Když Christopher Dale Flannery ráno 9. května 1985 opouštěl sydneyský obytný dům Connaught, neodcházel jako člověk, kterého by bylo snadné přepadnout. Bylo mu šestatřicet let, pohyboval se ozbrojený a dobře věděl, že po něm někdo jde.
Jen několik měsíců předtím někdo zasypal střelbou dům, do něhož přicházel se svou manželkou Kathleen. Přibližně třicet výstřelů tehdy Flannery přežil, byť utrpěl zranění ruky. Po útoku se přestěhoval blíž k centru Sydney a měl všechny důvody nevěřit téměř nikomu.
Přesto toho dne odešel.
Jeho další pohyb už nelze bezpečně rekonstruovat. Podle pozdějších výpovědí měl dostat telefonát kvůli schůzce s významnou postavou sydneyského podsvětí Georgem Freemanem. Auto mu údajně nenastartovalo a Flannery se měl vydat jiným způsobem. Existovala také svědectví, podle nichž nastoupil do automobilu s lidmi, které znal. Co přesně se stalo potom, nikdo spolehlivě neprokázal.
Od té chvíle už Christopher Dale Flannery nebyl nikdy spatřen.
Jeho tělo nebylo nalezeno a případ zůstává formálně natolik nedořešený, že jej policie Nového Jižního Walesu dodnes eviduje v databázi pohřešovaných osob. Oficiální záznam uvádí pouze základní skutečnost: Flannery byl naposledy viděn v Sydney 9. května 1985 a existuje důvod se domnívat, že se stal obětí násilí.
O dvanáct let později však koroner Greg Glass došel k podstatně určitějšímu závěru. Flannery podle něj zemřel přibližně 9. května 1985. Pravděpodobně byl podveden nebo vylákán někým, komu důvěřoval, zabit a jeho ostatky následně odstraněny neznámým způsobem.
Pro člověka, který údajně vydělával peníze tím, že jiní lidé mizeli nebo umírali, je v tom temná symetrie.
Psychologicky je ale zajímavější něco jiného.
Proč člověk, který měl tak dobrý důvod být paranoidní, nakonec někomu důvěřoval? A především: proč jej v roce 1985 už chtěli odstranit nejen nepřátelé, ale zřejmě i lidé z jeho vlastního prostředí?
Odpověď vede k tomu, jakou hodnotu má v podsvětí pověst – a co se stane, když člověk přestane svou pověst ovládat a začne žít podle ní.
Ve čtrnácti první odsouzení, v dospělosti pověst profesionála na násilí
Christopher Dale Flannery se narodil v roce 1949 v Melbourne. Dětství a dospívání prožil v prostředí dělnických čtvrtí a jeho kontakt s kriminalitou začal velmi brzy. Školu opustil přibližně ve čtrnácti letech a ve stejném období už přišlo první odsouzení.
Ještě před dvacátými narozeninami měl za sebou odsouzení za vloupání, krádeže automobilů, napadení policistů, držení zbraní a znásilnění. Za závažné trestné činy strávil několik let ve vězení, mimo jiné v notoricky tvrdém melbournském Pentridge Prison.
Znovu je ale důležité nedělat z chronologie jednoduchou psychologickou rovnici. Pobyt ve vězení nevytváří automaticky profesionální vrahy a ani časná kriminalita sama o sobě nevysvětluje pozdější extrémní násilí.
U Flanneryho je podstatná spíše kontinuita.
Od dospívání se opakovaně pohyboval v situacích, kde byla fyzická síla způsobem řešení konfliktu. Násilí nebylo jednou výjimečnou událostí, po níž by se vrátil k běžnému životu. Stávalo se součástí prostředí, v němž fungoval, součástí jeho reputace a nakonec pravděpodobně také součástí jeho sebepojetí.
Po propuštění z vězení pracoval mimo jiné jako vyhazovač v melbournském nočním podniku. Právě v prostředí nočních klubů a organizovaného zločinu mohl člověk s jeho minulostí získat něco, co v běžném světě neměl: postavení založené právě na schopnosti vyvolávat strach.
To je důležitý rozdíl. Ve společnosti je násilnost obvykle sociálním problémem. V části kriminálního prostředí může být kapitálem.
Pověst je levnější než kulka
Přezdívka „Mr Rent-a-Kill“ vystihovala obraz, který se kolem Flanneryho vytvořil. Nemusíme přijmout všechny příběhy, které o něm později vyprávěli policisté, gangsteři a novináři, abychom pochopili jeho základní funkci v podsvětí: byl považován za člověka ochotného vykonávat násilné zakázky.
