KOMENTÁŘ. Tento text nemůže obsahovat jméno autora (redakce jeho totožnost zná), ani detailní údaje o případu. Zakázala to soudkyně okresního soudu, která nelibě nesla dřívější zveřejnění případu a odhalení svých postojů v něm. Zajímalo ji to více než osud dítěte, o kterém rozhodovala.
Je nepochybně dobře, že se téma tragické smrti malé Viktorky díky nedávné reportážní sérii na Seznamu dostalo do širšího veřejného prostoru.
Připomenout případ, kdy byla malá holčička navzdory varováním odebrána z bezpečného prostředí pěstounky a předána do péče biologické rodiny, kde ji následně její vlastní otec zavraždil, bylo zkrátka nutné a téma se nesmí nechat zapadnout.
Přesto i z tohoto prospěšného novinářského počinu čiší jedno zásadní a fatální nepochopení. Podtextem celé série se totiž line narativ, který tragédii rámuje v podstatě jako spor dospělých lidí. Jako by chybou bylo jen nesprávně vyhodnocené byrokratické přetahování mezi pěstounkou na jedné straně a biologickou rodinou na straně druhé.
Skutečné zlo se často nerodí z čiré nenávisti, ale z byrokratického sobectví a touhy ulehčit si život, klidně i na úkor těch nejzranitelnějších.
V tomto pojetí je samotné zavražděné dítě degradováno na úroveň pouhé věci. Na balíček, který se má buď „předat“ biologickým rodičům, nebo se má zkrátka „nechat“ u pěstounky.
Neúměrně se řeší dospělí, jejich nároky a pocity, jako by dítě vůbec nebylo nezávislou entitou. Jako by nemělo svá vlastní, přesně definovatelná práva, která musí bezpodmínečně stát nad domnělými právy dospělých, kteří si ho nárokují.
Když je nejsnazší cestou alibismus
Je děsivé a pro stav naší debaty velmi příznačné, že v mediálním pokrytí chybí zásadní pojem: nejlepší zájem dítěte. Dítě není věc a není to majetek, je to bytost, jejíž práva mají být chráněna státem. Především proto, že samo si je uhájit ještě nedokáže.
Sebelepší právní a sociální systém však nedokáže ochránit vůbec nic, pokud ho tvoří alibisté hledící pouze na svůj osobní prospěch a pohodlí.
Mrazivým příkladem, v němž se zračí celá mizérie našeho systému, je přístup soudkyně z jiného, již dříve popsaného případu. Ta dostala osud svěřeného dítěte na stůl těsně před svým vlastním odchodem na mateřskou dovolenou. Z jejího postupu bylo zřejmé, že chtěla rozhodnout co nejdříve a mít takzvaně čistý stůl. Osud a bezpečí cizího dítěte ustoupily osobní potřebě komfortu.
Skutečné zlo se často nerodí z čiré nenávisti, ale z byrokratického sobectví a touhy ulehčit si život, klidně i na úkor těch nejzranitelnějších.
V jádru celého problému leží děsivá systémová dualita. Na jedné straně stojí biologičtí rodiče, jejichž práva jsou v našem právním řádu daná poměrně fixně a bezpochybnitelně. Nikdo jim nesmí dítě jen tak odebrat, a pokud k tomu dojde, je vyvíjen enormní tlak na jeho návrat.
Na straně druhé stojí práva samotného dítěte. Ta jsou ovšem z podstaty onoho nejlepšího zájmu věci fluidní. Rozpoznání toho, co přesně ho v daném případě tvoří, vyžaduje pečlivou, složitou a vysoce odbornou psychologickou i sociální analýzu.
Do tohoto nerovného střetu pak vstupují pěstouni, kteří dítě reálně vychovávají a chrání, ale nedisponují přitom právy prakticky žádnými. Jsou to přitom oni, koho dítě často pokládá za své nejbližší.
A je to právě dítě, které může být doživotně traumatizováno tím, že pěstouni budou dalšími lidmi, o které ve svém už tak zkoušeném životě definitivně přijde.
Chybí peníze na precizní posudky, na motivované a dobře placené pracovníky OSPOD i na kontinuálně vzdělávané, odborně způsobilé soudce.
