KOMENTÁŘ. Jsem Němec a český 17. listopad není můj svátek. Přesto je to pro mě každoročně silný zážitek, i když jsem to letos na Národní třídu osobně nestihl. I za moji svobodu se totiž bojovalo v Československu, třeba Chartou 77. V Německu takový svátek revoluce nemáme, a je to podle mě chyba.
Stačí se podívat na stovky fotek mých přátel a známých, kteří každý rok chodí na Národní třídu položit rozsvícenou svíčku. Přitom nemalá část z nich to má pěkně daleko. Je to víc než gesto. Je to počin. Jako by ilustroval, že je nutné o svobodu znovu a znovu usilovat.
Proč to píšu já? Jsem přece Němec. Ale i za moji svobodu se bojovalo nejen v ulicích a na náměstích v Lipsku, Plavně (Plauen) nebo Drážďanech, ale i v Československu.
Třeba Charta 77 – podle jejího vzoru se v bývalé NDR zakládalo disidentské uskupení Initiative für Frieden und Menschenrechte (IFM –Iniciativa za mír a lidská práva). Navíc existovaly silné vazby solidarity mezi disidenty hlavně z NDR a Polska, ale i z Československa. A konečně – naše pokojná revoluce začala v roce 1989 i na německé ambasádě v Praze.
Datum pro chybějící svátek
Současně Čechům trochu jejich svátek závidím. My v Německu takový svátek revoluce ani nemáme, což je podle mě chyba. Slavíme každý rok 3. října znovusjednocení Německa. Myslíme tím završení procesu sjednocení Německa, který od revoluce netrval ani rok.
Jistě, bez revoluce by nebylo sjednocení. Mezinárodně pak vyniká pád Berlínské zdi: 9. listopad. Ale začalo to už předtím jinde, třeba v Maďarsku. Pád železné opony není jen německá, ale celoevropská záležitost.
Východní Němci jako by zapomněli, že si svobodu a demokracii vydobyli sami, a neuvědomili si, že stojí teprve na začátku a musí o ni dále bojovat. Svoboda, demokracie, stabilita, a pro většinu východních Němců také prosperita, jakoby darovaná sjednocením onoho 3. října 1990, měly svou vysokou cenu.
Revoluce v bývalé NDR začala pozvolně se stupňujícími akcemi kolem pondělní modlitby už během září 1989 v Lipsku. První velká demonstrace byla 7. října v saském Plavně. Průlom nastal nejpozději 9. října v Lipsku, kdy demonstrovalo čtvrt milionu lidí a policie nezasáhla. Jako celoněmecký národní svátek revoluce by se měl tedy slavit nejspíš 9. říjen.
Do roku 1990, kdy jsme se sjednotili a zavedli 3. říjen jako nový národní svátek Den německé jednoty, se pod tímto názvem v západním Německu připomínal dlouhých 36 let jiný významný den: 17. červen – výročí východoněmeckého povstání v roce 1953, krvavě potlačeného pomocí sovětských jednotek.
Od roku 1990 tedy už neslavíme začátek samotné revoluce jako Češi, ale jen její jeden výsledek – byť velmi významný. Jako by ten jeden výsledek – sjednocení Německa – vše vyřešil. Byl přece „konec dějin“ a pověstná vize tehdejšího kancléře Helmuta Kohla o východním Německu jako kvetoucí krajině vše překryla.
Nemít podíl na fungování země
Východní Němci jako by zapomněli, že si svobodu a demokracii vydobyli sami, a neuvědomili si, že stojí teprve na začátku a musí o ni dále bojovat.
Svoboda, demokracie, stabilita a pro většinu východních Němců také prosperita, jakoby darovaná sjednocením onoho 3. října 1990, měly svou vysokou cenu.
Čísla jsou notoricky známá. Podle aktuálního průzkumu nenajdete dnes mezi sto největšími podniky Německa ani jednoho vysoce postaveného manažera z východního Německa. To samé platí pro armádu.
Málo zastoupeni jsou východní Němci i ve vedoucích funkcích v soudnictví, v kultuře a v médiích. Hlavně tam se přitom tvoří a upevňuje už víc než tři desetiletí mediální obraz sjednoceného Německa.
