byli totiž spojeni s různými skupinami starších, vysoce postavených komunistů nejen na právnické fakultě, ale i mimo ni.
I ve studentském svazáckém prostředí bylo možné rozeznat výrazné postavy, které se postupně vymykaly možnosti kontroly. Jednou z nich byl student Aleš Hušák. Hušák usoudil racionálně, že musí získat výsadní mocenské postavení a přivést do vedení svazu mládeže pravověrné přátele schopné získat pozice a uhájit je.
To, co jej zajímalo, byla především technika získání a udržení moci. Chtěl se obklopit spolužáky s vysokou inteligencí, kteří by vše podřídili tomuto cíli, tedy bez ohledu na ideologii. Chtěli dosáhnout toho, že všichni studenti a veškeré dění na fakultě bude pod jejich kontrolou. Hušák se svými kamarády však přišel z neznáma a bez širší opory.
Po krátkém úspěšném období podlehl v souboji s mnohem propracovanější sítí kontaktů a vztahů mezi reformátory v KSČ a SSM, kteří koncem osmdesátých let začali vystupovat aktivněji. Šlo jim o podobné cíle jako Hušákovi, ale byli mnohem lépe připraveni, nebo spíše se cítili lépe chráněni svými mimofakultními kontakty.
Byli po určitou dobu přesvědčeni, že se společenský vývoj dá nějak kontrolovat a že i po nezbytných změnách zůstanou u moci. Nicméně vývoj po listopadu 1989 se ukázal být tak překotný, že jejich zázemí i naděje byly rozmetány. Mezi tyto lidi na fakultě patřil zejména Ivan Jiruška a Jan Kříž, který měl již tehdy neustále udržovaný rozsáhlý okruh kontaktů.
S Janem Křížem se Ivan spřátelil i díky stejné společné zkušenosti. Jedna ze studentek totiž oznámila vedení právnické fakulty, že Ivana viděla v kostele. Ivan byl předvolán k děkanovi, který ho poučil, aby se návštěv kostela zdržel. Jan Kříž měl podobnou nepříjemnost, protože i on navštěvoval nedělní mše, což oba muže sblížilo.
Kříž udržoval velké množství kontaktů a spojení. Organizačně byl nesmírně zdatný a schopný zprostředkovat naprosto nepředvídatelné spojení lidí.
Dalším studentem a posléze pedagogem, který patřil do stejné skupiny, byl Luděk Sekyra. Luděk Sekyra byl propojen s mnoha aktivními funkcionáři SSM v Praze a jistě měl před sebou velkou kariéru. I on chodil k Ivanovi domů na Staré Město a půjčoval si od něj díla světové prózy. Po převratu v roce 1989 velmi toužil zůstat učit na právnické fakultě, ale kvůli svému předlistopadovému vystupování byl zcela nepřijatelný.
Pochopit Masaryka
Koncem 80. let minulého století přišel Jaroslav Opat s myšlenkou založit, resp. obnovit Masarykovu společnost, která byla založena v roce 1946 za účelem šíření a zpřítomňování ideového odkazu T. G. Masaryka. Již začátkem 50. let 20. století však společnost ukončila svoji činnost.
Obnovila ji v pololegálním postavení až v roce 1988 skupina historiků soustředěných právě okolo Jaroslava Opata, ale i Karla Kučery, a jako jedna z opozičních občanských iniciativ se zapojila do závěrečné fáze zápasu s komunistickým režimem. Po listopadu 1989 plně legalizovala svoji činnost a vrátila se ke svému původnímu poslání. V čele společnosti byli v letech 1989–1990 Karel Kučera a v letech 1990–1991 Ivan Mucha.
Jaroslav Opat se původně zabýval především historickým vývojem Jugoslávie po světové válce a v očích Karla Kučery odváděl velmi dobrou, solidní práci. Byl velmi usilovný a pečlivý. Svoje znalosti o Masarykovi čerpal od Karla Kučery a celé hodiny bylo možné pozorovat, jak pečlivě zapisuje každé Karlovo slovo.
Karel Kučera nechápal, proč se Jaroslav Opat tak usilovně snaží proniknout do mnohovrstevnaté postavy Masarykovy a proč se nadále nevěnuje studiu marxismu a komunismu v Jugoslávii, k čemuž měl podle Kučery díky svému školení v padesátých letech dostatečné znalosti.
Pro pochopení Masaryka, jeho života a díla to však nestačilo. Avšak Opat rychle psal, čerpaje z toho, co slyšel od Karla Kučery, zatímco sám Karel Kučera si psát o Masarykovi netroufal, protože měl pocit, že toho ví vlastně málo.
Kolem Jaroslava Opata kroužil i další z disidentů, Milan Machovec. Začali se scházet u Kučery a postupně se přidávali i jiní zájemci, jako byl František Přeučil odsouzený v procesu s Miladou Horákovou. Všechny je spojovala víra, že přichází doba, kdy bude možné veřejně prosadit nový pohled na TGM. Těchto setkání se účastnily také obě vnučky Masarykovy.
