S číšníkem se od vidění znají už pár let. Docela mu vadí to jeho, pane magistře pronášené náležitě hlasitě. Zbavuje ho to totiž příjemné anonymity. Taky nechápal, jak mohl číšník na přelidněném sídlišti zjistit, kde David pracuje. Zajde sem nejvíc párkrát do měsíce. Někdy na oběd nebo na pivo po bowlingu s kamarády. Dlouhou dobu si myslel, že je pro zdejší prostředí naprosto anonymní postava, ale jak se ukázalo, svět je neuvěřitelně malý. Anonymita je jen absurdní představa…
Popravdě řečeno miluje pivo a jeho současná střídmost není projevem abstinence, jen respektuje klid rodiny. Jeho manželka Hanka je totiž učitelka. Hospodu a pití piva považuje za něco, co patří do nejnižších pater společnosti. Navíc nesnáší pivní odér. Po jeho občasné návštěvě restaurace ho vždy s patřičnými poznámkami nutí, aby si ihned vyčistil zuby! Což ho nekonečně ponižuje. Byly doby, kdy o svá mužská práva v rodině bojoval, ale odpovědnost za dvě děti, které zplodil a které miluje, ho od radikálních kroků odradila. Jenže dnes už jsou děti z domu, takže si i přes Hančin nesouhlas si může občas dovolit podvolit se své slabosti.
„Chutnalo vám pane magistře?“ dotíral číšník při uklízení stolu. V restauraci bylo poloprázdno, a tak měl chuť si popovídat.
„Bylo to skvělé,“ prohlásil spokojeně.
„Děkujeme. Dnes je sobota. O víkendu jste u nás tuším ještě nebyl…?“
„To víte, není každý den posvícení,“ odpověděl, roztáhl ostentativně noviny a přestal vnímat okolí.
Momentálně neprožívá pohodové životní období. Za dva měsíce dosáhne věkovou hranici pro důchod a šéfové nechtějí ani slyšet, že by dál pokračoval v práci. Na jeho náměstkovské křeslo se totiž chtivě třese několik ambiciózních lidí. Vždy byl horlivým úředníkem, který nehleděl na pracovní dobu a nyní se děsí toho, co bude v penzi dělat s takovým množstvím volného času. I jeho paní je čerstvě v invalidním důchodu. Před dvěma roky se při cyklistickém výletě ošklivě zranila a po těžkých operacích zůstala odkázána na francouzské hole. David se opravdu snaží jí její situaci ulehčit. I po letech manželství ji pořád miluje, ale vzdát se načisto svých koníčků jako je kolo, bowling a následné posezení s kamarády jen aby se mohl o ni starat je pro něho nepředstavitelné…
Nedávno, po nekonečných diskuzích dospěli s Hankou alespoň nějakému k řešení nastávající situace: Pronajmou současný byt a přestěhují se do domu jejich rodičů, v nedaleké příměstské části. Tchýně tam stejně žije sama a alespoň jí nebude smutno. A peníze za pronájem budou k důchodu milé. Bylo však třeba provést v bytě nějaké úpravy, což je důvod, proč se dnes tady ocitl…
„Mohu si k vám přisednout?“ uslyšel nad sebou tichý a nepříjemně vysoký jakoby zadýchaný mužský hlas. Udiveně zvedl pohled od novin a významně se rozhlédl po volných stolech kolem.
„Nu což, posaďte se.“
„Ruším vás?“ ozval se příchozí po chvilce.
David si ho lépe prohlédl. Rovné a pečlivě učesané vlasy, velké šedé slzící oči s dlouhými ženskými řasami a neskutečně špičatý nos. Připomínal tak trochu pštrosa. Lačně sledoval, jak David dopíjí pivo.
„Lhal bych, kdybych řekl ne,“ odpověděl. Přesto složil noviny a vracel chlápkovi jeho zájem. Ačkoli měl určitě kolem čtyřiceti, jeho tváře byly hladké, jako by se dosud nemusel holit. I oblečení měl slušné. Jen sako se do parného letního odpoledne vůbec nehodilo. Ale vůbec nevydal, že by mu vedro vadilo.
„Ještě jedno, pane magistře? A pán si dá taky pivo?“ naklonil se číšník ke stolu s několika půllitry na podnosu. Nečekal na odpověď, udělal na účtence dvě čárky, třískl sklenicemi a odběhl. Chlapík si po Davidovu vzoru otřel palcem okraj sklenice a s požitkem se napil.
„Skvělé! U nás nic podobného není!“
„Třeba zase máte jiné věci,“ utrousil David a sáhl znovu po novinách.
„Pane, přál bych vám jen vidět, co u nás jíme a pijeme,“ prohlásil chlap a chtivě podíval se na řízek, jež číšník nesl kolem. „Samé bezbarvé pasty! Pětkrát denně stejný sendvič proteinů, dochucený tuky s trochou sacharidů. K tomu přesně spočítané množství syntetických vitamínů a minerálů…! Z jídla se vám pak stane něco jako vyměšování, jestli mi rozumíte.“
„Tak proč to jíte?“ přijal David pobaveně hru.
