KOMENTÁŘ. Navštívil jsem Kuala Lumpur a město mě příjemně překvapilo. Na asijské poměry čisto, cítil jsem se bezpečně. Nové mrakodrapy, byty, kanceláře, obchodní domy. Nové dopravní spojení. A mezi tím vším stará Asie. Malé restaurace, tržnice, stánky s jídlem a lidé sedící večer na ulici. Zaujalo mě, že město neustále někde něco staví.
Je to zvláštní kombinace. Na jedné straně město, které pořád působí relativně levně. Na druhé straně obrovské investice, které mají Kuala Lumpur připravit na úplně jinou budoucnost. Malajsie už nechce být levná.
Když se řekne Malajsie, většina Evropanů si představí palmy, pláže, levné jídlo a možná výrobu. Jenže to už je trochu starý obrázek. Malajsie se snaží dostat do úplně jiné ekonomické ligy.
[caption id="attachment_150019" align="aligncenter" width="559"]
Foto: Vladimír Brůna / HlídacíPes.org[/caption]
Její ekonomika dnes stojí především na službách a průmyslu. V roce 2025 rostla o 5,2 procenta a služby s průmyslem tvořily dohromady více než 80 procent HDP.
Ještě zajímavější je ale struktura nových investic. Rostou elektronika, polovodiče, datová centra, cloudové služby, informační technologie a výroba s vyšší přidanou hodnotou.
Krize, na kterou se nezapomnělo
Malajsie přitom ví, co znamená být zranitelná. V roce 1997 přišla asijská finanční krize. Během několika měsíců se z velmi rychle rostoucí ekonomiky stal stát v hluboké krizi. Malajsijský ringgit se propadl, burza se zhroutila a v roce 1998 se malajská ekonomika propadla o více než sedm procent. To muselo být pro celou generaci obrovské vystřízlivění.
Malajsie tehdy udělala něco, co se mnoha ekonomům nelíbilo. Zavedla kapitálové kontroly a zafixovala ringgit na americký dolar. Současně restrukturalizovala bankovní sektor a začala řešit problémy, které před krizí nebyly tolik vidět.
Dnes už je to téměř třicet let. Ale mám pocit, že zkušenost z roku 1997 v Malajsii pořád někde je. Možná i proto dnes tolik mluví o diverzifikaci. Nespoléhat na jednu věc, nevyrábět jen levně a nebýt závislý na jednom trhu. Ekonomika musí být připravena na změnu, která právě přichází.
K prosperitě se Česko neprošetří. Je potřeba investovat a přemýšlet v dlouhodobých horizontech. Delších, než je jedno volební období. V opačném případě budeme za 20 let levnou destinací pro Malajce.
Dnes se svět mění kvůli umělé inteligenci. A s ní přichází další příležitosti: kde budou všechny ty počítače stát? Budou potřebovat elektřinu, vodu, pozemky, chlazení, optické sítě, techniky. A obrovské množství kapitálu.
A právě tady se Kuala Lumpur a celá Malajsie dostávají do velmi zajímavé pozice. Jsou relativně levné, mají průmyslovou základnu a zkušenost s elektronikou a polovodiči. Malajsie má rozvinutou infrastrukturu a leží blízko Singapuru. To je podle mě jedna z nejzajímavějších kombinací v celé jihovýchodní Asii.
Singapur je mimořádně bohatý, ale drahý. Malajsie může nabídnout podobný regionální trh, ale s výrazně nižšími náklady. Proto sem dnes míří investice do datových center, cloudu a technologické infrastruktury.
Kuala Lumpur potřebuje lidi
Technologická ekonomika nejsou jen servery. Potřebuje lidi. A lidé potřebují bydlet. To je důvod, proč mě při procházkách městem zajímají také nové bytové projekty. Kuala Lumpur staví ve velkém. Výškové bytové domy jsou tady úplně běžné, v tom Česko a nový metropolitní plán Prahy výrazně zaspaly.
Když přijedu z Česka, připadá mi Kuala Lumpur levný. Když bych tu měl vydělávat místní mzdu, díval bych se na město úplně jinak.
[caption id="attachment_150020" align="alignright" width="225"]
Foto: Vladimír Brůna / HlídacíPes.org[/caption]
Malajská mediánová mzda zaměstnance byla v roce 2024 kolem 2793 ringgitů měsíčně (zhruba 14 tis. Kč). V Kuala Lumpuru jsou ale příjmy výrazně vyšší než ve zbytku země a město má nejvyšší HDP na obyvatele v Malajsii.
Takže ano, bydlení je pro Evropana levné. Ale pro místního zaměstnance už dostupnost bydlení tak jednoduchá není.
V Praze jsme si zvykli na ceny bytů přes 150 tisíc korun za metr čtvereční. V Kuala Lumpuru se kvalitní byty prodávají za násobně nižší částky. A nabídka je obrovská.
A co si z toho odvážím já? Čím déle investuji, tím méně mě zajímá, co je levné dnes. Mnohem víc mě zajímá, co bude potřeba za dvacet let.
Za to u nás se nikdo nedívá na to, co s naší republikou bude za dvacet let. Přitom máme ideální polohu a šikovné lidi. Mohli bychom se stát novým Lucemburskem.
Měli bychom vsadit více na výzkum a vývoj: čeští vědci jsou nesmírně cenění ve světě, u nás ne. Zato se dotovaly stavby bez většího smyslu a kontextu - cyklostezky odnikud nikam, rozhledny bez návazností.
Jsme z velké míry stále jen montovna, ale už jsme ztratili dvě naše výhody, pro které jsme byli jako montovna oblíbení: levnou pracovní sílu a levnější nemovitosti.
Takže, co dál? Jen lidem zvyšovat daně, to není systematické řešení. Nepomůže, když do děravého hrnce nalijeme více vody. Spíše bychom se měli zamyslet, jak hrnec spravit, aby z něj tolik neteklo.
A vědět, že k prosperitě se Česko neprošetří. Je potřeba investovat a přemýšlet v dlouhodobých horizontech. Delších, než je jedno volební období. V opačném případě budeme za 20 let levnou destinací pro Malajce.
Autor je podnikatel a investor