IN MEDIAS RES. Co více si média veřejné služby mohou přát, než svou obranu veřejností před uzurpací vládnoucími politiky na náměstích celé republiky. Úkol doby teď ovšem není rozhodnutí mezi volíš poplatek, nebo volíš rozpočet. Teď je hlavní, aby obě strany zklidnily emoce a sedly ke stolu. A konečně po 37 letech od listopadu 1989 zkusily precizně zformulovat, co že to ta veřejnoprávnost vůbec je. A jak si stojí ve vztahu k médiím v soukromém vlastnictví.
„(...) veřejné mínění bude i nadále vnímat televizní krizi zimy 2000–2001 jako spacákovou revoluci pravdoláskařů hájících své zájmy ve veřejnoprávním médiu proti politikům oposmlouvy snažícím se tato média ovládnout. Přitom všechno bylo ještě trochu jinak. Podle mého názoru kus pravdy i dobré úmysly byly na té i na oné straně, stejně jako drobné podrazy a protlačování vlastních partikulárních zájmů.“
Takto s odstupem deseti let zhodnotil v prosinci 2010 „zimní válku o Českou televizi“ Milan Šmíd, mediální analytik, publicista a bývalý vysokoškolský pedagog působící na Fakultě sociálních studií Univerzity Karlovy.
Analýzu, dovysvětlenou pro současnost, Šmíd čerstvě vydal jako jeden z textů v knize „Z mediálních letopisů“ s vysvětlujícím podtitulem Od sametové revoluce po kauzy, které měnily domácí i světová média.
Šmíd zde konstatuje, že i s odstupem deseti let se vedly vášnivé spory o to, zda „spacáková revoluce“ byla bojem za svobodu slova, nebo zápasem za zachování veřejnoprávních prebend pro stávkující zaměstnance. Jak aktuální!
4:36 ráno
V pátek 23. října vláda Andreje Babiše ve sněmovně začala nečekaně v prvním čtení jednat o zrušení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas. Hlasovat o návrhu šéf sněmovny Tomio Okamura nechal v sobotu ve 4:36 hodin ráno poté, co vládní koalice omezila vystoupení opozičních poslanců.
Celkem nepřekvapivě v hlasování vláda prosadila svou s tím, že v budoucnu by veřejnoprávní média měla být financována přímo ze státního rozpočtu. Část zaměstnanců ČT a ČRo ještě v pátek v reakci na kroky kabinetu oznámila, že 3. listopadu začne stávkovat.
Na jejich podporu okamžitě před sněmovnou a pak po celý víkend vypukly první demonstrace. Na stranu budoucích stávkujících se okamžitě postavila kompletní opozice.
Veřejnoprávní zaměstnanci mluví o konci poplatků jako o konci nezávislosti veřejnoprávní televize a rozhlasu, vládní politici a zastánci převedení obou zmíněných institucí pod státní rozpočet kontrují tím, že jen plní své volební sliby, že systém koncesionářských poplatků je dávno přežitý a že nedává smysl, aby je museli platit i firmy či lidé, kteří neposlouchají ČRo a nedívají se na ČT.
Jinými slovy: že „se nic neděje“ a pro ČT a ČRo – co se jejich nezávislosti na vládě týče – se nic nemění.
Plníme sliby ✅ https://t.co/EIMJ7KFHoO
— Andrej Babiš (@AndrejBabis) October 24, 2026
Stejně jako v prosinci 2000 jsou i nyní emoce na obou stranách od prvních okamžiků vyšponované do extrémů. Stejně tak od počátku z obou stran létají demagogická tvrzení s cílem pošpinit „ty druhé“ a získat na svou stranu veřejné mínění.
V tuto chvíli těžko soudit, jak „válka“ o budoucí financování veřejnoprávní televize a rozhlasu dopadne. V roce 2001 si nakonec zaměstnanci ČT vystávkovali – za silné podpory veřejnosti, opozice a tehdejšího prezidenta Václava Havla – odstoupení (smluvně-opozičními politiky ČSSD a ODS nadiktovaného) generálního ředitele Jiřího Hodače a změnu způsobu nominací do Rady České televize. Dnes zatím v rukou drží legislativní trumfy lidé Babiše, Okamury a Macinky.
Stejně jako kupříkladu prezident Petr Pavel nebo Miroslav Kalousek si dovolím konstatovat, že samotné zrušení poplatků a financování ČT a ČRo z rozpočtu není samo o sobě žádným ohrožením nezávislosti obou médií.
Nemění se způsob výběru radních, volba generálního ředitele, statut ani vnitřní fungování obou institucí. Takže pokud by zůstalo jen o tohoto kroku, nestalo by se (s výhradami zmíněnými níže) nic světoborného. Co naopak hrozí a čemu je potřeba ve vzrušené atmosféře nesmiřitelného „poplatkového boje“ zabránit?
