Mechanický Turek: Geniální podvod 18. století vás oklamal Marii Terezii a Napoleona. Jeho rafinovanost pobaví i po dvou stoletích

3 min

Sdílet

V 18. století se Evropa nechala unést zázrakem mechanické inteligence. Šachový automat přezdívaný Mechanický Turek putoval dvory, ohromoval panovníky a bavil intelektuály. Tvrdilo se, že dokáže porazit i nejlepší hráče své doby. Ve skutečnosti ale nešlo o důkaz síly strojů, nýbrž o dokonalý podvod, v němž se skrýval mistr šachu z masa a kostí.

Mechanický Turek byl dlouho považován za záhadu

Zdroj: Pravda24

Zrození legendy

Mechanického Turka představil v roce 1770 (někdy se také uvádí rok 1771) vynálezce Wolfgang von Kempelen, který se narodil v Bratislavě, na dvoře císařovny Marie Terezie. Dřevěná skříň, na níž stál figurínou zpodobněná postava muže v orientálním oděvu, seděla u šachovnice. Turek měl jednu ruku položenou na stole, druhou ovládal figurky. Vnější vzhled doplňovaly efektní detaily – turban, dlouhé vousy a důmyslné klíče a ozubená kolečka viditelná po otevření některých dvířek.

Když Kempelen ukázal, že figurína dokáže samostatně reagovat na tahy soupeře a hrát s precizní strategií, mnozí uvěřili, že jde o první krok k mechanické inteligenci. Ale mohl být tak složitý stroj vytvořen už v 18. století?

Jak trik fungoval

Podvod byl rafinovanější, než by se mohlo zdát. Uvnitř skříně se ukrývalo několik posuvných a otočných panelů, které Kempelen otevíral před publikem, aby ukázal složité mechanismy. Ve skutečnosti to byla promyšlená iluze – otevřením jedné části se odkryla jen prázdná komora, zatímco skutečná obsluha se v té chvíli přesunula jinam.

Uvnitř byl skrytý prostor pro člověka, obvykle drobného šachistu. Systém magnetů pod deskou hlavní šachovnice ukazoval, jak se figurky pohybují. Hráč uvnitř pak lanky a mechanickými převody ovládal Turkovo mechanické rameno. Jak náročné asi bylo hrát v takto stísněném prostoru celé hodiny?

Během let se v útrobách Turka vystřídalo několik šachistů, často zkušení a rychlí hráči, kteří dokázali využít moment překvapení proti váženým soupeřům. Některá jména se dochovala, například Johann Baptist Allgaier, William Schlumberger nebo Jaques-François Mouret.

Proč trik fungoval tak dlouho?

Mechanický Turek fascinoval svou zdánlivou nezávislostí. V době, kdy mechanika a automaty byly módním hitem, se mnozí neptali, zda je to možné, ale spíš jak je to možné. Klíčové bylo kontrolované odhalování vnitřku stroje, klíče a kola v pohybu, přesvědčivá gesta figuríny a tichá, ale důsledná práce ukrytého hráče.

Důležité bylo i to, že soupeři často byli sami tou atrakcí nadšeni. Prohrát s „inteligentním strojem“ nebyla ostuda, ale spíše čest. Nechtěli snad i slavní lidé té doby věřit, že žijí v éře, kdy stroje začínají myslet?

První trhliny v legendě

Postupem času se objevovaly domněnky, že uvnitř sedí člověk. Někteří diváci si všimli drobných zvuků nebo pohybů, které neodpovídaly čistě mechanickému provozu. Byly také případy, kdy se figurína chovala „příliš lidsky“ – například při překvapivých tazích soupeře gestikulovala.

V roce 1820 se popisy mechanismu začaly dostávat do novin a kolovaly různé teorie. Přesto trvalo ještě desítky let, než se vše oficiálně provalilo. Bylo to snad síle iluze nebo touha lidí věřit v pokrok, co drželo pravdu tak dlouho pod pokličkou?

Cesta na konec

Mechanický Turek měnil majitele a cestoval po Evropě i Americe. V roce 1805 se Turek dostal do rukou Johanna Nepomuka Mälzela, který ho provozoval až do své smrti v roce 1838. Poté byl převezen do Filadelfie, kde se stal muzeální atrakcí.

Definitivní konec přišel v roce 1854, kdy požár zničil muzeum i samotného Turka. Teprve tehdy se veřejnost dozvěděla, jak trik fungoval, protože William Schlumberger a další svědci popsali detaily v novinách. Ukázalo se, že vnitřní prostor byl složitě členěn, aby během „kontrolního otevření“ nikdo neviděl člověka uvnitř.

Symbol éry a lekce pro budoucnost

Mechanický Turek se stal symbolem nejen technické zručnosti, ale i lidské touhy věřit v zázraky. Ukázal, že i v době osvícenství, kdy rozum a věda slavily úspěchy, může iluzi věřit i ten nejvzdělanější člověk.

Z dnešního pohledu připomíná Turek „umělou inteligenci“ – technologii, která na první pohled působí autonomně, ale ve skutečnosti za ní stojí člověk, skryté procesy a chytrá prezentace.

Příběh Mechanického Turka ukazuje, jak snadno lze propojit techniku, divadlo a iluzi v dokonalý klam, který přežije celé generace. Byl to stroj, který neuměl myslet, ale dokázal přimět ostatní myslet jinak.