4 min

Michal Hořejší: Los, který se stal Emilem, aneb O bezvýchodné krizi české krajiny

Sdílet

Dennívýzva

Mladý los putující střední Evropou budí mimořádné lidské emoce. Zároveň jeho příběh jasně ukazuje, jak mylná je představa, že přírodu lze „zachránit“ tím, že jí ve světě zdevastovaném lidmi vymezíme „ostrůvky bezpečí“.

503353696_1006355084980901_3751778366326277396_.original.jpg

Zdroj: HZS Moravskoslezského kraje

Los Emil po dlouhých útrapách minulý týden dorazil na Šumavu. Tedy tam, kde jsme předpokládali, že zamýšlel ukončit svou mnohatýdenní anabázi — podivný, takřka pětisetkilometrový oblouk z Polska přes Moravu k Dunaji, do rakouského Waldviertlu. Záměrně píšu anabázi, protože o migraci ve vlastním smyslu slova v Emilově případě rozhodně nešlo. Mně však půjde právě o ni. Emilovo putování včetně dramatického uspání a převozu lze nahlížet a interpretovat různě. Proč? Především proto, že Emilův příběh nepsal los sám svým pohybem a chováním. Emilův příběh psali tisíce lidí na sociálních sítích, regionální novináři, ale třeba i státní orgány ochrany přírody. Emilovo putování po sobě zkrátka nezanechalo jen stopy v půdě, olámané ovocné stromy či srst na plotech zahrad. Zanechalo po sobě také, a nutno říct že především, robustní reflexi v mediálním prostoru a v prostoru sociálních sítí. Reflexi, která nejen nevyhnutelně odrazila, jak se Češi vztahují k divoké přírodě, ale také nastínila, jaké možnosti česká ochrana přírody v době sílící druhové krize vůbec má.

Příběh polidštěného losa

Budu konkrétní. Kauza Emil ukázala jednu skvělou věc. Zvířata máme rádi a příroda nám není lhostejná. Sítěmi i novinami celé ty čtyři měsíce znělo jediné upřímné přání: „Emilova cesta musí dopadnout dobře. Musí se ve zdraví dostat do cíle.“ Emil v nás vzbudil skrznaskrz dobrou emoci a ukázal, že ohrožení přírody spoustu z nás nenechává lhostejnými. Což rozhodně není málo!

Není to ale bohužel ani dost. Ba naopak. Z migrujícího divokého živočicha jsme totiž svou emocí, jeho polidštěním příznačně vyjádřeným pojmenováním „Emil“ vytvořili aktéra kulturně sdíleného příběhu o snaze a nemožnosti přesunout se z bodu A do bodu B. Tedy příběhu o spletitém putování, kterému se říká anabáze. Emil se stal protagonistou seriálu, a pozbyl tím identity účastníka ekosystémových vazeb.

Přečtěte si také |

Michal Hořejší: Ne vlk, to farmář je problém

Problémem totiž je, že anabáze nejen že není migrací, ale migraci coby složitý jev, který je klíčovou podmínkou samotného ekologického provozu, dokonale popírá.

Podstatou migrace není jen přemístění, nýbrž sám pohyb. Jak mimochodem dokládá chování Emila po jeho probuzení na Šumavě. Los podle GPS vysílačky, kterou mu strážci parku připnuli na ucho, zas někam jde. Což příznačně vyvolává další veřejnou nervozitu… Migrace je samou esencí ekologie. A neustálý pohyb pak příznakem zdravé přírody.

Ostrovy chráněné přírody nestačí

To ale ještě není vše. Příběh o Emilově anabázi, chcete-li o cestě z Polska kamsi ke vzdálené losí minipopulaci, mimoděk potvrzuje neudržitelný a ekologicky kontraproduktivní princip „nature conservation“ (tj. uchování přírody), který tkví v hloubi 19. století, v kontextu potřeb a okolností, jež jsou od těch dnešních až drtivě daleko.

Kdysi velmi funkční koncept nature conservation spočíval v ochraně přírodně jedinečných a zřetelně vymezených míst, jako byl prales Mionší, Teplické skály nebo Macocha. Naplněním nature conservation bylo zprvu vymezování přírodních památek, později pak rezervací či národních parků.