Kvalitní odborná analýza, čas a nezávislé posudky jsou ovšem velmi drahé komodity, kterých se české státní správě chronicky nedostává. Pro úřady je profesně i lidsky nejsnazší cestou sáhnout k alibistickému řešení: namísto složitého hledání pravdy zvolí cestu nejmenšího odporu a pokusí se práva obou stran papírově „sladit“.
V praxi to ale neznamená nic jiného, než že se ta hůře uchopitelná práva dítěte jednoduše ohnou do takového tvaru, aby se formálně dostala do souladu s pevně zakotvenými právy biologické rodiny.
Zde se naplno odhalují ekonomické preference našeho státu. Systém toleruje daňové ráje a k absolutně nejbohatším plynou dotace pocházející z daní té chudší části populace, z logiky věci pak stejný systém nezvládá finančně zabezpečit klíčovou sociální oblast.
Smrt malé Viktorky je krutým, ale zcela přímým důsledkem faktu, že zkrátka nemáme na skutečně funkční sociální stát. Chybí peníze na precizní posudky, na motivované a dobře placené pracovníky OSPOD i na kontinuálně vzdělávané, odborně způsobilé soudce.
Platí jednoduchá rovnice: bez peněz a adekvátního ohodnocení nikdy nevytvoříte v takto psychicky extrémně náročném prostředí potřebný profesní zápal a efektivitu. Systém potom jen mechanicky přesouvá položky z kolonky do kolonky – a občas je tou položkou živé dítě vydané vstříc vrahovi.
Dítě se vstupenkou do vězení
Černobíle uvažující státní aparát se snaží složitou šedivou a individuální realitu zplošťovat do jednotných šablon a ušetřit sobě práci a státu peníze. V tabulkové logice úředníků vychází matematika jasně: návrat dítěte do biologické rodiny je pro stát nejlevnější, pěstounská péče už ho něco stojí a ústavní či institucionální péče je suverénně nejdražší.
Tento čistě ekonomický tlak vytvořil nepsané dogma, které tlačí na návraty dětí k biologickým rodičům i v případech, kdy to nedává absolutně žádný smysl a přímo to ohrožuje jejich životy.
Dítě s nesprávnou a hluboce traumatickou výchovou se v dospělosti stává – nezaviněně – společenskou přítěží, potýká se se závislostmi na drogách, s kriminalitou a nakonec často končí v dalším, extrémně drahém státem placeném zařízení – ve vězení.
Přitom paradoxně v případě zavražděné Viktorky tato zkratkovitá finanční logika ani neplatila. Její biologičtí rodiče byli již napojeni na státní systém pomoci – pobírali sociální dávky a využívali sociální bydlení. Stát je tedy financoval tak jako tak.
Úřadům a soudům ale zjevně stačilo zaškrtnout si políčko formálního návratu do původní rodiny, aby zdánlivě vyhověly tlaku na snižování nákladů a jako ukázku svých schopností navracet děti do biologických rodin.
To, co tento moloch naprosto ignoruje, jsou dlouhodobé následky a skutečná cena za takové rozhodnutí. Vytváření psychicky deformovaných jedinců, kteří projdou toxickým prostředím selhávajících biologických rodin, je v konečném důsledku tou absolutně nejdražší možnou cestou, jakou se může společnost vydat.
Dítě s nesprávnou a hluboce traumatickou výchovou totiž v dospělosti nevytváří společenské hodnoty. Stává se – nezaviněně – společenskou přítěží, potýká se se závislostmi na drogách, s kriminalitou a nakonec často končí v dalším, extrémně drahém státem placeném zařízení – ve vězení.
K tomuto účtu ale dojde až za mnoho let. A vlády, omezené horizontem svého volebního období, tak daleko nevidí a vidět ani nechtějí. Tlačí pouze na to, co se projeví v jejich aktuálním rozpočtu: na okamžité snížení plateb do sociálního systému.
Osamělý boj pěstounů proti molochu
Někde se ale, překvapivě, v nastalém chaosu chová systém zcela opačně. Jsou situace, kdy by stačila jen relativně malá pomoc biologické rodině a dítě by v ní mohlo po překonání dočasných – často čistě ekonomických – problémů zůstat. To by pro něj bylo zcela zřetelně to nejlepší.