Australští kriminalisté a investigativní autoři mu v průběhu let připisovali až přibližně tucet vražd. Toto číslo ale není seznamem soudně prokázaných činů. Flannery nebyl za vraždu nikdy odsouzen, což je při vyprávění jeho příběhu zásadní připomínka.
Byl například obžalován v souvislosti se zmizením melbournského právníka Rogera Anthonyho Wilsona. Podle obžaloby byl Wilson v roce 1980 násilně zastaven, unesen a později zastřelen. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Flannery a další obžalovaní však byli v roce 1981 zproštěni obžaloby.
Po odchodu od soudu byl Flannery téměř okamžitě zatčen kvůli další vraždě, tentokrát sydneyského provozovatele nevěstince Raymonda „Lizard“ Locksleyho. Ani tento případ k odsouzení nevedl. Po prvním procesu bez verdiktu následovalo další řízení a Flannery byl nakonec osvobozen.
Právě zde se snadno vytváří legenda: muž je znovu a znovu obviněn, ale pokaždé odchází.
Pro kriminální reputaci je taková kombinace skoro ideální.
Pokud lidé věří, že člověk zabíjí, a zároveň vidí, že ho systém nedokáže odsoudit, strach kolem něj roste. Skutečná moc pachatele pak neleží pouze v tom, co udělal. Leží také v tom, co jsou ostatní přesvědčeni, že by mohl udělat jim.
A právě strach může začít pracovat za něj. Člověk nemusí násilí pokaždé vykonat. Někdy stačí, že všichni v místnosti vědí, kdo je.
Když se identita postaví na tom, že nikdy neustoupíte
Taková pověst však obsahuje past. Jestliže si člověk vybuduje postavení na představě, že je ochoten zajít dál než všichni ostatní, musí tuto představu neustále udržovat. Obyčejný člověk může z konfliktu odejít. Člověk, jehož autorita stojí na strachu, může stejný ústup vnímat jako ohrožení vlastního postavení.
Psychologie prostředí založeného na násilné reputaci proto vytváří zvláštní spirálu. Čím více se ostatní pachatele bojí, tím větší výhodu mu jeho pověst poskytuje. Zároveň ale roste cena každého okamžiku, kdy by mohl působit slabě. Konflikt, který by jiný člověk ukončil kompromisem, se může změnit v test identity. Flanneryho pozdější chování tomu podle svědectví lidí z jeho okolí odpovídalo stále více.
Když se po letech mezi Melbourne a Sydney definitivněji přesunul do sydneyského podsvětí, vstoupil do prostředí, které bylo ve své době mimořádně násilné a současně propojené se zkorumpovanými částmi policie. Právě tam začal pracovat jako bodyguard a vymahač pro významného bookmakera a kriminální postavu George Freemana.
Sydney mu nabízelo větší hřiště. A také mnohem nebezpečnější soupeře.
V Sydney neexistovala čistá hranice mezi zločincem a policistou
Příběh Christophera Flanneryho nelze pochopit bez Rogera Rogersona.
Rogerson patřil k nejznámějším detektivům tehdejšího Nového Jižního Walesu a později se stal symbolem hluboké policejní korupce. Jejich kontakty sahaly dlouho do minulosti: oficiální zpráva parlamentu Nového Jižního Walesu uvádí, že Rogerson Flanneryho zatkl už v roce 1974, kdy sloužil v oddělení zaměřeném na ozbrojené loupeže. Stejný dokument popisuje také Rogersonovy rozsáhlé vztahy s lidmi z organizovaného zločinu a postupné skandály, které jeho kariéru provázely.
Právě okolí Rogersona ukazuje, proč nelze Flanneryho příběh redukovat na několik gangsterů, kteří po sobě stříleli.
V Sydney existovalo prostředí, kde někteří policisté využívali kriminální informátory, kriminálníci dostávali ochranu a informace unikaly k lidem, které měla policie vyšetřovat. Pozdější parlamentní debaty i vyšetřování korupce výslovně popisovaly vztahy mezi policisty a lidmi z podsvětí jako systémový problém.
Pro člověka typu Flanneryho to měnilo pravidla rizika. Policista už nemusel být pouze protivník. Mohl být kontakt, prostředník, zdroj informace nebo součást stejné sítě.
