Queer historie se nepsala jen ve městech, bytech, barech a skrytých klubech. Chaty, chalupy, lomy, rybníky i lázně se pro LGBTQ+ lidi během letních prázdnin stávaly místy svobody, intimity, erotiky a vzájemnosti. V době, kdy otevřený queer život často nebyl možný, vznikaly mimo každodenní dohled společnosti místa, kde bylo možné hledat bezpečí, radosti, přátelství, vztahy i pospolitost, a alespoň na chvíli žít podle vlastních pravidel.
Pamětnice Jana Kociánová opakovaně zdůrazňuje, že pořízení chaty v obtížně dostupném skalním terénu bylo zásadní jak pro její život s partnerkou, tak pro její komunitu, která tak získala místo pro setkávání, večírky i pobyty. Totéž potvrzuje Ota Tasinato, který byl matkou českého dragu a od roku 1996 do roku 2007 žil ve vztahu s partnerem Františkem: „V roce 1950 od jednoho našeho kluka koupil chatu na Sázavě. Na velice krásným místě. A František byl jako chlap absolutně šikovnej na ty mužský práce, takže tu chatu udržoval, když bylo zapotřebí. Byli jsme tam moc šťastní.“
Ota Tasinato na chatě na Sázavě, pravděpodobně 80. léta (foto: SPQP)
Dobová sociologická literatura rozlišovala mezi „chatařením“, zpravidla spojovaným s nově budovanými rekreačními chatami situovanými v chatových osadách, a „chalupařením“, orientovaným na odlehlejší venkovské a přírodní prostředí, které spočívalo v rekonstrukci starších, často historických venkovských staveb.
Příkladem chalupaření, tedy rekonstrukce historického objektu, byla chalupa herce Eduarda Cupáka a jeho partnera Václava Květa přestavěná ze starého mlýna u Brtnice, který zakoupili v roce 1960 nedaleko chalupy gay režiséra Václava Kršky. Scházeli se tam přátelé z divadelního i uměleckého prostředí, společně opravovali dům, slavili a vytvářeli komunitu. Václav vzpomínal, že „Eda často skončil představení, [on na něj už] před divadlem… čekal na svém legendárním skútru, a společně vyrazili na chalupu. Tam si Eda vyměnil divadelní kostým za montérky. Něco se zbouralo, postavilo, znovu se zbouralo a zase postavilo… pořád dokola. Eda byl prostě perfekcionista.“
Podobných míst však bylo mnohem více. Z četných rozhovorů s pamětnicemi a pamětníky máme doloženo, že kolektivní chatové kolonie queer lidí někdy sloužily i k úniku z (městského) dohledu nad sexuální morálkou a že se často jednalo o odlehlejší nebo prostorově oddělenější místa, což dokládá i chata na skále Kociánové.
Bukolická idyla i přírodní cruising
Venkov a příroda byly důležitou součástí queer imaginace již v meziválečném období. Les, krajina nebo odlehlé venkovské prostředí byly v literatuře zobrazovány jako místa, kde lze navazovat vztahy a prožívat emoce, pro něž v běžném městském životě chybí prostor. Příroda nefungovala pouze jako kulisa děje, ale jako prostředí svobody, intimity i určitého úniku před společenskými normami.
Výrazně je tento motiv patrný například v románu Lesní romance (1931) Františka Jírů, v němž se vypravěč během svého pobytu na venkově seznámí v lese s princem Milanem a navážou homoerotický vztah. Právě les se stává prostorem tajemství, citové blízkosti i tragédie, přestože nejotevřenější milostná scéna byla z knihy odstraněna cenzurou. Podobně Václav Krška situoval svůj román Klaris a šedesát věrných (1928) do prostředí reformní internátní školy uprostřed přírody. Venkovská škola vytváří prostor pro intenzivní mužská přátelství a jemně naznačené homoerotické vazby, jež by v běžném městském prostředí působily mnohem méně věrohodně.
Významným motivem queer čtení české literatury se stala také tvorba Jaroslava Foglara, která bývá interpretována jako moderní variace středověkého francouzského eposu o přátelství Amise a Amila – ideálu výlučného mužského pouta založeného na věrnosti, oběti a citové intenzitě. Právě příroda u Foglara vytváří prostor, v němž se takové vztahy mohou naplno rozvinout. Například v románu Chata v Jezerní kotlině (1939) se dvojice chlapců ocitá mimo civilizaci, obklopena lesy, vodou a horskou krajinou, kde spolu tráví čas, věnuje se společné práci i zažívá okamžiky hluboké citové blízkosti. Literární analýza v těchto scénách odhaluje zřetelnou homoerotickou konstelaci, která je však natolik sublimována do jazyka přátelství, dobrodružství a skautské etiky, že pro většinu čtenářů zůstala neviditelná; pro řadu gay mužů však po několik generací představovala idylický vzor stejnopohlavních vztahů, kterých se jim často nedostávalo v reálném životě.
Příroda je místo nejen pro romantickou idylu a snění o ideálních vztazích, ale také prostor pro erotiku a vyhledávání anonymních, rychlých sexuálních kontaktů – gay cruising. Už od šedesátých let se místa pro cruising začala formovat i mimo velká města – na přírodních (nudistických) koupalištích, u zatopených lomů a rybníků. Nejde ale jen o samotný cruising, který se odehrává i v srdci velkoměst. Do hry vstupuje i přírodní idyla a místo pro vytváření komunity, koupání a opalování, kde sex není hlavním cílem všech příchozích. Řada těchto míst funguje už od dob normalizace, například rybník Šeberák, lom Amerika nebo rybník Oplatil u Stéblové.