1) Vyhladovění Kavčích hor a Vinohradské
Velkým problémem je vládou plánované výrazné ubrání financí, které na Kavčí hory a do Vinohradské ulice mají podle vládních plánů dotéci. Česká televize v letošním rozpočtu počítá s výnosem z poplatků zhruba 6,8 miliardy korun, pro rok 2027 předpokládala jeho zvýšení na přibližně sedm miliard korun. Podle novely by ČT ale měla příští rok získat z rozpočtu jen 5,74 miliardy korun, tedy o cca 1,3 miliardy méně.
Vedení ČT už varovalo, že návrh považuje do velké míry za likvidační. Český rozhlas by měl dostat od státu 2,065 miliardy korun, tedy o zhruba 400 milionů méně.
Zkusím míru propadu ilustrovat na faktu, že kupříkladu ČT by se propadla na úroveň roku 2008, kdy také hospodařila s výnossem z poplatků ve výši 5,74 miliardy korun. Kumulovaná inflace přitom od té doby přesáhla 60 procent.
Z nejsledovanější televizní skupiny na trhu by se rázem – co se výše příjmů týče – stala ve vztahu ke skupinám Nova a Prima totálním otloukánkem.
Viz srovnání příjmů se skupinami Nova a Prima v porovnání let 2008 a 2025 (v miliardách korun), ze kterého vyplývá dynamika růstu příjmů privátních vysílatelů oproti stagnaci ČT. V roce 2027 by to u ČT bylo už jen 5,74 miliardy.
[caption id="attachment_151435" align="aligncenter" width="689"]
Zdroj: Výroční zprávy ČT, TV Nova a TV Prima. U ČT suma představuje výnos z poplatků.[/caption]
2) Snaha „dolepit“ financování ČT a ČRo z reklamy
Po možném přijetí nového způsobu financování se to řešení na první dobrou nabízí: nedostatek peněz z eráru by šlo ČT a ČRo „dorovnat“ příjmy z reklamy. Už to na svém Facebooku stihl zmínit například místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov: „ČT chce vrátit online reklamu a zrušit odvod ze sponzoringu. Ať řekne, kolik jí to přinese. Pokud jí stát ubere jeden zdroj příjmů, musí s ní jednat i o uvolnění těch, které dnes omezuje“.
Realizace tohoto nápadu by ovšem omezila již tak tenčící se reklamní příjmy soukromých online projektů. Zajímavé přitom je, že bobtnající „bumbrlíčci“ jménem Nova a Prima (meziročně zvyšují cenu reklamy o deset a více procent) by se v tomto případě o příjmy musely obávat maximálně na online platformách.
Stejně tak velké rozhlasové domy. Vzhledem k jejich síle na trhu je už teď jasné, že by ČT a ČRo ukrajovala především z příjmů vydavatelství, pro která jsou weby či tisk hlavním zdrojem příjmů.
Tato komerční média by musela soutěžit se subjekty se státem garantovanými příjmy, což vyvolává otázku o narušení hospodářské soutěže. Na televizní či rozhlasovou reklamu mohou prý ČT a ČRo rovnou zapomenout.
Takže po „vyhladovění“ veřejnoprávních vysílatelů by se problém přenesl na soukromé online a tiskové projekty.
3) Pokušení zrušit média veřejné služby
V době, kdy byl Václav Klaus ještě předseda ODS, během „spacákové krize“ v roce 2001, prohlásil, že je čas začít uvažovat o privatizaci České televize.
Obdobnou myšlenku zopakoval i letos v červenci v rozhovoru pro MfD: „Podívejte, já si myslím, že veřejnoprávní rádio a televizi moc nepotřebujeme, protože svou skutečnou funkci, kterou by eventuálně plnit měly, podle mého názoru neplní. Strašně rád bych v televizi viděl nějaký vážný film, vážné divadlo nebo něco takového. A to tam prostě není. Hrají se tam stejně bezcenné seriály jako v kterékoli soukromé televizi či rozhlase. Takže myslím, že se nic dramatického nestane, kdyby se s těmito médii stalo cokoli.“
Klaus v rozhovoru zmínil i dobrovolné placení koncesionářských poplatků. Obdobný názor dlouhodobě zastává třeba i jeho oblíbený moderátor Luboš Veselý aka Xaver, jinak též dlouholetý člen Rady České televize. Pro zajímavost jen dodám, že ti dva spolu v cyklu „Pane prezidente!“ natočili téměř 90 rozhovorů.
Zrušení médií veřejné služby je vůbec velkým tématem konzervativců (za které se sami označují) sdružujících se nejen kolem Institutu Václava Klause, ale například i kolem médií jako Deník TO, XTV či politicko-lobbistické neziskovky Společnost pro obranu svobody projevu.
V reakci na již legendární hlasování v „4:36 hodin“ toto přání vyslovil i Jan Zahradil, zahraničně-politický expert Motoristů Petra Macinky.
Ani z koncesionářských poplatků, ani ze státního rozpočtu.
Vysílání ČT kompletně za paywall. Po kanálech.
Aby ten, kdo to nechce, to nemusel platit.
Aby ten, kdo to chce, to mohl platit.
Jen tak bude konečně jasno, jaká je skutečná poptávka po “veřejnoprávní” službě.
— Jan Zahradil (@ZahradilJan) October 25, 2026
Úplný konec médií veřejné služby naštěstí není v tuto chvíli příliš pravděpodobný.
