Pamatuješ, jak jsme se potkaly na koleji? Tohle přátelství přežilo i roky ticha

Sdílet

Zdroj:

Jak poznáte, že přátelství je opravdové? Třeba tak, že po šesti letech stačí pár minut a konverzace plyne, jako byste se viděli včera. Autorka se v osobní reflexi vrací k…

Jak poznáte, že přátelství je opravdové? Třeba tak, že po šesti letech stačí pár minut a konverzace plyne, jako byste se viděli včera. Autorka se v osobní reflexi vrací k univerzitním letům, životním proměnám, ale hlavně k Bohu, který pro ni zůstává oporou i v těch nejběžnějších i nečekaných situacích.

Jednou za čas si píšu s kamarádkou ze studií. Každým rokem si víc uvědomuji, že už se známe pěknou řádku let a že od dob bakalářských studií v Olomouci uběhla už slušná chvíle. Další studium jsem pak absolvovala v Brně. Bylo těžké opustit prostředí milované Alma Mater, Univerzity Palackého. A město jsem si velmi oblíbila. Tehdy jsem si uměla představit, že se tam usadím. Ta atmosféra, historie, malebné uličky a útulné kavárny… Některé podniky fungují i dnes a ráda se na ta místa pod rouškou nostalgie vracím.

S kamarádkou jsme naštěstí kontakt nepřerušily. Opravdu jsme si porozuměly, dá se říct jako sestry. Seznámily jsme se díky tomu, že nás přiřadili na stejný pokoj na kolejích. Přiznám se, že detaily si už nepamatuji, ale útržky z nastěhování si stále vybavím. Těžce se mi to všechno opouštělo. Ale přede mnou se utvářelo něco nového. A těšila jsem se na to.

Byla jsem zvědavá, kam se naše cesty budou ubírat a jestli naše komunikace časem neutichne. S některými jinými přátelstvími se to tak stalo. Ale my jsme na sebe nezapomněly. Každá jsme se během let vdala, a tím se nám život úplně proměnil. Pamatuji si na její krásnou svatbu. Smějeme se, že oba manželé mají stejná křestní jména.

Minulý rok jsme se sešly osobně asi po šesti letech. Trochu jsem se obávala, jestli si stále budeme mít co říct. Ale… bylo to, jako bychom se viděly maximálně před týdnem. Navíc vypadá pořád stejně! Já prostřídala snad všechny odstíny i délky vlasů a trochu jsem se divila, že mě poznala. Ale díky sociálním sítím to dnes vlastně není problém.

Dárek z Alzaboxu, který mi připomněl, že Bůh zná každé moje přání

Slova se mezi námi rozběhla dřív, než jsme se stačily usadit. Novinky se proplétaly s obavami, až nás nakonec zanesly zpět – ke vzpomínkám, které stále hřejí. Vždyť určitou důležitou životní etapu jsme prožily společně. Jsem Bohu vděčná za vztahy, kterými mě obdaroval. A především mám radost, že mohu prožívat obecenství s Bohem. Mohu ho vnímat, jak ke mně promlouvá, jak mě formuje i jak žehná mně a mým blízkým.

Představte si, že Bohu řeknete, jak se cítíte – jako blízkému člověku. A on odpoví. Myšlenkou, obrazem, klidem. A někdy mě dovede do situací, kde bych být nechtěla. Ale právě v těch chvílích záleží, komu a čemu věřím. Lidem? Přátelům? Nebo Bohu? Když jsem se spolehla jen na něj, nikdy jsem v tom nebyla sama.

Kdysi tomu tak nebylo. Křesťany jsem vnímala jako „blázny pro Krista“, jak se píše v Bibli. A pak jsem Ho pozvala do svého života. Všechno se obrátilo. Nevěděla jsem, že s Bohem lze navázat blízký vztah. Ale slyšela jsem to od lidí kolem sebe. A zkusila to. Nic jsem tím neztratila – jen získala.

Ta kamarádka, o které píšu, byla svědkem všeho, co se dělo. Jsem moc ráda, že u toho byla se mnou. Začala jsem nový život s novými hodnotami a postupně jsem se učila i stanovovat hranice, odpouštět, pouštět Boha do všech oblastí života. Dnes už nechci podnikat nic bez něj – protože jen On vidí za kopec, který přede mnou ještě stojí.

Vzpomněla jsem si, jak jsme jedno léto seděli na terase s přáteli. Kamarádka nám nabízela „čafe a kaj“ místo kávy a čaje. Nikdo si toho nevšiml, jen já. Když jsem se přihlásila, že si dám „to čafe“, všichni propukli v smích. Dodnes na to s úsměvem vzpomínáme. Byly to hezké časy.