Napřed se vrátím trochu do minulosti. Kuřáckému zlozvyku jsem se naučila ještě dřív, než mi bylo osmnáct a nestálo za tím nic jiného než zhrzené dívčí srdce. Prostě jsem byla zabouchnutá do jednoho kluka, nějaký čas jsme spolu chodili, potom jsem zjistila, že to krom mě táhne ještě s další holkou a poslala jsem ho slušně řečeno kamsi. Byla jsem nešťastná plnou silou svých sedmnácti let, snažila se léčit cigaretami, a než jsem se stačila rozkoukat, už mi to zůstalo.
Když jsem se seznámila s Petrem, tak se mě snažil mého zlozvyku zbavit. Sám byl až na úplné výjimky nekuřák a stále mi domlouval. Uměl to, nesnažil se mě kritizovat, naopak chválil, když jsem to chvilku vydřela. Žádné: „Ireno, fuj, ty už zas smrdíš tím čoudem,“ spíš: „jejda, Irenko, tobě to dnes bez těch cigaret tak krásně sluší, a navíc mi úplně neodolatelně voníš.“
Jenomže pokud jste byli nebo stále jste kuřáci, tak určitě víte, jak těžké je si tu nikotinovou dávku odpustit. Snažila jsem se, nedařilo se mi to, byla jsem protivná nejen Petrovi, ale už i sama sobě, prostě mi chyběla vůle. Zvrat nastal až v ve chvíli, když jsme se rozhodli pracovat ba potomkovi. „Že kazíš zdraví sobě, to je tvoje věc. Že se to nelíbí Petrovi, je sice špatně, ale nedokážeš s tím nic udělat. Ale svému dítěti ubližovat nebudeš. A basta!“ Takhle jsem si to nalajnovala, dala si poslední cigáro a od té doby jsem se toho nedotkla. Neříkám, že to bylo ze začátku tak úplně lehké, ale vydržela jsem to a mohu-li být trochu neskromná, jsem za to na sebe i po těch létech hrdá. Možná i proto dokážu Petrovi to jeho občasné kouření bez problémů tolerovat, a dokonce mu ho přeju.
Teď tedy k minulému pátku. „Jasně Petře, klidně si zapal, však se to snadno vyvětrá. A hlavně povídej.“ Však vím, že to má pokaždé nějaký důvod.
Postavila jsem dva šálky kávy na stolek v obýváku, sedla si do křesla a chvilku čekala, až ten můj najde balíček vysušených cigaret, které si kamsi založil někdy v minulé zimě. Konečně přišel, obřadně si zapálil, vypustil z úst dva malebné kroužky a pak lakonicky prohlásil: „Rozvádí se mi kolega, je stejně starý jako já. Byli spolu třicet roků, teď si našel jinou a jdou od sebe. Irenko, ani nevíš, jak jsem šťastný, že tě mám.“
Nu a já si najednou uvědomila, že za takové vyznání po mnoha létech manželství trochu toho cigaretového čoudu v obýváku rozhodně stojí. Ten se vyvětrá za pár minut, ale rozpadlý vztah se tak snadno neslepí.