Francouzi jsou, říká se, hrdý národ. Kdysi na základní škole jsme se opakovaně učili o jejich velké revoluci, která byla předkládána jako předchůdkyně té největší revoluce - bolševické v Rusku, které se tehdy říkalo Velká říjnová. Francouzi ve své revoluci popravili krále Ludvíka XVI., moc se mi to nelíbilo, ale patřilo to tak nějak ke kontextu doby. Oni ale popravili i královnu, ženu, matku - tohle se mi nelíbilo ještě víc a hodně jsem se nad tím zamýšlela. Moc mi to nedávalo smysl, ale ve škole se tomu nějak podrobněji nevěnovali, ostatně, o smrti cara a celé jeho rodiny se naprosto mlčelo. Jenže pak jsem si přečetla i to, co se stalo se synem královských manželů. Toto dítě utýrali revolucionáři - a to už mé sympatie celá revoluce v podstatě ztratila. A trochu i Francouzi jako takoví.
Ve Francii jsem byla opakovaně. Její památky a kulturu velmi obdivuji. Jednou jsem tam byla se synem, bylo mu tenkrát tak dvanáct. Po celém dni, kdy jsme chodili po památkách, jsme zašli do McDonaldu, protože syn měl hlad. Já si unavená sedla a poslala ho, ať si ten hamburger koupí sám. Mluví přece v základech anglicky. Odpočívala jsem, seděla a zpovzdáli ho sledovala. Když přišel na řadu, nastal jakýsi problém. Nakonec se s dost zoufalým výrazem otočil na mne. Šla jsem tedy k pultu. Obsluhující paní středního věku mi sdělila, že neví, co ten chlapec chce. Ať to laskavě řekne francouzsky, je ve Francii. One hamburger, please - tomu nerozuměla. Zopakovala jsem jí to tedy francouzsky, ona spokojeně přikývla a syn se najedl. Ve Francii se prostě mluví francouzsky, vysvětlili jsme si u stolu. Francouzi jsou prostě hrdí - i na svůj jazyk. Ale byla v tom trochu pachuť. Jemná ztráta sympatií.
O několik let později jsem byla v Paříži se svou dcerou, svým synem a jejich přáteli. Prostě s partou mladých, tehdy studentů, já víceméně jako vedoucí skupiny a tlumočník. Pochopitelně jsme šli do Louvru. Mládež vystála dlouhou frontu, já seděla, a když se blížila pokladna, vystřídala jsem "své" studenty a stoupla si do řady, že koupím vstupenky, že budu mluvit francouzsky. Přede mnou byla ve frontě skupina několika mladých lidí z Nizozemí a německá rodina se dvěma pubertálními dětmi. Všichni si kupovali vstupenky, když můj pohled spočinul na ceduli vedle pokladny, na které bylo - pouze ve francouzštině - napsáno, že děti a mládež do 26 let mají vstup zdarma. Přečetla jsem si to a trochu zapochybovala, zda rozumím správně, přece jen má moje francouzština své limity. Pokladní v klidu prodala vstupenky nizozemské mládeži, která rozhodně do kategorie "zdarma" patřila. A předtím Němcům. Znovu jsem zapochybovala o tom, zda sdělení rozumím. Přišla jsem na řadu a zeptala se, zda mají mladí lidé do 26 let vstup zdarma. "Samozřejmě," usmála se pokladní. A vstupenku jsem si zaplatila jen já. Proč jste to té skupince přede mnou neřekla, chtěla jsem se zeptat, ale nezeptala. Ušetřili jsme. Prostě jste ve Francii, tak mluvte francouzsky. Neumíte? Máte smůlu. Opět jemná ztráta sympatií.
Ostatně, v tom nejrozlehlejším muzeu světa, tedy v Louvru, byly východy označeny pouze šipkami a nápisem "Sortie", žádný "exit" se nekonal, turisté z celého světa dost bloudili. Nu což. Jste ve Francii. Ale zase - nelíbilo se mi to.