„Nezbytnost. Máme totiž podobný metabolismus jako vy. Musíme jíst! Víte… Když jsem tady byl posledně, podle vašeho počítání to bylo v roce 1987, okusil jsem vepřové s knedlíkem, pivo a taky párek s hořčicí. Od té doby mi proteiny a vláknina v čisté syntetické podobě připadají odporné! Něco jako tady PVC! Však mne taky po návratu hezky dlouho drželi v galaktickém medicinálním ústavu a slavné hlavy se nechápavě kroutily nad množstvím enzymů v mém organizmu a množstvím energie, kterým jsem disponoval. To víte, pane magistře, před nimi těžko něco utajíte.“
„Vy mě znáte?“
„Ne. Přece vám tady tak říkají.“ David se podíval z okna a přemýšlel, co má udělat. Ten chlap si z něho evidentně utahuje nebo je blázen.
„Nejsem blázen. Jenom… Jsem prostě odjinud, rozumíte? A… Teď mám potíže. Nemám totiž zdejší peníze…“
David se rozesmál, až mu vyhrkly slzy.
„Tak jo! Pivo vám zaplatím. A víte co? Dejte si taky něco k jídlu, když vám tady posledně tak chutnalo,“ podal chlapíkovi jídelní lístek.
Pobaveně sledoval, jak si objednává, a přitom si pomyslel: Obyčejný somrák! Teda čeho jsou dneska lidi schopni?!
„Dovolte pane magistře, můžete mi říci, co je somrák?“
„Ale tady končí sranda, chlape! Jak víte, co si myslím?“
„Dovedu to slyšet, nic na tom není…“
„Helejte, řekl jsem, že vám zaplatím pivo i jídlo. Snad by to stačilo k tomu, abyste ze mě přestal dělat pitomce!“
„Naopak! Věřte mi, pečlivě jsem si vybíral racionálně uvažujícího člověka. Když jsem tady byl posledně, seznámil jsem se s jakýmsi silně věřícím člověkem, který mne považoval za jakéhosi posla…! Nedalo se s ním mluvit jako s vámi.“
David se znovu zahleděl z okna. Kdyby to byl opravdu somrák, těžko by oslovil někoho, komu říkají pane magistře. Vždyť bych mohl být i policista! „Nepřemýšlejte nad tím, pane magistře. Prostě vezměte na vědomí fakt, že jsem odtamtud,“ ukázal muž ukazovákem ve směru Davidova pohledu.
Talíř se zlatavým řízkem, žlutými bramborami posypanými petrželkou a ozdobený zeleninou přistál na stole. Alespoň nás tam někde nahoře nepomluví, ušklíbl se v duchu David. Muž obřadně a trochu nešikovně rozbalil příbor z ubrousku a dal se do jídla. Jedl dlouho. Do úst vkládal malinká sousta a dlouze žvýkal. Konečně všechno důkladně zapil a blaženě vydechl: „Báječné! Tohle by měl ochutnat ten chytrák, profesor Qart z galaktického ústavu výživy vyšších organizmů… Ale neztrácejme čas. Raději se ptejte. Trápí vás jistě řada otázek…?“
„Dobře. Dejme tomu, že jste… Odkud vlastně jste?“
„Pokud vím, název ani poloha naší galaxie se dosud v žádných zdejších seriózních dokumentech nevyskytuje. Tudíž by vám ani název nic neřekl. Jsme od vás příliš daleko. Tedy podle vašich měřítek a technických možností.“
„A že poslali na Zemi zrovna vás?“
„Jednoduše řečeno, zabývám se možností výroby proteinů ze surovin získaných nebo vypěstovaných ve vesmíru. Tady něčemu podobnému říkáte biogeneze. Mimochodem, některé planety vaší Sluneční soustavy se jeví docela nadějné pro řešení těchto úkolů. Je to ovšem otázka nákladů…“
„To vám hrozí hlad?“
Muž se podivně usmál: „Výživa je u nás po několik generací opravdu skutečný problém. A to přesto, že je nás na přibližně stejně velké planetě o třetinu méně. Dožíváme se však v průměru dvě stě padesáti let. Ale berte to s rezervou. My totiž počítáme čas trochu jinak. Když však náš průměrný věk přepočtu do vašich jednotek, stejně je to kolem dvě stě let. Takže si nemůžeme dovolit plýtvání energií obsaženou ve stravě. Každý člověk u nás má přesně spočítanou hodnotu jídla v závislosti na pracovním zařazení a potřebném výkonu. Jenže v poslední době se u nás v nebývalé míře rozšířily starodávné nemoci. K jejich zvládnutí bylo nutno sáhnout i na strategické zásoby proteinů a syntetických hormonů. Takže moje profese zažívá… Tady tomu říkáte boom!“
„Chcete říct, že existují proteiny, které dokážou léčit? Třeba i AIDS?“
„Pane magistře, hormony a proteiny dokáží léčit nejen poruchy imunologického systému, ale i zhoubné bujení buněk, chřipku a další choroby. Taky dokážou ovlivnit proces stárnutí organismů. Ostatně, o léčivých účincích těchto látek se už ledacos ví i tady…“
„Takže, vy si lítáte jen tak sám vesmírem a hledáte ty vaše zdroje jakýchsi proteinů?!“
„Kdeže! Například tady na Zemi máme přísně zakázáno cokoli hledat. Naši vědci považují tyto věci za velmi znehodnocené a promiňte, odporné. A mimoto jsou vaše! Nemáme právo vám je brát. Jednou je budete sami potřebovat. Na to existují mezigalaktické konvence. Jak říkám, hledáme planety, kde bychom je mohli sami vyrábět. A sám zde samozřejmě nejsem. Tady tomu říkáte manželka. Je velitelkou expedice. No, a tak jako já propadl vašemu nezdravému jídlu, ona zase vašemu sexuálnímu chování… Představte si, že to dokonce chtěla i po mně! Fuj…!“
David se musel zasmát jeho zhnusenému obličeji.