Zimní semestr 1989 začal koncem září v době, kdy se na právnické fakultě zvyšoval neklid jak mezi studenty, tak mezi učiteli. Byla to pochopitelně i reakce na politické události v okolních socialistických zemích. Ivan se v té době často stýkal s Václavem Malým, který docházel za Karlem Kučerou, a debatovali o tom, co nastane v brzké době.
Někteří pedagogové fakulty ale zůstávali bohorovně klidní. Například Karel Malý se ještě v říjnu 1989 vysmál Ivanovým a Kučerovým domněnkám, že může nastat ostrá změna poměrů. V debatě s nimi se Malý pobaveně vyjadřoval k podle něj naivnímu úsilí Václava Havla a dalších disidentů.
Stržená trikolóra
Když šel Ivan 17. listopadu 1989 ve večerních hodinách z fakulty, na Jungmannově náměstí zahlédl, že se něco dramatického odehrává na Národní třídě. Po příchodu domů se dozvěděl, že jeho nejstarší dcera, tehdy studentka Keplerova gymnázia, se účastní demonstrace. Poté, co přišla vyděšená a plačící, vyprávěla o tom, co zažila a jaké krutosti byla svědkem.
Byla součástí davu, který byl vytlačen v místech dnešního pomníku připomínajícího události 17. listopadu, a jen zázrakem se jí podařilo uniknout ze svírajícího tlaku vyvolaného policejními a polovojenskými oddíly. To, co však Ivanovu dceru rozčílilo nejvíc, bylo, že jí na ulici jakási starší paní strhla z kabátu trikolóru.
V pondělí 20. listopadu 1989 bylo patrné již při vstupu na právnickou fakultu, že přichází doba ostrých střetů. A to především proto, že události 17. listopadu zanechaly hlubokou stopu nejen u těch, kteří chtěli socialismus změnit, případně zrušit, ale i u těch, kteří jej chtěli za každou cenu ještě zachovat.
Vznikla tak nová situace, kdy proti sobě stáli na fakultě na jedné straně studenti a na druhé straně ti, kteří chtěli zachovat staré pořádky. Studenti se chopili možnosti provádět podstatné změny v obsahu výuky a v součinnosti se studenty jiných fakult začali prosazovat radikální požadavek zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve státě a společnosti.
Původní obavy z ostrých sporů, debatních konfliktů nebo fyzického násilí však brzy opadly. Řada pedagogů poté, co někdo přišel s myšlenkou sejít se v Colegiu Maximu, reagovala útěkem z fakulty.
Mnozí z nich zažili různé čistky od padesátých do sedmdesátých let a na mnohých se sami podíleli. Nyní se obávali, že se stanou obětí pozdějšího vyřizování účtů. Mezi ně patřili například Vladimír Veverka nebo Pavel Peška.
Vyjadřovali otevřeně, že s převratem nechtějí mít nic společného, protože nevěřili, že by mohl úspěšně dopadnout, a rychle utíkali z fakulty. Na fakultě při prvním velkém shromáždění převzali iniciativu a vystupovali suverénně dva z pedagogů, kteří neutekli. Byl to Jan Kříž a Ján Gronský.
Oba otevřeně diskutovali se studenty, a především Ján Gronský měl k nim, i oni k němu, mimořádně blízko. Byl velmi populární a choval se vůči nim vždy neformálně, a pokud mohl, zastával se jich i v situaci, kdy se dostali do konfliktu s vedením fakulty a hrozilo jim, že budou nespravedlivě vyloučeni.
U Jana Kříže tomu bylo trochu jinak. Všichni věděli o tom, že má mnoho kontaktů a že je mistrným organizátorem různých akcí, nejen společenského, ale i politického charakteru. Pro mnohé studenty byl tehdy též vzorem pro budování kariéry.
Byl si vědom svých předností, ale také slabostí a k jeho nejobratnějším vlastnostem patřilo, že se dokázal přiblížit k mocným. A když přestali být mocnými, tak je opustil. Nedalo se ale v obvyklém smyslu mluvit o tom, že by se jednalo o zradu. Prostě pro něj přestali být zajímaví.
Po 17. listopadu se na fakultě vytvořila také skupina lidí, která získávala postupně zásadní vliv a od počátku projevovala nedůvěru vůči Gronskému a hlavně vůči Křížovi.
Tím, kdo se v té době zcela proměnil z liknavého klauna a šaška mocných na sebevědomého, suverénního a energického kritika normalizačního režimu, tvrdě vystupujícího vůči komunistům, byl Vojtěch Cepl. Najednou z něj sálala energie, byl stále v pohybu a na pokraji infarktu.
Mezi pedagogy, z nichž někteří byli po roce 1968 vyhozeni z KSČ, se objevila snaha navázat na reformy osmašedesátého roku. Tato část pedagogů fakulty hledala oporu i mezi výraznými představiteli Pražského jara, kteří se vraceli z emigrace. Nicméně i na fakultě posléze převládlo přesvědčení, že se již nedá zabránit procesu ještě podstatnějších změn.
HlídacíPes.org
JakZdravě.cz|
adbz.cz|
Chalupáři-Zahrádkáři|
DámskýDeník.cz|
Video - Aktuálně.cz|
Trendy svět|
VědaŽivě.cz|