Za svůj život stihl natočit mnohem více než jen Básníky a neodmyslitelně k němu patřila dýmka, se kterou se před kamerou ukazoval v detektivním seriálu Hříchy pro pátera Knoxe. Jako režisér byl velmi ceněný a lidé ho vnímali jako spokojeného člověka. V jeho minulosti byl však temný stín, protože život sám někdy dokáže napsat hodně drsný scénář. Málo lidí o něm vědělo, že se narodil až v tom nejvýchodnějším konci Československa, na Zemplínsku, v kraji, který je sice čarovný, ale dnes o něm spíše čteme v souvislosti s osadami nepřizpůsobivé menšiny. Před nimi však rodina neprchala. K útěku z domu je donutily historické události. Dušan Klein se narodil do židovské rodiny a je jasné, proč se rodina vydala na nekonečnou pouť, aby se zachránila.
Putování jako možnost přežití
Stvořitel Básníků se narodil v roce 1939. To nebyl úplně nejlepší rok pro start do života. Rodina až do tohoto roku žila poklidným životem. Děda jako pekař pekl židovské jidáše, otec pracoval v továrně na sušené ovoce a maminka byla švadlena.
Když mu byly čtyři roky, Slovensko zasáhla hromadná deportace Židů. V první vlně rodina dostala výjimku, kvůli otci pracujícímu v továrně. Jenže poměry se zhoršily a nakonec už žádnou ochranu neměli. Hlava rodiny tak rozhodla, že rodina musí z Michalovec zmizet. Útočiště našla v Nízkých Tatrách, kde je sedlák schoval ve své stodole. Tam žili manželé a děti půl roku. Zavření, ukrytí. Ven chodili jen za tmy. Jenže po pár měsících už ani tam nebylo bezpečno a rodina se opět vydala na cestu.
Když se rodina dostala do Bratislavy, doslova se na ně usmálo štěstí. V místním katolickém klášteře byl i sirotčinec a právě z něj odešli tři chlapci do nových rodin ve Švýcarsku. To byla příležitost pro Júlia a jeho bratry. Vzali si na sebe identitu sirotků. Z Júlia se stal Dušan Ružiak. V sirotčinci už se bratři museli spolehnout jen sami na sebe. Otec se dal k partyzánům a jeho osud už není znám. Matka k nim nemohla, aby se jejich nová identita neprozradila. Pravdu znali jen kněz a matka představená. Děti si musely zvyknout na novou víru.
I přes opatrnost krycí akce nedopadla dobře
Matka žila v tak velké chudobě, že se vydala do Bratislavy za známým svého manžela, který mu dlužil peníze. Doufala, že jí pomůže. Jenže na schůzce na ni už čekalo gestapo. Kněze, který děti ukrýval, popravili. Děti si odvedlo gestapo a po kontrole obřízky už nešlo nic předstírat. Matka s dětmi byla poslána do koncentračního tábora v Terezíně. Tam se jich musel ujmout „anděl strážný“, protože válku všichni přežili.
Vůle na nový život nikoho z rodiny neopustila
Po válce rodina neměla kam jít. Rodný dům v Michalovcích byl vypálený. Repatriační úřad je ubytoval v bratislavském hotelu, v blízkosti kina. A tak se začal formovat nový režisér.
Dušan byl nadané dítě. Během školy už účinkoval v rozhlasových hrách, založil mandolínový soubor a ve dvanácti letech se postavil před kameru v psychologickém dramatu Můj přítel Fabián. Klein na tu dobu s úsměvem zavzpomínal:
Když si mě režisér Jiří Weiss vybral do filmu Můj přítel Fabián na roli dvanáctiletého romského kluka, chtěl, abych se sžil s mým filmovým otcem a představitelem hlavní role Otou Lackovičem. Tak nás spolu ubytoval v hotelu. Ota Lackovič je dnes hodný starý pán, ale tehdy mu bylo pětadvacet a byl to mladý bouřlivák. V našem pokoji se každou noc střídaly slečny, někdy i dvě i tři, a já jako dvanáctiletý chlapec se zájmem pozoroval, co se to na té druhé posteli děje za věci. Když jsme pak točili, Weiss chodil kolem mě a stěžoval si kameramanovi Pečenkovi: Já si toho kluka vybral pro jeho velké černé oči a on na ně téměř nevidí!
Natáčelo se v Ostravě, a tak ho doprovodila matka, která si v novém prostředí našla přítele, a rodina tam už zůstala. Ostrava asi lásce přála, protože už v šestnácti letech se zamiloval i Klein. Jeho vyvolenou byla Silvera Rašková, baletka z tamní taneční konzervatoře. Spolu potom odešli do Prahy, Dušan na FAMU, ona do divadla.
Tím, že jsem v raném dětství nežil normálním rodinným životem, od puberty jsem toužil mít normální rodinu,
svěřil se jednou na kameru režisér.
To se mu nakonec povedlo a vychoval dva syny. O své minulosti moc nemluvil, snažil se na ni zapomenout. Když se v sedmdesátých letech stal režisérem na volné noze, oficiálně si ponechal jméno Dušan, protože tak mu stejně všichni říkali.
A pak přišli Básníci a popularita, jakou nikdo nečekal…
Zdroje článku: ceskatelevize.cz, patriotmagazin.cz, krajskelisty.cz, kinotip2.cz