Její maminka pekla buchty a Anička každý den nosila na trh veliký ranec buchet. Za prodej dostaly sotva pár mincí a domů se často vracely s prázdným žaludkem.
Anička však měla jedno tajemství: milovala tanec. Když nikdo neviděl, točila se po pokoji, až se jí zatočila hlava. Snívala o tom, že bude tanečnicí, která svou lehkostí okouzlí celé město. Ale jak by se to mohlo stát, když měla jen staré boty s děravými podrážkami?
Jednou zimní nocí, kdy se nad městem třpytil měsíc a první sněhová vločka spadla na její dlaně, objevila Anička u lampy zvláštní věc: sklenici. Nebyla prázdná – uvnitř se stříbrně třpytily malé botky, jemné jako z hvězdného prachu. Na víčku stálo: „Otevřít mne může jen ten, kdo má čisté srdce.“
Anička sklenici odšroubovala a botky se z ní samy vysypaly. Když si je obula, ucítila, že ji zvedají, jako by byla lehčí než vzduch. Udělala první krok – a hned se ocitla na střechách města. Druhý krok ji donesl až k řece, kde voda zpívala. Třetí krok ji zanesl do lesa, kde se mezi stromy plazil obrovský had.
Had však nezasyčel hrozivě, jen se pousmál. „Kdo kráčí v kouzelných botách, musí projít zkouškou. Tanči, ať vidím, zda tě nese pýcha, nebo čistota.“
Anička zavřela oči a roztočila se. Boty ji nesly lehce, žádný krok nebyl těžký. Tančila, jako by byla měsícem políbená, a had spokojeně kývl hlavou. „Jdi dál, děvče, tvé srdce není plné chlouby.“
Další krok ji zanesl k chaloupce na kraji vinohradu. Uvnitř seděl starý muž s dlouhými vousy. Na stole měl položené rudé jablko, které se zdálo, že září zevnitř. „Hlad máš, viď?“ řekl. Anička přikývla.
Muž jí jablko podal. „Není to jídlo ledajaké. Kdo ho sní, ten pochopí, že sny nejsou jen pro radost vlastní, ale i pro radost druhých.“
Anička se zakousla – a jablko chutnalo sladce i trpce zároveň. V tu chvíli pochopila, že tanec není jen její sen. Tanec může těšit i ostatní, rozjasnit jejich dny, dát jim zapomenout na trápení.
Boty ji nakonec vrátily zpět na náměstí, k lampě. Lidé se shromáždili kolem, protože viděli, jak Anička létala po střechách jako světlo. Anička se postavila doprostřed, zavřela oči a začala tančit. Kouzelné boty jí dodaly lehkost, ale její vlastní srdce dodalo tanci krásu. Lidé se usmívali, tleskali a dokonce zapomněli na svůj hlad a starosti.
Anička se zastavila, sundala ranec z ramen a rozdělila mezi lidi buchty, které ještě měla. A stal se zázrak – jako by kouzelné boty proměnily obyčejné pečivo ve sváteční hostinu. Každý, kdo buchtu ochutnal, cítil v sobě teplo, radost a víru, že zítřek bude lepší.
Od té doby už Anička nebyla jen dívka s rancem buchet. Byla tanečnicí měsíčního světla, která svým uměním těšila lidi. Boty sice po čase zmizely – rozplynuly se v tisíc drobných vloček, jakmile poznala, že kouzlo je hlavně v jejím srdci – ale Anička tančila dál. A lidé ji milovali právě proto, že tančila pro ně, ne pro sebe.
A prý, když dnes zasvítí měsíc a první vločka spadne na dlažbu u té staré lampy, někdy se na okamžik zjeví sklenice s třpytem uvnitř. Ale už ne s botami – jen se světlem, které připomíná, že sny mají cenu jen tehdy, když je umíme sdílet.
A zazvonil zvonec... A pohádky nebyl konec.
Pohádky bez konce
Chalupáři-Zahrádkáři|
NESPECHEJ.cz|
ReadZone|
Zprávy - Aktuálně.cz|
JakZdravě.cz|
VědaŽivě.cz|
Náš REGION|
Trendy svět|