A právě tyto památky a nověji „hotspoty přírody“ byly posléze propojovány rozličnými biokoridory a průchody. Ideovým základem celého systému byla logika hranice mezi přírodním a ne-přírodním a víra v to, že ekologickou prosperitu lze zajistit důmyslným systémem založeným na metafoře ostrovu a mostu.

Potíž je, že tento systém nefunguje, nebo lépe fungoval dotavad, dokud prosperovala krajina jako celek. Management přírody postavený na jejím tzv. uchování dospěl k celosvětovému úbytku druhů a k propadu početnosti nejen chráněných, ale i zcela běžných živočichů a rostlin. Ukázalo se totiž, že územně pojatá ochrana opravňuje ostatní prostor, tedy „běžnou“ krajinu rozparcelovat, vyplenit průmyslovým zemědělstvím a doslova rozbrázdit obřími liniovými stavbami. Princip oddělování vyústil v bezprecedentní krizi ohrožující základy lidského přebývání ve světě.

Východisko z této krize je prosté — obrátit pozornost od přírodně a ekologicky hodnotných míst k celku. Řešením je model „nature restoration“ neboli princip obnovy spočívající v prolomení zaběhaného oddělování lidského a mimo-lidského, jakkoli bylo právě toto schéma před dvěma sty lety pro přemýšlení o přírodě klíčové. Obnova spočívá v překonání myšlení o přírodě prizmatem konceptu hranice. Nature restoration přenáší ohnisko zájmu z rezervací do polí i měst. Přenáší pozornost od jedinečného k běžnému.

Přečtěte si také |

Michal Hořejší: Analýza mediálního diskurzu o NP Šumava: Všichni argumentují Klostermannem

Podíváme-li se ovšem na úroveň české politické debaty na téma životního prostředí, seznáme, že nadále pevně tkví v představě ochrany přírody coby nutné úlitby vykazatelné kamsi na okraj.

Zřetelným příznakem je diskuse o výstavbě dálnic, která zcela postrádá motivy bariéry a fragmentace krajiny, respektive celý neblahý dopad výstavby odkazuje na budování ekoduktů — mostů přes dálnice, jež mají spojovat ekologicky hodnotné celky a zajišťovat průchodnost krajiny. Mostů, které nejen že nefungují, ale zároveň účinně ospravedlňují další rozbíjení ekologických vazeb a funkcí českého vnitrozemí.

A teď zpět k Emilovi. Mediální i veřejné rámování Emilova tragického osudu, který je bez nadsázky jen náhodným a vyexponovaným případem tragédie živočišného druhu, coby starosti o to, aby jedinec úspěšně překonal složité překážky, neblahou podobu české diskuse o přírodě jen podtrhuje.

Naše sdílené vyprávění o Emilově plahočení za Šumavou bohužel stávávající ekologickou politiku jen dotvrdilo. Tím, že dovolilo zas a znovu nezačít debatu o obrovské dani, již platíme za masivní výstavbu dálniční sítě. Ba co víc, další fragmentaci a exploataci krajiny s nejlepšími úmysly jen přitakalo. Náš příběh o Emilovi jen ukázal, nakolik vzdáleni jsme jakémukoli obratu k „nature restoration“ — jediné představitelné terapii vůči krizi, v níž vězíme až po uši.

Text vyšel v Deníku Referendum.

Reklama

Další články z Ekolist.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Ekolist.cz

Články z Ekolist.cz se věnují ochraně přírody, ekologickým tématům, udržitelnosti a dopadům lidské činnosti na životní prostředí. Nabízejí pohled na aktuální dění doma i ve světě – od legislativních změn a vědeckých výzkumů až po problémy spojené s vodou, odpady, zemědělstvím či...

Michal Hořejší: Los, který se stal Emilem, aneb O bezvýchodné krizi české krajiny

Nečekaný obrat. Ukrajinci přicházejí o jednu ze svých nejvěrnějších opor

Tyto tresty děsily celé davy. Středověcí kati jimi neposílali vzkaz jen odsouzencům

Kvíz: Češi, národ bramborářů. Co víte o krmivu pro dobytek, které se stalo oblíbenou přílohou?

Vojta Kotek řešil nepříjemný problém. Kvůli dluhu hrozil prodej jeho farmy

Moře vyplavilo na pláž šest kovových koulí. Přežily pád z vesmíru a mohou být nebezpečné