Na závěrečnou otázku, co je dnes pro svobodu nejvíc potřeba, odpovídá západní Němec po krátké úvaze, že vzdělání. Stejně odpověděli bez velkého přemyšlení také oba Češi. Jen východní Němec odpověděl, že pro svobodu je zásadní nezávislost myšlení.
Možnost spoluúčasti Němců z východní části země na fungování státu je pořád mizerná. Dohromady jejich podíl na elitních funkcích tvoří jen dvanáct procent, přitom podíl lidí, kteří se před rokem a po roce 1989 narodili na východě Německa, tvoří v německé populaci něco přes 18 procent. Pocit, že nemají šanci podílet se aktivně na vývoji vlastní země, vede ke zklamání a posiluje nezájem o demokracii a příklon k autoritářství.
Chybějící svátek revoluce z roku 1989 je samozřejmě jen symbolická ukázka dnešní situace v Německu. Ale je to symbol dost silný.
I Němci Havla pochopili pozdě
To, že je svoboda „nedokončený příběh“, připomíná aktuálně i stejnojmenná výstava v drážďanském Hygienickém muzeu. Mapuje boj za svobodu nejen v bývalé NDR před rokem 1989, ale i v Polsku a v Československu.
Je možné si tam třeba poslechnout skladbu „100 bodů“ od skupiny Plastic People of the Universe nebo si přečíst text Charty 77, návštěvníci se tu dozví o důvtipné protirežimní Oranžové alternativě v polské Vratislavi v osmdesátých letech nebo uvidí fotografie z ikonické „Brány 2“ gdaňských loděnic spojených s hnutím Solidarita.
Nechybí záznam vystoupení písničkáře Wolfa Biermanna na přelomovém koncertu v Kolíně nad Rýnem, po kterém byl vyhoštěn z NDR, a také příklady východoněmeckého výtvarného umění, které si čím dál víc troufalo tematizovat chybějící svobodu.
Sledovat, jak se vyvíjel boj o svobodu ve třech blízkých zemích, má svou logiku. Ovlivňovaly se navzájem a při vší odlišnosti měly četné paralely.
Výstava navíc zkoumá i boj o svobodu mimo disent, hlavně vzpouru mladých, pankáčů a mániček. Část popisující období do roku 1989 je v takové podobě sestavena dost možná vůbec poprvé a určitě stojí za povšimnutí. Možná ještě zajímavější je ale příběh od roku 1989 dodnes.
Ano, revoluce a přechod k demokracii byl cíl. Ale jak řekl už Václav Havel ve svém projevu v americkém Kongresu, který je také součástí drážďanské expozice: „Můžeme se demokracii jen přiblížit, občas lépe nebo hůře, ale nikdy ji nemůžeme zcela dosáhnout.“
Václav Havel v tom byl, tak jako mnohdy jindy, jasnozřivý nebo až bolestivě realistický. Havlův projev ale většina pochopila až pozvolna. Jak východní Němci, tak Češi.
V závěru drážďanské výstavy v rozhovorech o svobodě vystupují také Simona Kijonková, karlovarská rodačka a zakladatelka firmy Zásilkovna, a podnikatel, politik a aktivista Karel Karika, rodák z Ústí nad Labem. K tomu dva respondenti z Polska a dva z Německa.
Na závěrečnou otázku, co je dnes pro svobodu nejvíc potřeba, odpovídá západní Němec po krátké úvaze, že vzdělání. Stejně odpověděli bez velkého přemyšlení také oba Češi. Jen východní Němec odpověděl, že pro svobodu je zásadní nezávislost myšlení.
I tento drobný detail ilustruje, že si Češi museli cestu ke svobodě pořádně odpracovat – i když si to o sobě někdy třeba nemyslí. I proto Čechům 17. listopad tak trochu závidím.
Autor je novinář, píše pro časopis Stern a deník Freie Presse. V ČR působil jako šéfredaktor německého magazínu Landesecho, psal pro Hospodářské noviny a pracoval jako korespondent deníku Sächsische Zeitung, pravidelně se pohybuje mezi Drážďany, Prahou a česko-německým pohraničím.
Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.
Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.
HlídacíPes.org
Zprávy | Aktuálně.cz|
In-lifestyle.cz|
Žlutá kočka|
Náš REGION|
FAJNTIP.cz|
Naše zahrada|
NESPECHEJ.cz|
Byznysdenik.cz|
Cooky.cz|
Žena.cz|
Aplausin.cz|