Takové prostředí zároveň oslabuje poslední přirozenou hranici kriminálního násilí. Pokud pachatel uvěří, že má ochranu uvnitř systému, může si dovolit věci, které by jinak byly příliš riskantní. Flannery se pohyboval právě na této nebezpečné hranici.
Michael Drury přežil. A Flannery překročil další hranici
Jedním z nejvážnějších činů spojovaných s Flannerym byl pokus o vraždu policisty Michaela Druryho.
Drury pracoval jako detektiv protidrogového oddělení. V roce 1984 byl ve svém domě několikrát postřelen a jen těsně přežil. Pozdější svědectví tvrdila, že za útokem stál Flannery a že motiv souvisel s neúspěšným pokusem uplatit Druryho kvůli jinému vyšetřování. Rogerson byl následně obžalován ze spiknutí s cílem Druryho zavraždit, ale odsouzen nebyl.
Není možné Flanneryho střelbu na Druryho prezentovat jako soudně potvrzenou skutečnost. Sám Drury však útok přežil a jméno Flanneryho se s případem spojovalo opakovaně ve vyšetřováních, svědectvích i pozdějších rekonstrukcích.
Psychologicky představuje tento případ důležitou hranici.
Zabíjet uvnitř organizovaného zločinu je jedna věc. Pokusit se odstranit policistu znamená narušit vztah, na němž celé kriminální prostředí paradoxně závisí.
I zkorumpovaný systém potřebuje určitá nepsaná pravidla. Násilník je užitečný jen do okamžiku, kdy lidé kolem něj věří, že rozumí tomu, kdy násilí použije a proti komu. Jakmile tato předvídatelnost zmizí, přestává být profesionálním nástrojem. Stává se rizikem.
„Nejste chráněný druh“
Gangster Arthur „Neddy“ Smith později popisoval Flanneryho v závěru života jako člověka, který se stával stále neklidnějším a paranoidnějším. Podle Smithovy verze pobíhal Sydney a střílel po lidech, které spojoval se svými nepřáteli Barrym McCannem nebo Tomem Domicanem. Když se některé vlivné postavy včetně policistů pokoušely násilí zastavit, Flannery měl odmítnout.
Při jednom takovém konfliktu údajně vysokému policejnímu důstojníkovi řekl, že ani policisté nejsou „chráněný druh“ – a přirovnal je ke koalám.
Je nutné připomenout, kdo tuto verzi vyprávěl.
Neddy Smith byl sám těžký zločinec, vrah a policejní informátor. Jeho vzpomínky nelze číst jako neutrální stenografický záznam.
Zároveň však pozdější popisy Flanneryho z různých zdrojů konvergují v jednom bodě: v posledních měsících svého života byl vnímán jako člověk, kterého je stále obtížnější kontrolovat.
Historické materiály Museums of History NSW zachycují podobný pohled přímo z prostředí tehdejšího organizovaného zločinu: Flannery je popisován jako „wild card“, neovladatelný hráč, po jehož zmizení zůstala představa jakéhosi „očistného procesu“ uvnitř podsvětí.
A tady se jeho příběh dostává do nejdůležitější fáze. Člověk, jehož cenu vytvářela nepředvídatelnost pro oběti, začal být nepředvídatelný i pro zaměstnavatele.
Instrumentální násilí se změnilo v něco jiného
U násilí se v psychologii a kriminologii často rozlišuje mezi jeho instrumentální a reaktivní podobou.
Instrumentální násilí má cíl. Pachatel jej používá jako prostředek: chce peníze, odstranit svědka, zastrašit soupeře nebo splnit zakázku.
Reaktivní násilí je více spojeno s hněvem, impulzivitou, pocitem ohrožení či ponížení.
V reálném životě se samozřejmě oba typy překrývají a u člověka, který nikdy neprošel důkladným psychologickým vyšetřením dostupným dnešním odborníkům, nelze zpětně stanovit diagnózu.
U Flanneryho ale můžeme sledovat velmi důležitý posun funkce násilí.
Pověst nájemného vraha předpokládá určitou racionalitu. Objednavatel očekává, že pachatel udělá konkrétní věc konkrétnímu člověku a tím práce skončí.
Jenže člověk, který začne reagovat na stále širší okruh situací násilím, už nepůsobí jako profesionální nástroj.
Začne násilím řešit i vlastní strach.
A právě zde má paranoia zásadní význam.
