Konspirační thrillery jsou dost zvláštní disciplína, ostatně myšlenka na konspirace je něco, na co se v průběhu dekád dost změnil náhled. Ještě v 90. letech se jednalo nejen o atraktivní námět, ale také o myšlenku, jíž se lidé seriózně zabývali. Postupem času se ale motiv spiknutí, které ovládá svět a jeho historii, stal předmětem spíše výsměchu, výmluv, komiksové nadsázky a parodií. David Balda natočil koprodukční film, jenž ale ke spiknutí přistupuje s veškerou vážností, čímž se přibližuje k tvorbě Dana Browna. Byť se snímek Manipulation snaží odkazovat na jiného autora, který se konspiračními teoriemi zabýval.
Vznikl tak pozoruhodný mišmaš dvou různých přístupů. Manipulation totiž povrchově odkazuje na Umberta Eca, který se konspiracemi zaobíral, svou strukturou přitom navazuje na Browna, jenž má ke stejnému tématu opačný přístup. Brownovy knihy prakticky opakují schémata nejrůznějších teorií a vystavují světy ovládané tajnými společnostmi a prodchnuté pozměněnou či utajenou historií. Eco se na celou věc díval střízlivěji, nepopíral existenci tajných spolků a sekt s různými sférami vlivu, přitom ale zdůrazňoval, že existence několika takových skupin napříč historií ještě nedokazuje existenci jedné velké frakce, která má celé dějiny pod kontrolou. Naopak používal konspirace jako důsledek klamů, subjektivních představ a lží, vycházejících z podvržených nebo nesprávně interpretovaných dokumentů a mapoval mechanismy, jimiž konspirační teorie vznikají.
Manipulation pracuje s oběma pohledy. Na jedné straně v něm existuje jedno velké spiknutí, skupina bohatých lidí s velkou mocí, extrémními metodami a vedoucí studenou válku s katolickou církví, na druhou stranu se část zápletky točí kolem honby za něčím, co může být jen přelud. Mluví tedy na jednu stranu o marnosti víry v něco vznešenějšího a určujícího a vysmívá se tak konspiračním teoriím, dělá to ale prostřednictvím příběhu, kde je jiná konspirační teorie velmi reálná. Proto působí až drze, že ve filmu o hrdinovi, jenž prchá před agenty supertajné organizace a stává se obětí promyšlené manipulace, se mluví hlavně o Ecovi a vůbec se nezmíní Brown, jemuž by takový snímek slušel spíš.
Sedí to k názvu počinu, kde je manipulace hlavním řídícím prvkem. Kromě organizace, která manipuluje světem, se objevuje hrdina, jenž se z manipulace snaží vymanit a naopak manipulovat událostmi ve svůj prospěch, a tajemná postava, která manipuluje úplně všemi.
Koprodukčnímu snímku nicméně chybí výrazná dramaturgie. Má jasnou konstrukci, zřetelně vystavěnou kauzalitu a závěrečný twist funguje, když si události snímku přehráváme zpětně. Jenže scénám chybí pojítko, zároveň je na nich vidět lacinost. Na filmu je poznat, kdy potřeboval, aby mezi postavami vznikl konflikt, aby dospěly k rozhodnutí nebo se dovtípily důležité věci. A tak sledujeme, jak se začnou hádat kvůli ničemu, nahlas prohlásí, co si uvědomily a přesně řeknou, k čemu se rozhodly, přičemž samotné dialogy nedávají smysl. Hádka o povaze spiknutí vzejde z ničeho nic a ten dialog zkrátka nedává hlavu ani patu. Protagonisté prostě přeskočí z banálního tématu na důležité téma bez jakéhokoli můstku. Snímek potřebuje postavy dovést na určité místo, ale už si nedá práci s tím, jak to udělá. Díky tomu působí některé figury až na hraně karikatury a to, co má vyznít závažně, působí nechtěně směšně.
To se týká i dalších výrazových prostředků. Porada nejvyšších hodnostářů církve vypadá tak, že malá skupina mužů ve standardním kněžském oblečení – černé sutaně s bílým kolárkem – sedí v úplně obyčejné, nevyzdobené místnosti. To je jeden z momentů, kdy snímek vyobrazuje důležité věci podivně zjednodušující zkratkou, což by se skoro dalo přičíst malému rozpočtu, na počin s takovými ambicemi to ale působí podivně amatérsky. Počin líčí události, které mají globální rozsah, přesto se zdá, jako by se celé spiknutí odehrávalo na jednom izolovaném místě, a to se uskutečňuje ve dvou evropských metropolích.
Přitom film propojuje scény zajímavým střihem, kdy nechává dialogy znít či doznívat mimo scény, kdy se odehrávají, a dává tak snímku dojem rozostřené koláže. Je to zajímavý rukopisný styl, který dobře vypadá a působí atmosféricky, aniž by snižoval přehlednost. Horší je to s hereckými výkony, na kterých se podepisují dvě věci. V první řadě je to angličtina, s níž neanglicky mluvící herci odříkávají dialogy s očekávanou prkenností, a pak dialogy, které jsou příliš doslovné a těžkopádné.
Podívejte se také na nejlepší filmy o spiknutí podle Kinoboxu.