Poslat peníze pod dojmem příběhu nemocného dítěte nebo při povodních dokáže skoro každý. Co když ale žádný srdceryvný příběh nepřijde a nikdo nás k pomoci nevyzve? Skutečná štědrost nezačíná ve chvíli, kdy nás přemohou emoce nebo když máme na účtu „dostatek“. Je to svobodné a často docela nenápadné životní rozhodnutí.
Pokud jde o finanční podporu smysluplných projektů nebo lidí v nouzi, nejsou na tom Češi tak špatně, jak se někdy traduje. Podle nejnovějšího výzkumu World Giving Report 2026 , který vydává mezinárodní organizace Charities Aid Foundation (CAF), v posledním sledovaném období nějakou formou finančně pomohlo 48 % Čechů – ať už charitativním organizacím, přímo potřebným, nebo prostřednictvím náboženských společenství.
Nejsme společnost, která by odmítala dávat. Dokážeme být velmi štědří, pokud přijde silný vnější podnět, například povodně, válka, sbírka na nemocné dítě nebo přírodní katastrofa. Reagujeme na bezprostřední potřeby. Stačí si vzpomenout na spontánní šití roušek během pandemie covidu-19 nebo na masivní vlnu solidarity a soucitu v prvních týdnech po vypuknutí války na Ukrajině.
Postupně však emoce opadnou a pozornost veřejnosti se přesune jinam. Problémy ale nemizí, trvají dál a často nabývají na intenzitě. Vzniká mezera, kterou pak dlouhodobě vyplňují především charitativní organizace a církve.
Štědrost jako životní styl však vychází z vědomého rozhodnutí. Může mít i dlouhodobou, docela všední podobu. Je to způsob, jakým se rozhodnu žít, i když mě zrovna nic dojímavého netlačí k akci.
Přijmout štědrost jako trvalou součást vlastní identity nemusí být jednoduché. Osobně jsem ale přesvědčen, že takové rozhodnutí člověka hluboce obohacuje. Sám jsem si to mohl v životě ověřit.
Když jsem nastoupil do prvního zaměstnání, mé příjmy byly zpočátku skromné. Manželka ještě studovala vysokou školu a neměla vlastní příjem. Žili jsme v podnájmu u známé, která nám vstřícně stanovila nízké nájemné, ale i tak nám na žádné velké utrácení nezbývalo. Přesto jsme se hned od první výplaty rozhodli uplatňovat princip štědrosti: každý měsíc jsme vyčlenili část peněz na podporu charitativních projektů a činnosti církve.
Nikdy jsme neměli pocit nedostatku. Naopak se naše finanční situace postupně zlepšovala. Dnes, kdy pracujeme oba, jsme mohli podporu smysluplných iniciativ a konkrétních lidí ještě navýšit.
Co nám může bránit stát se štědrými lidmi? Často nás brzdí dva mýty o štědrosti.
Mýtus 1: „Až budu mít dost“ První překážkou je přesvědčení, že se štědrostí začneme teprve tehdy, až budeme mít dostatek. Říkáme si: Až budu vydělávat víc… až splatím hypotéku… až děti vyrostou… až se mi zlepší situace.
Tento okamžik ale většinou nenastane. S růstem příjmů totiž přirozeně rostou i životní náklady a osobní standard. Pomyslný „dostatek“ se neustále posouvá.
Štědrost si žádá vědomé rozhodnutí navzdory okolnostem. Jde o osobní závazek a vytváření dobrého zvyku. Pokud odkládáme štědrost na dobu, až budeme mít dost, necháváme o ní rozhodovat vnější okolnosti.
Mýtus 2: „Až to budu cítit“ Druhý mýtus spoléhá na vnitřní rozpoložení: Štědrost začíná ve chvíli, kdy to budeme vnitřně a spontánně cítit. Čekáme na citové vzplanutí, které nám potvrdí, že „to je ono“.
V málokteré jiné oblasti života se však řídíme výhradně emocemi. Zuby si také nečistíme na základě spontánního hnutí mysli, ale ze zvyku a vědomí, že je to potřeba. Podobně to platí v partnerských vztazích: pokud chceme někoho doopravdy poznat, nestačí jen růžové brýle a prvotní zamilovanost. Je nutné odložit zamilované SMS, vstát z gauče, překonat pasivitu a poznávat druhého člověka v běžné každodennosti.
Podobně funguje i štědrost. Nejde pouze o okamžitý pocit, ale o schopnost vnímat reálné potřeby druhých a vědomě na ně reagovat.
Štědrost však není pouze církevní téma. Můžeme se s ní setkat i v sekulárním prostředí. Zatímco běžné finanční poradenství obvykle řeší spoření a spotřebu (např. pravidlo 50–30–20), někteří finanční koučové a filantropové pracují s modelem 10–10–80. Ten staví štědrost na stejnou úroveň jako úspory: 10 % darovat, 10 % ušetřit a z 80 % žít.
Vedle toho se rozvíjejí koncepty jako fundraising, crowdfunding nebo fair trade. Štědrost se dotýká každého, kdo hledá smysluplný život, protože přímo ovlivňuje naše priority i životní směřování. Do toho, k čemu máme vztah, investujeme přirozeně a rádi. Řečeno slovy Bible: „Vždyť tam, kde máš poklad, budeš mít i srdce.“ (Mt 6,21; B21)
Štědrost jako životní styl je svobodná volba. A svoboda bývá náročnější než pasivní dodržování nastavených pravidel. Je to podstatně více než hození pár drobných do kasičky nebo zřízení jednoho trvalého příkazu.
Jde o proměnu postojů. Štědrost se týká nejen peněženky, ale i našeho času, schopností, energie, pohostinnosti a každodenního přístupu k druhým lidem.
Svobodné rozhodnutí pro štědrý životní styl říká: Nemusím, ale chci. Mohu dávat, aniž bych za to pokaždé něco očekával zpět. Mohu se svobodně rozhodnout žít nesobecky. A takový život přináší něco cenného nám samotným i celé společnosti.