Místo toho se však v takových případech dítě odebírá až s nepochopitelnou agresivitou. A ruku na srdce, samozřejmě existují i pěstouni, kteří pro svěřené dítě zkrátka nejsou přínosem. Tento text proto v žádném případě nerazí jinou, opačně černobílou cestu. Naopak. Je zoufalým voláním po skutečném, hlubokém a individuálním posouzení každé jednotlivé situace.
Když zoufale křičela, že dítě má zůstat u ní a ne se vracet k muži s psychickými problémy, budoucímu vrahovi, neměla na straně státu absolutně nikoho, kdo by jí pomohl.
A především je voláním po státním aparátu, který bude natolik odborně a finančně vybavený, aby takové posouzení dokázal uskutečnit.
Když slyšíte, jak byla pěstounka následně zavražděné Viktorky na boj s tímto molochem OSPOD a soudů zcela sama, padne na vás těžký smutek. Stát, který ji pod iluzí pomoci nešťastným dětem zavlekl do pěstounské péče, aby za něj mnohem levněji než ústavy a dětské domovy vykonávala úkoly, které má zajišťovat, se k ní v krizové chvíli obrátil zády.
Když zoufale křičela, že dítě má zůstat u ní a ne se vracet k muži s psychickými problémy, budoucímu vrahovi, neměla na straně státu absolutně nikoho, kdo by jí pomohl.
Jediné, čeho se jí reálně dostalo, byly výhrůžky a arogantní napomenutí, ať OSPOD „neúkoluje“. Úředníky paradoxně nejvíce naštvalo, když jim pěstounka sama volala s prosbou, ať dítě raději nabídnou alespoň dědečkovi.
Dostalo se jí jen odseknutí, že ona nebude určovat, co mají dělat, a ať si dává velký pozor na to, co jim do telefonu říká.
Je to krutá ukázka toho, jak systém funguje: jeho primárním cílem je na mnoho OSPOD minimalizace vlastní práce. Znám mnoho pěstounek, které se rvaly za blaho nejen svých svěřených dětí, ale i těch zcela cizích, které na sebe při své dobrotivosti a empatii nabalily. A právě tím se staly pro OSPOD trnem v oku.
Takže lidé, kteří bojují za skutečné zájmy dětí a narušují úřednický klid, se pro systém často automaticky stávají personami non grata.
Realita úřadů a systémová selhání
Autor tohoto textu má s tímto chováním jako pěstoun bohaté osobní zkušenosti. V podobné situaci jsme se ocitli několikrát a nakonec jsme soudní bitvy vyhráli, i když nám mnozí říkali, že nemáme sebemenší šanci.
Podařilo se nám uchránit „naše“ dítě před děsivými zážitky a odloučením, které by jeho už tak pošramocená psychika nezvládla. Ale zůstává v nás hořká pachuť. Vyhráli jsme totiž možná ne proto, že by systém v našem případě skutečně a hluboce pochopil, co je nejlepším zájmem dítěte, ale především proto, že jsme díky svému vzdělání a ekonomickým možnostem dokázali systému efektivně vzdorovat.
Vyhovět nám se nakonec stalo pro úřady a soudy „menším problémem“ než udělat ten nejjednodušší krok – tedy dítě rodičům předat a mít klid.
Když vidíte, jak má být „vaše“ dítě, které u vás našlo bezpečí a nechce i o vás přijít, odvlečeno do nějaké špinavé díry k deseti cizím lidem, prostě už nechcete a nemůžete dál žít s vědomím, že jste ho neuchránili.
Zásadní zlom v našem příběhu nastal, když Krajský soud doslova omlátil o hlavu okresnímu soudu jeho fatálně špatný rozsudek, kterým nám dítě odebral. Kafkův zámek nevzdělané a alibistické soudkyně okresního soudu se u toho krajského obrátil v přesný opak: stanuli jsme před třemi vzdělanými soudci, kteří byli okamžitě schopni rozklíčovat celou situaci i skutečný nejlepší zájem dítěte.
Pro ně to nebyla fráze, která se ohýbá dle potřeby, ale poměrně běžným, zdánlivě neprávnickým pohledem, viděli její nejniternější obsah.