Pokud člověk dlouhé roky žije v prostředí, kde se lidé skutečně navzájem zabíjejí, není obava z útoku sama o sobě iracionální. Flannery nebyl paranoidní v bezpečném předměstském pokoji. Někdo na něj opravdu střílel. Jeho známí opravdu umírali. V jeho okolí se skutečně vyskytovali lidé schopní objednat vraždu.
Problém nastává, když už není možné oddělit reálnou hrozbu od hrozby, kterou člověk předpokládá.
V prostředí s téměř neustálým nebezpečím může vzniknout smyčka:
čím více nepřátel člověk má, tím více se bojí; čím více se bojí, tím agresivněji reaguje; čím agresivněji reaguje, tím více nepřátel si vytváří.
Až se paranoia začne sama potvrzovat.
Třicet střel bylo varování, které pochopil jen napůl
Dne 27. ledna 1985 přicházeli Christopher a Kathleen Flanneryovi ke svému domu v sydneyské čtvrti Turrella, když útočník nebo útočníci spustili palbu z automatické pušky.
Dům zasáhly přibližně tři desítky střel. Flannery manželku strhl k zemi a utrpěl zranění ruky, oba ale útok přežili. Později se kvůli bezpečnosti přestěhovali do bytového domu Connaught blíže centru Sydney.
Z čistě racionálního hlediska byl vzkaz zřejmý.
Někdo byl připraven Flanneryho zabít.
To by mohlo člověka přimět zmizet z města nebo alespoň snížit vlastní aktivitu. Podle pozdějších rekonstrukcí se ale nic takového nestalo. Flannery zůstal uvnitř stejného kriminálního prostředí.
Je možné, že ani neměl snadnou možnost odejít.
Člověk může fyzicky opustit město, mnohem obtížněji však opustí identitu, na níž postavil celý dospělý život. Flannery neměl běžnou kariéru, k níž se mohl vrátit, bezpečné profesní kontakty ani společenské postavení nezávislé na kriminální reputaci.
Jeho pověst byla jeho živobytím.
Současně ho mohla zabít.
Tony Eustace zemřel jen šestnáct dní před Flanneryho zmizením
Poslední týdny před Flanneryho zmizením byly mimořádně násilné.
Dne 23. dubna 1985 byl před Airport Hiltonem v North Arncliffe zastřelen gangster Tony „Spaghetti“ Eustace. Zasáhlo ho několik střel do zad. Když jej našly děti vracející se ze sportovního tréninku, ještě žil. Policistům však před smrtí odmítl říci, kdo na něj střílel.
Flannery byl později označován za podezřelého střelce. Ani tato vražda mu nebyla soudně prokázána. Eustaceova smrt je přesto důležitá tím, jak blízko předcházela Flanneryho vlastnímu konci.
V té době už podsvětí nepotřebovalo mnoho důvodů, aby ho považovalo za nebezpečného. Měl řadu nepřátel, přežil otevřený atentát, byl spojován s útokem na policistu a v gangsterské válce údajně pokračoval navzdory snaze ostatních násilí utlumit.
Pověst, která mu dříve umožňovala vstupovat do místností s převahou, nyní znamenala, že každá nevyřešená střelba mohla být automaticky připsána jemu.
To je další zvláštní vlastnost násilné reputace. Jakmile je dostatečně silná, člověk už nemusí nic udělat, aby si vytvořil nového nepřítele. Stačí, že někdo uvěří, že to udělal.
Podsvětí nepotřebuje nejnebezpečnějšího muže. Potřebuje předvídatelného muže
Organizovaný zločin působí zvenčí chaoticky, ale dlouhodobě může fungovat pouze tehdy, pokud existují určitá pravidla. Dluh má cenu. Zakázka má cenu. Ochrana něco znamená. Existují vztahy mezi skupinami, dohody, hierarchie a limity. Nájemný násilník je uvnitř takového systému paradoxně hodnotný právě proto, že jeho brutalita má být kontrolovatelná. Objednavatel nechce člověka, který střílí po každém. Chce člověka, který zastřelí toho správného. To je klíč k Flanneryho pádu.
Jeho profesní výhodou byla ochota použít násilí bez běžných zábran. Jenže jakmile přestal respektovat hranice, které mu kriminální systém určoval, stejná vlastnost se stala nebezpečím.
Bývalý detektiv a pozdější autor Duncan McNab popsal Flanneryho jako melbournského zabijáka, který přišel do Sydney „udělat velkou kariéru“. Po desetiletích výzkumu případu právě McNab spojoval jeho zmizení s lidmi kolem tehdejšího zkorumpovaného policejního prostředí.