Modly versus Okamura
Debata o médiích veřejné služby se dlouhodobě vede v extrémech. Bylo tomu tak i za „vánoční krize“ na přelomu let 2000 a 2001.
Na jedné straně zní: ČT a ČRo je nutné razantně zmenšit, nebo nejlépe zrušit/zprivatizovat. Pro druhou stranu jsou obě veřejnoprávní instituce – a jejich zaměstnanci, kteří sami sebe mnohdy považují za jakési vyvolené „majitele“ svých médií – v pozici nedotknutelné modly.
Není potřeba si nalhávat, že redaktoři i vedení zpravodajství České televize (protože o ni jde především, při vší úctě k ČRo), dlouhodobě nestranili jednomu z pohledů na svět a že třebas v době pandemie covid celé zpravodajství a publicistika na Kavčích horách fatálně selhaly. Dnes však ve Strakove vládne „ta druhá parta“ a cítí šanci na revanš.
Jasně to v pátek přiznal i Tomio Okamura: „Je to tak neuvěřitelně sprosté a nemorální platit za něco, co nepoužívám, a co navíc pracuje proti mým zájmům, proti zájmům mojí země a mého národa. To je opravdu, jak říkají Židé, chucpe. (...) ČT a ČRo nejsou objektivní a zcela transparentně straní jedné ideologii, té liberální, a naopak oponenty a oponentní informace, které se nehodí do té správné propagandy, cenzurují, překrucují nebo dehonestují.“
Tato kritika ostatně zní – nejen z okruhu SPD, ANO či Motoristů – dosti často. I koncesionářské poplatky mají své zcela oprávněně kritizovatelné nedostatky. Aktuální nastavení poplatků připravené minulou vládou Petra Fialy z nich dělá daň, před kterou není úniku i kdybyste se k jakémukoliv televiznímu či rozhlasovému vysílání nepřiblížil ani na 100 metrů.
Debata o médiích veřejné služby se přes víkend zcela vymkla z kloubů a nyní už přes „hraniční čáru“ létají vesměs přepjatá obvinění a iracionální výzvy.
Svůj díl viny na tom má jak vládní kabinet (nesmyslným znásilněním parlamentních zvyklostí a znemožněním debaty na půdě sněmovny), tak opozice (moralizováním a výkřiky o ztrátě nezávislosti ČT a ČRo, pokud budou zrušeny poplatky).
Opět – stejně jako za předchozího ministra kultury za ODS Martina Baxy – se jde na problém „odzadu“. Prvotním by mělo být definování veřejnoprávní služby v době razantního nástupu umělé inteligence (dosud jsem se v tomto smyslu nevyrovnali ani s „dobou internetovou“).
Pak má být na stůl položena otázka obsahu vysílání co se vyváženosti a nestrannosti týče. A teprve nakonec mají přijít na řadu finance – respektive zdroj financování ČT a ČRo včetně efektivity fungování a kontroly hospodaření. Příhodně to ostatně zformuloval kupříkladu Michal Klíma.
@kalousekm Je to ještě horší. Vynaložením veškeré energie na bitvu poplatky vs. rozpočet, nezbývá prostor na diskusi o skutečných zárukách nezávislosti. Tedy v zákoně a ve výběru radních. Že poplatky nejsou zárukou, dokazuje jejich dlouhodobé nezvyšování, které znamenalo reálné snižování.
— Michal Klíma (@Michal_Klima) October 25, 2026
Obrana na náměstích
Po necelých 26 letech tu zase máme televizní stávku. Zatím těžko předvídat, jak bude probíhat a zda dosáhne intenzity té „spacákové". Opět proti sobě stojí „pravdoláskaři“ a politici, kteří se je snaží potrestat za minulé hříchy domnělé i skutečné a zlomit vliv veřejnoprávních ČT a ČRo na voliče do budoucnosti blízké i vzdálenější.
Stejně jako v roce 2000 to není boj jen černé a bílé. Stejně jako tenkrát obě strany nehrají vždy fér. Jednu jednoznačně pozitivní věc přesto na začátku citovaný Milan Šmíd ve „spacákové revoltě“ nalezl:
„Masové demonstrace v Praze na podporu stávky zaměstnanců ČT, jakkoliv nebyly prosty prvků manipulace ze strany stávkujících, se staly důkazem, že nikoliv nevýznamná část veřejnosti přijala koncept České televize jako nezávislého vysílatele veřejné služby za svůj, a že je ochotná ho hájit a ostře se postavit jakémukoliv politickému vměšování do činnosti ČT, až už hrozba tohoto vměšování je skutečná nebo jenom zdánlivá, virtuálně mediální.“
Zopakujme tedy slova z úvodu: Úkol doby není rozhodnutí mezi „volíš poplatek“, nebo „volíš rozpočet“. Teď je hlavní, aby obě strany zklidnily emoce a sedly ke stolu. A konečně po 37 letech od listopadu 1989 zkusily precizně zformulovat, co že to ta veřejnoprávnost vůbec je. A jak si stojí k médiím v soukromém vlastnictví.