Okresní soud si už příště nechtěl podobný „kartáč“ zopakovat. Jenže to je právě ten problém. Potřebujeme, aby všichni soudci byli odborně zdatní, již na té nejnižší úrovni. Realita u okresních soudů je bohužel taková, že na opatrovnické případy jsou často delegováni lidé, kteří by např. v ekonomických kauzách mohli nadělat příliš velké škody. Jako by na zničených dětských životech záleželo méně.
Věděl jsem, že pokud prohrajeme, budu ochoten jít do parku před ten okresní soud, začít hladovku a třeba vydržet až do konce. Protože když vidíte, jak má být „vaše“ dítě, které u vás našlo bezpečí a nechce i o vás přijít, odvlečeno do nějaké špinavé díry k deseti cizím lidem, prostě už nechcete a nemůžete dál žít s vědomím, že jste ho neuchránili.
Tato bezmoc pěstouny drtí, zatímco úřady dělají chyby, ve kterých pak se zvýšenou intenzitou pokračují, jen aby jejich stará pochybení nevyšla na světlo.
A nejde jen o náš příběh. Znám drastické zkušenosti dalších pěstounů. Jde i o případy, kdy systém fakticky umožnil zneužívání dětí a jejich prodej pedofilům. Případy, kdy bylo dítě předáno narkomanům, kteří ho málem zabili, a pěstounka ho musela z jejich spárů doslova vyrvat, navzdory OSPOD. To se opravdu děje.
Stal se i zcela zdrcující příběh o smrtelně nemocném děťátku, které umíralo v ústavu úplně samo. OSPOD totiž tehdy vyhověl nepečující biologické matce a zakázal přístup k němu pěstounce – reálně jediné milující osobě, kterou to dítě za svůj krátký čas na tomhle podivném světě mělo.
To dítě umíralo bez jejího pohlazení, jen aby se vyhovělo formálnímu právu „biologické matky“ a nemusely se pracně řešit žádné extrabuřty „zbytečně aktivní“ pěstounky, která, i když už ze zdravotních důvodů nemohla mít dítě v péči, ho chtěla na té nejsmutnější cestě doprovázet. Tohle je ta občasná, ale existující realita, kterou systém maskuje prázdnými frázemi.
Setkání s politickou neodpovědností
S jednou ze zoufalých pěstounek jsem šel na osobní jednání na ministerstvo. Chtěla tam upozornit na svůj děsivý případ a zoufale žádala nějaké řešení. Výsledek? Jen prázdné fráze.
Na chlup stejné, jaké jsem slyšel já, když jsem se se svým vlastním případem obrátil na tehdejší vládní zmocněnkyni pro lidská práva – osobu, která se nyní dokonce touží stát veřejnou ochránkyní práv, ombudsmankou.
Namísto zastání nebo alespoň snahy o pochopení přišly jen formální, prázdné floskule o tom, jak se přece „musíme všichni snažit o návrat dětí do biologických rodin“.
Když tohle slyší pěstoun, který zrovna bojuje o život dítěte proti zdivočelému molochu úřadů – molochu, který se navzdory varováním psychologů a navzdory kruté realitě snaží o ten samý formální „návrat“ – zmocní se jej absolutní beznaděj.
Bylo by chybou chápat tento text pouze jako jednostrannou obžalobu líných a nekompetentních institucí. Ne, je to především obžaloba nás všech. Je to kruté zrcadlo toho, kam jsme se jako lidé dostali.
V tu chvíli opravdu nevíte, jestli se celá státní správa prostě a jednoduše nezbláznila. I proto je závěr k tragédii malé Viktorky tak mrazivě předvídatelný: nestane se vůbec nic. Žádné poučení.
Znovu si od zodpovědných politiků a úředníků vyslechneme ty samé naučené fráze. Budou nás uklidňovat, že šlo o „ojedinělé selhání“, že u soudu proběhlo vše standardně a budou slibovat analýzu a případné „systémové změny“. Ale realita zůstane stejná, protože tento stát už neslouží lidem. Slouží těm, kteří ho dokázali ovládnout.
Získávat voliče pomocí prázdného a falešného marketingu a finančních dárečků je mnohem snazší, než něco skutečného budovat a zlepšovat. Peníze pak logicky chybí v oblastech, které se pod jejich nedostatkem hroutí. Chybí v sociálním systému, jehož selhání pak doslova zabíjí nevinné děti.