Z psychologického hlediska je však konkrétní jméno vraha až druhou otázkou. První zní: proč už někdo potřeboval, aby Flannery zmizel? A odpověď zřejmě leží v jeho přeměně z prostředku v problém.
Člověk, který přežil kulomet, nastoupil k někomu do auta
Po zmizení vzniklo nepřeberné množství teorií.
Jedna tvrdila, že Flanneryho zabili gangsteři. Jiná připisovala vraždu zkorumpovaným policistům. Spekulovalo se o různých místech, kde mohlo skončit jeho tělo, od sydneyských písečných dun po vody Botany Bay.
Nic z toho nebylo prokázáno.
Koroner Greg Glass nakonec v roce 1997 formuloval závěr podstatně zdrženlivěji, ale současně mimořádně výmluvně: Flannery byl podle něj pravděpodobně zrazen, podveden a možná vylákán do automobilu člověkem nebo lidmi, kterým důvěřoval. Jeho ostatky byly následně odstraněny způsobem, který se nepodařilo zjistit. Koroner zároveň naznačil, že klíč k objasnění případu leží u Rogera Rogersona.
Rogerson účast na Flanneryho smrti popíral.
Po letech však o něm mluvil způsobem, který přesně vystihuje pohled podsvětí na poslední fázi jeho života. Flannery byl podle něj „out of control“ – mimo kontrolu. Tvrdil, že lidé v Sydney se ho snažili usměrnit, ale neposlouchal, překročil určitou hranici a někdo nakonec mohl rozhodnout, že „musí jít“. Rogerson současně trval na tom, že s tím neměl nic společného.
Je to pozoruhodná formulace. Neříká, že Flannery byl odstraněn proto, že byl příliš slabý. Právě naopak. Byl odstraněn – pokud je tato interpretace správná – protože se stal příliš nebezpečný pro systém, který jeho nebezpečnost dlouho využíval.
Strach funguje jen do chvíle, než se všichni začnou bát stejně
Pověst násilníka obvykle funguje asymetricky. Já se nebojím tebe. Ty se bojíš mě. Právě proto má hodnotu. V závěru Flanneryho života se však tato asymetrie začala vytrácet. Lidé kolem něj se ho sice stále mohli bát, ale on se současně stále více bál jich. To mění chování.
Člověk začne reagovat rychleji, protože každé zaváhání může podle jeho zkušenosti znamenat smrt. Neutrální chování interpretuje jako možné ohrožení. Preventivní násilí se začne zdát rozumné.
A tím se vytváří stav, ve kterém mají nakonec všichni stejnou motivaci: udeřit první. Flanneryho svět byl právě takovým prostředím.
Je proto příliš jednoduché vykládat jeho konec jako klasickou gangsterskou morálku, v níž „kdo mečem zachází, mečem schází“. Takové klišé nevysvětluje nic. Mnohem zajímavější je mechanismus.
Flannery si postupně vybudoval ekonomickou i sociální hodnotu na vlastnosti, která je dlouhodobě nestabilní: na ochotě používat extrémní násilí. Aby si tuto hodnotu udržel, musel být ochoten násilí použít znovu. Každá další epizoda však rozšiřovala množinu lidí, kteří se ho měli důvod bát. A každý nový nepřítel současně zvyšoval jeho vlastní pocit ohrožení. Na konci spirály už nebyl vítěz. Jen lidé čekající, kdo vystřelí první.
Systém, který takového člověka využívá, pomáhá vytvářet jeho nebezpečnost
Flanneryho odpovědnost za vlastní násilí nelze přesouvat na policii, vězení ani australské podsvětí. Rozhodnutí používat násilí činil on. Je ale stejně chybné předstírat, že vznikl ve společenském vakuu. Kariéra profesionálního násilníka potřebuje trh.
Potřebuje lidi, kteří si násilí objednávají. Potřebuje prostředí, kde se vražda stává službou. Potřebuje někoho, kdo poskytuje informace, ochranu nebo možnost uniknout před následky. A v Sydney 70. a 80. let část tohoto prostředí prokazatelně existovala.
Pozdější vyšetřování policejní korupce ukázala dlouhodobé problémy se vztahy policistů a kriminálních informátorů, s únikem informací a s důstojníky napojenými na osoby z organizovaného zločinu. Roger Rogerson se stal symbolem této éry, přestože ne všechny zločiny a vraždy, které mu byly během let připisovány, byly prokázány.
