Večer pod širým nebem, deky na trávě, smích, sdílení, pochopení – a pavouk, který nakonec nebyl tak strašný. Někdy stačí úplně málo, abyste se cítili v bezpečí. A když máte kolem sebe lidi, kteří vás znají, vnímají a mají vás rádi, je to víc než piknik. Je to domov.
Dny jsou ještě teplé, ale večery a noci už občas chladnou. S přáteli jsme se domluvili, že uspořádáme piknik. Jsem ráda, že mám na sobě dlouhou sukni, do které se můžu případně zachumlat. A také svetřík, kdyby mi byla zima na ruce. K podobnému outfitu jsem inspirovala i kamarádku – o té ještě bude řeč. Později mi za to děkovala – večer se opravdu ochladilo.
Pomalu nastává čas vyrazit. Za chvíli se už skoro všichni scházíme na parkovišti u aut – opozdilcům posíláme cílovou lokaci. Vcházíme na pěšinku u lesíka a hledáme místo k sezení. Každý z nás má s sebou alespoň jednu deku. Možná i nějakou navíc – kdyby někdo náhodou zapomněl.
Okolo nás jsou vzrostlé stromy. Místo se nachází kousek od hlavní cesty. Bude tu klid. Čas na odpočinek. Čas být spolu. Sdílet se. O životě. O radostech. O starostech.
Jakmile jsme všichni pohodlně usazení, stává se z jedné deky uprostřed pestrá hodovní tabule ve stylu „Ubrousku, prostři se!“ A opravdu – je z čeho vybírat. Dokonce i palačinky s marmeládou, slaná roláda, sladká rýžová kolečka, sušenky...
Tak nějak to vypadá na většině našich setkání. Jsme parta lidí, která se pravidelně schází a mluví spolu o Bohu, o kázání, o životě křesťana. Většinou se potkáváme u někoho doma, a když to počasí dovolí, venku – třeba jako dnes.
Všichni se docela dobře známe. A když se ohlédnu za minulým rokem, vidím, jak jsme se jako přátelé ještě o něco více sblížili. Některé z nich znám už víc než deset let. Sleduji jejich duchovní vývoj. Vzájemně se podporujeme, víme o sobě. Jako duchovní rodina.
Spolu trávíme čas i mimo tato setkání – a brzy zase budeme: na oslavě narozenin jednoho z nás. Užíváme si tu vzájemnost. Je vzácná.
Dnešní večer byl pro mě obzvlášť výjimečný. Dívala jsem se kolem sebe a prožívala silné propojení. To, jak se jeden o druhého zajímáme. Jak projevujeme starost, respekt, úctu... Je to požehnání.
A teď je čas zmínit onu kamarádku z úvodu. Během večera seděla vedle mě. Ví, že mám arachnofobii. Poprosila jsem ji, aby případného pavouka – rozuměj: jakoukoli osminohou havěť – nenápadně odstranila, kdyby se ke mně přiblížil. Sem tam jsem skutečně cítila lehké ťuknutí. Když jsem se otočila, usmála se a řekla: „Už je pryč.“
Možná to zní zvláštně, ale pro mě to znamenalo hodně. Nemusela jsem se přetvařovat. Nemusela jsem skrývat paniku. I když by někomu můj strach mohl připadat úsměvný... Pro mě to bylo důležité gesto.
Myslím, že je důležité všímat si jeden druhého – a hlavně mít pochopení. Tohle byla jen jedna z mnoha situací, kdy se k sobě chováme s respektem a úctou. Pozoruji to i v každodenním životě – víme, že si můžeme zavolat, když se něco děje. Jsme na jedné lodi.
Ale umíme si ze sebe i udělat legraci. Vrátím se k našemu posezení. V jednom momentě, během zajímavé diskuse, ke mně přiletěla beruška. Vytáhla jsem mobil a začala ji natáčet. Najednou jsem uslyšela své jméno – někdo se mě na něco ptal. Vrátila jsem se zpět do reality, vypnula nahrávání a odpověděla na otázku.
Shodou okolností jsem zachytila „přednášku“ o pelyňku, kterou pronášel jeden ze zúčastněných. Byla jsem tak zaměstnaná dokumentováním, že jsem si toho všimla až zpětně. Video s proslovem v pozadí jsem poté poslala do našeho chatu. Slavilo úspěch. Takové škádlení nás sbližuje.
Těším se na další chvíle spolu. Léto je přece teprve v půlce. Jak ho trávíte vy?