Bylo by ale chybou chápat tento text pouze jako jednostrannou obžalobu líných a nekompetentních institucí. Ne, je to především obžaloba nás všech. Je to kruté zrcadlo toho, kam jsme se jako lidé dostali.
Neexistuje tu totiž žádné zjednodušující „my a oni“. Nejsou ti zlí úředníci, kteří vydali nevinné dítě vrahovi, a my, ti dobří a spravedliví, kteří se nad tím na sociálních sítích spravedlivě rozčilujeme.
Pravda je mnohem temnější: ti, co podepsali rozsudek nad Viktorkou, mají naprosto stejný primární mentální vzorec jako většina ostatních. Svět vraždíme každý po svém. Třeba lidé, kteří na sítích arogantně píšou o tom, jak jsou vědci zkorumpovaní a lžou o klimatické změně, dělají v jádru to samé, jen to dělají všem současným a budoucím dětem, ale identicky pro své vlastní pohodlí.
Jestliže s dnešním mrazivým stavem státního aparátu nedokázaly nic udělat dřívější, alespoň elementárně demokratické, racionální a vědu uznávající vlády, jakou naději máme teď? Co asi může udělat vláda pavědeckých mimoňů v čele s mužem, kterého primárně zajímá prosperita jeho holdingu?
Odpověď je prostá: neudělá absolutně nic. Vždyť lidé spojení s touto vládou naopak otevřeně podkuřují Rusku, zemi, která vtrhla na území cizího státu, povraždila tam desetitisíce nevinných lidí a která z něj masově a systematicky unáší právě děti.
Těžko doufat, že bezohledný sociopat udělá cokoliv pro nějaké marginální, bezvýznamné, týrané děti v českém sociálním systému.
Až už bude sakra pozdě
Člověk má vždy dělat maximum toho, co reálně zvládne. Kdysi jsem nabyl dojmu – po letech naprosto zničujícího boje s tímhle molochem – že víc už prostě nezvládnu. Uchlácholil jsem se představou, že lekce, kterou místní OSPOD a soudy dostaly, je už poučila dostatečně a že nové velmi profesionální nálezy Ústavního soudu se postarají o zbytek. A že vědomí toho se bude dál šířit, že soudci se budou dál vzdělávat a měnit.
Současná podoba státní péče o ty nejzranitelnější je zvrácenou loterií, ve které obrovské procento dobrých a ochotných lidí, často těch nejlepších, které autor za svůj život potkal, nevyhrává nic jiného než doživotní trauma.
Bylo mi hloupé být dál tím věčně si „stěžujícím kverulantem“, co dokonce i když dosáhl svého, je tak „problematický a nenávistný“, že má potřebu dál ničit, destruovat a hlavně varovat lidi, kteří by do českého systému pěstounské péče chtěli vstoupit aniž by si byli vědomi jeho fatálních rizik.
Říkal jsem si: když budu dál peskovat úřady za jejich chyby a systém za jeho neschopnost individuálně posuzovat každý případ, bude pěstounů ještě méně a tolik dětí, které mohly vyrůstat v láskyplné péči, tu možnost vůbec nedostane.
Bylo to alibistické, bylo to hloupé a byla to velká chyba. Systém se sám od sebe nezměnil a nezmění se ani teď. A je to rozpor, který nadále trvá.
To ale neznamená, že se tomu zmaru máme poddat a nevnášet do něj světlo. I když už možná nedokážeme příliš ovlivnit kolektivní směřování naší společnosti do sociální i ekologické propasti, nesmíme dopustit i zničení svého vlastního svědomí. Člověk má i tak dělat maximum možného.
A proč je vlastně rozhodnutí stát se pěstounem v tomto systému často doslova mentálním sebezničením? Myslím, že po přečtení těchto řádků je to už zcela jasné.
Současná podoba státní péče o ty nejzranitelnější je totiž zvrácenou loterií, ve které obrovské procento dobrých a ochotných lidí, často těch nejlepších, které autor za svůj život potkal, nevyhrává nic jiného než doživotní trauma.
Systém se nezmění apelem na lidskost. Ukazuje se, že jediné, co ho možná jednoho dne konečně donutí k proměně, bude až naprostý a akutní nedostatek těch, kteří by za něj jeho selhávající práci chtěli dobrovolně odvádět. A to bude sakra pozdě.