Flannery tak nebyl pouze mužem s násilnickou povahou. Byl také produktem ekonomiky násilí, v níž se jeho schopnost ubližovat ostatním někomu vyplácela. Dokud byla kontrolovatelná.
Nikdy nebyl odsouzen za vraždu. Přesto po něm zůstaly mrtví a otázky
Christopher Dale Flannery patří k případům, u nichž legenda často předbíhá důkazy. Uvádí se o něm, že zabil deset, dvanáct či ještě více lidí. Některé pozdější příběhy jej líčí téměř jako všemocného likvidátora podsvětí. Realita je méně přehledná.
Flannery byl opakovaně obžalován nebo podezírán v mimořádně závažných případech, ale za žádnou vraždu nebyl pravomocně odsouzen. Některé oběti zmizely beze stopy. Některé příběhy stojí především na svědectvích lidí, kteří sami patřili do kriminálního světa a měli vlastní důvody lhát.
Právě proto nemá smysl budovat jeho psychologický profil na představě, že všechny tradované historky musí být pravdivé. K pochopení jeho vývoje jich ani nepotřebujeme tolik. Stačí to, co víme bezpečněji.
Velmi časná násilná kriminalita. Dlouhodobá přítomnost zbraní a agrese. Vězení. Práce uvnitř kriminálního prostředí. Opakované obžaloby z vražd. Pověst nájemného násilníka. Spojení s nejnebezpečnějšími postavami sydneyského podsvětí. Ozbrojený útok na jeho vlastní dům. A nakonec muž, kterého už jeho okolí popisovalo jako člověka mimo kontrolu. Potom 9. květen 1985. A prázdné místo.
Jeho poslední obětí mohla být vlastní identita
Na Flanneryho příběhu je lákavé hledat jednu chybu, která jej zabila. Možná neměl vyhrožovat policistům. Možná měl po útoku na dům opustit Sydney. Možná neměl věřit člověku, se kterým toho rána odešel. Jenže jeho konec se pravděpodobně připravoval mnohem déle.
Christopher Flannery strávil dospělý život budováním identity člověka, který je ochoten udělat to, čeho se ostatní bojí. Taková identita poskytovala peníze, respekt i ochranu. Zároveň od něj vyžadovala, aby ji neustále potvrzoval.
A někdy právě tady začíná bod, kdy reputace přestane být maskou a začne řídit svého nositele. Násilí už neslouží pouze cíli. Jeho nepoužití začne ohrožovat obraz, který člověk vytvořil sám o sobě.
U Flanneryho se nakonec jeho nejcennější vlastnost stala důvodem, proč jej zřejmě chtěli odstranit. Nájemný vrah může být pro podsvětí cenný. Nepředvídatelný vrah je hrozba. A systém založený na násilí má pro hrozby řešení, které dobře znal i Christopher Dale Flannery.
V květnu 1985 někdo patrně využil jediné věci, kterou mu jeho reputace nedokázala vzít: důvěry k několika lidem, které ještě považoval za své. Na jejich straně stačilo, aby jí jednou zneužili. Flannery po sobě nezanechal tělo, soudní rozsudek za vraždu ani jistotu, kdo ho zabil. Zanechal ale mnohem čitelnější mechanismus.
Člověk může dlouho vládnout strachem. Jenže pokud se jeho moc zakládá výhradně na tom, že je nebezpečnější než všichni ostatní, nakonec vytvoří prostředí, v němž mají všichni ostatní společný důvod zajistit, aby nebezpečný už nebyl.
MOHLO BY SE TI VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: NSW Police Force – Christopher Dale FLANNERY, Missing Persons Enquiry [1], Parliament of New South Wales – Research Report on Trends in Police Corruption [2], Museums of History NSW – Lenny McPherson as informer [3], ABC News – The mysteries that prevail after disgraced former detective Roger Rogerson's death [4], ABC News – Kurnell bones may give clues to murder mysteries [5], 7NEWS – Digging up the past: The gruesome bid to cover up the murder of Melbourne solicitor Roger Wilson [6], Pan Macmillan / Google Books – Duncan McNab: Killing Mr Rent-a-kill [7], Parliament of New South Wales – Legislative Council Hansard, 21 April 1994 [8], Australian Missing Persons Register – Christopher Dale Flannery [9]