„Teda chlape, vám by jeden opravdu uvěřil.“
„Dovolil byste ještě jedno pivo, pane magistře?“ využil chlapík příznivého okamžiku.
„Vem vás čert! Stojí mi to za to,“ kývl David na číšníka.
Chlápek udělal nostalgický obličej: „Věřte mi, pane magistře, není moc veselého na tom, jak se tady chováte k zázraku, zvaném život… Mluvíte stále různými jazyky, takže se často nemůžete, ani snad nechcete mezi sebou domluvit. Máte územní hranice a spoustu úplně zbytečných politických orgánů… Navzájem se zabíjíte pro malichernosti, jako je víra v nějaké božstvo, pro etnickou nenávist nebo pro své šílené vůdce, kteří dovedou zfanatizovat svoje okolí… Přitom si systematicky ničíte jednu z nejhezčích planet MG prostoru. Vůbec nechápete, co je pro vás úplně nejdůležitější…“
„Schválně, co to je?“
„Přece život sám! A taky prostředí, ve kterém žijete… Dokud tohle nepochopíte, budete v MG prostoru stále považováni za primitivní. Jen doufám, že se do té doby sami nevyhubíte… Už proto, že máte takové dobroty jako je tohle,“ pozvedl sklenici.
David si všiml, že se jeho pohled začíná kalit. Moc toho teda nesnese, napadlo ho.
„Ale abyste neřekl, že my jsme…Ehm… Somráci, něco vám daruji.“
Sáhl do kapsičky saka a cosi Davidovi podal. Byla čočka velikosti lentilky z lesklého kovu s několika příčnými otvory a vroubky na obvodu.
„Je to vložka z katalyzátoru regenerátoru vzduchu a vody. Je převážně ze zlata a platiny. To víte, museli jsme něčím zdůvodnit palubnímu počítači přistání na Zemi. A tady to snad ještě má směnnou hodnotu.“
„Zlato-platina, jo?“ usmál se David.
„Punc to nemá…!?“
„Punc?“ nakrčil muž nechápavě čelo, ale náhle se vyděsil: „Schovejte to prosím,“ zašeptal.
Do lokálu vstoupila dobře stavěná asi pětatřicetiletá žena s nepřirozeně bílými, až albínovými vlasy ve strohém manažerském kostýmu. Rozhlédla se a rázně vykročila k jejich stolu.
„Tak tohle ne, Erichu! Hledám tě už hezky dlouho! Nestydíš se? Copak tě nemohu nechat chvilku o samotě? Takhle opravdu jednou skončíš v …“
Podívala se na Davida, jako by si právě teď uvědomila jeho přítomnost a změnila tón: „Kolik jsi toho tady měl?“ pohlédla na účtenku a sáhla do kabelky.
„To nestojí za řeč,“ řekl David v návalu mužské solidarity a schoval lístek.
„Že se nestydíte! Vždyť je nemocný,“ zasyčela žena, ale vzápětí zjihla: „Nepokoušel se vám něco darovat?“ David na chlápka omluvně zvedl obočí a školácky ukázal dlaň s čočkou. Hbitě po ní chňapla, podívala se zničujícím pohledem na muže a zavelela: „Jdeme!“
„Bylo mi nesmírným potěšením,“ podal muž Davidovi obřadně ruku a s omluvnou grimasou uposlechl…
David jako v transu přivolal číšníka a zaplatil. „Poslyšte, ten host. co tu se mnou seděl, znáte ho?“ pohlédl na číšníka.
„Tady jsem ho ještě neviděl, pane magistře. Proč? Obtěžoval? Stačilo říct…“
„Ale ne! Docela jsem se pobavil…“
„Taky jste dnes měl pět plzní. Slušný výkon…!“