Lesbický pár na výletě, pravděpodobně 50. léta (foto: SPQP)
Teplé lázně
Jak ukazuje jeden z mála zdokumentovaných případů kriminálního vyšetřování homosexuality v západních Čechách, oblíbenými místy pro queer komunity i stejnopohlavní sexuální turistiku byla lázeňská města jako Karlovy Vary a Mariánské Lázně. Lázeňské pobyty byly oblíbené už proto, že v lázeňských ubytovnách byly genderově oddělené pokoje, a na rozdíl od běžných hotelů tak nebylo podezřelé, když stejnopohlavní páry sdílely pokoj.
Významný německý aktivista, lékař a vědec Magnus Hirschfeld, který ve dvacátých a v první polovině třicátých let usiloval o světové odtrestnění homosexuality a další emancipační kroky pro ženy a queer lidi, v Karlových Varech a Mariánských Lázních podstoupil léčbu následků malárie, kterou se v roce 1932 nakazil na cestě kolem světa. Do Karlových Varů jezdila i významná queer spisovatelka a aktivistka Lída Merlínová.
Lázeňství pomáhalo i uplatnění queer lidem v nesnázích: v Karlových Varech našly po útěku z nacistického Německa uplatnění trans malířka Toni Ebel a trans učitelka jazyků Charlotte Charlaque. Liberální prostředí pro queer lidi před obsazením Sudet nacistickým Německem líčí ve svých pamětech Cesta růžového trojúhelníku také Rudolf Brázda, který přežil queer holokaust. Prostředí světové klientely, určité anonymity a volnější sexuální morálky v lázeňských resortech totiž queer lidem poskytovalo určité bezpečí.
Rudolf Brázda a Anton Hartl u Mariánských lázní, 1939 (foto: SPQP)
Lambda tours
O organizování queer volného času se už za první republiky zasadila Lída Merlínová. Měla v úmyslu zorganizovat koupi družstevní chaty v Orlických horách výlučně pro queer lidi. Svůj záměr inzerovala v časopisu Nový hlas : „Chtěla by [Merlínová], aby se každý cítil ve svém ovzduší, kde by pookřál a při tom byl ve svém… Je to myšlenka krásná, ideální a velmi by nás zajímalo stanovisko našich čtenářů k tomuto návrhu.“ Hned v dalším čísle se čtenářstvo dočetlo, že by šlo o „koutek v horách, kde bychom osvěžili tělo i duši a načerpali nových sil k tomu životnímu boji,“ Merlínová však pro realizaci záměru podle všeho nesehnala dostatek zájemců a zájemkyň.
V sedmdesátých letech pak v Brně vznikla první terapeutická skupina, což byl eufemistický název pro queer setkávání. Cílem bylo prosté seznamování, organizované návštěvy kultury nebo výlety do přírody. Záhy vznikla podobná skupina i v Praze pod patronací gay psychiatrů Antonína Brzka a Iva Procházky. Ještě v osmdesátých letech vznikl recesistický Klub přátel Jardy Kastelána, který organizoval výlety a pobyty v přírodě, sjíždění řek či přechody hor. Klub měl recesistická pravidla, zavedl členství a vedl si deník, který je cenným pramenem. Jaroslav Kastelán akce také podrobně fotograficky dokumentoval.
Vlevo: Lída Merlínová a pes Bijon, lokace neznámá, konec 60. let (foto: SPQP), vpravo: výlet Lambda, 80. léta (foto: Jaroslav Kastelán, SPQP)
Původně terapeutická skupina Lambda, jež fungovala v Praze, se koncem osmdesátých let zaměřovala na organizování společných queer dovolených – do roku 1989 v tuzemsku, po sametové revoluci i v zahraničí. V roce 1989 si říkala Lambda tours a používala logo odvozené od loga státního ČEDOKu se symbolem Lambda. Jedna z prvních regionálních queer organizací s názvem Lega pak vznikla po roce 1989 v Hradci Králové, resp. v Pardubicích. Ve východních Čechách od roku 1990 pravidelně organizovala společné queer pobyty v motorestu Rumcajs u Jičína. Součástí kulturního programu byly kromě výletů do okolí i drag shows nebo slavná striptýzová vystoupení striptéra Erika.
Fotografie z dovolených, pravděpodobně 70. léta (foto: Antonín Bartoš, SPQP)
V tomto smyslu lze české queer prázdniny chápat jako svébytnou formu vytváření alternativních světů, queer world-making , kdy byly vztahy, identita i pocit domova každodenně znovu vyjednávány navzdory specifickým politickým a společenským podmínkám represivních režimů. České queer dějiny dovolených tak nejsou dějinami cestování, ale dějinami hledání prostoru pro život.
Místa vyjednávání jinakosti
Zahraniční literatura opakovaně ukazuje, že dovolené a venkov představují pro queer lidi důležité prostory pro utváření identity, komunity a alternativních způsobů života, česká zkušenost však byla v mnoha ohledech specifická. Chaty, chalupy ani pobyty v přírodě v podmínkách státního socialismu totiž nebyly především součástí komercializované queer kultury či turistického průmyslu, ale představovaly jednu z mála možností pro vytvoření bezpečného soukromého prostoru mimo dohled státu i každodenní heteronormativity. Právě tam vznikaly prostory důvěry, intimity a sounáležitosti, jež umožňovaly existenci queer komunit v době, kdy veřejná emancipace nebyla možná.
Sbírku fotografií, rozhovorů s pamětnicemi a pamětníky , dokumenty i literární zdroje na téma queer života na chatách, chalupách či letních táborech, představuje výstava Rozverné léto: Z historie queer prázdnin pořádaná v rámci doprovodného programu Prague Pride. K vidění je do pátku 7. srpna 2026 v Pride Village na Střeleckém ostrově v Praze.
Autor je předsedou výboru Společnosti pro queer paměť