Louvre. FOTO: Pixabay
A pak vrchol. Nesmírně obdivuji osobnost Leonarda da Vinciho. Tento geniální Ital mne skutečně fascinuje a mí blízcí to samozřejmě vědí. V roce 2019 bylo 500. výročí jeho smrti. U této příležitosti se konala v Louvru velká výstava shrnující jeho všestranné dílo. Mé děti mi k Vánocům koupily vstupenky na tuto výstavu, tedy mně i mému muži. Byla jsem nadšená, nesmírně potěšená a natěšená. Vstupenky byly na přesný den a přesný čas, nesměl se propásnout. Od Vánoc uplynuly čtyři měsíce, my si zajistili letenky a ubytování a - hurá do Paříže. Toto obdivuhodné město jsme navštivili několikrát předtím, tentokrát jsme se tam vypravili jen na onu slavnou celosvětově navštěvovanou výstavu. Přílet, ubytování, večerní procházka - a ráno s předstihem směr Louvre, bydleli jsme nedaleko. Vstupenku jsme měli na 9.30, na místě jsme byli od 9:00, to se otvíralo. Stáli jsme ve zvláštní frontě, lidé se tam řadili, vedlejší fronta vedla do Louvru jako takového.
A najednou se před vchod do muzea začali řadit jacísi lidé, vesměs mladí, s transparenty. Brzy nato začali obcházet frontu s amplióny a cosi vysvětlovali. Nakonec jsme pochopili, že zaměstnanci Louvru ten den vstoupili do stávky za zvýšení svých platů. A dovnitř nehodlají nikoho vpustit. Ani do Louvru, ani na Leonardovu výstavu. Nejprve jsme to považovali za vtip, pak za přechodnou záležitost. Poté mi volal syn - mami, asi se tam nedostanete, je stávka. Nevěřili jsme mu. To se nějak vyřeší. Čas plynul a nic se neřešilo. Stávkující vztyčili další transparent - s nápisem "solidarita". To už se můj muž začal rozčilovat. Před námi stáli ve frontě turisté z Austrálie. Přeletěli půl světa jen kvůli té výstavě. Diskutovali jsme s nimi, byli neskutečně naštvaní. Za námi stáli turisté z Japonska. Ti naprosto nechápali, co se děje. Měla jsem pocit, že slovo stávka snad ani neznají. Po určité době přijeli policisté. Zaradovali jsme se. Konečně zjednají pořádek a my se dostaneme na výstavu. Jenže kdeže! Policisté se postavili před stávkující jako jejich ochránci, protože někteří lidé v davu začali být z naštvání agresivní vůči stávkujícím. Můj manžel se mne zeptal, zda znám nějaké vulgární výrazy ve francouzštině - chtěl je jít sdělit těm stávkujícím. Jenže já žádné neznám. Výše platů zaměstnanců Louvru, kteří si jako rukojmí vzali turisty z celého světa, mi byla tehdy zcela ukradená. Francouzi velice ztratili mé sympatie.
Na onu vytouženou výstavu jsme se nedostali. Dárek mých dětí přišel vniveč. Sobectví zaměstnanců Louvru jsem nepochopila dodnes.
Vstupné nám zhruba po roce vrátili - a to ještě měli odvahu zeptat se, zda nechceme cenu vstupného věnovat ze solidarity stávkujícím. Nechtěli jsme.
Nechci paušalizovat.
Dnes se dívám na protesty studentů a žáků ve Francii. Mladí lidé ničí, co mohou. Jak to souvisí se školami, ví jen oni sami. Je mi jasné, že se k jejich demonstracím přidaly všelijaké živly, mládež, které jde jen o ničení. A tak leccos hoří, rabuje se, zapaluje. Studenti mimo jiné žádají kratší vyučování - neřeknou ale, že majíi čtyřdenní výuku, ve středu je ve francouzských školách volno. Takže ty ostatní dny se učí déle. Jestli mají ve školách opravdu nevyhovující podmínky, nevím.
Ale vím, že mi revolučnost Francouzů nesedí. Protože neberou ohled na nic a na nikoho, jen a jen na své zájmy.
Prostě Francouzi.
Ano, mají skvělé spisovatele, vynikající herce a jiné umělce. Dali světu mnohé. Ale - prostě bezohlední a údajně hrdí Francouzi.