Přečíst datum spotřeby na jogurtu? Zvládnu. Jen od té doby, co mám místo brýlí multifokálních brýle na dálku, vím, že je musím nadzvednout a podívat se bez nich. Otevřít víčko minerálky? Když to nejde kytičkou, protože víčko je menší, jde to silou. A jak známo, co nejde silou, jde ještě větší silou. Formuláře na internetu už nevyplňuji. Ale několikrát jsem si při této příležitosti připadala funkčně negramotná.
Řadu let jsem si říkala: jen ne, co neuzvednu a kam nedosáhnu.
S přibývajícím věkem ale některé mé schopnosti a dovednosti slábnou. Například sundat, vyprat a znovu pověsit záclonku nad oknem. Dlouho jsem to zvládala bez problémů. Přistavit menší stůl pod okno, ze židle na něj stoupnout – a hotovo! Leč přišlo stáří a s ním snížená stabilita nohou. Nemajíc potřebnou oporu, na stůl už se neodvážím. Stejně tak vyměnit žárovku u svítidla v kuchyni, visícího od stropu, která nedávno praskla. Nemůžu riskovat, že spadnu ze židle. Asi by to chtělo hodinového manžela. Jistě by byl ochoten manžel přítelovy dcery. Jenže, když já tak nerada někoho žádám o pomoc! Ale mám ještě jedno světlo na stěně, kam dosáhnu.
Běžně mi komplikuje život hledání brýlí. Někam je odložím, když potřebuju vidět na blízko. A vzápětí nevím kam. Bez brýlí se brýle hledají blbě. Určitě jsem je ale nedala někam, kde bych si na ně mohla sednout. To už jsem se naučila.
Mám špatný smysl pro orientaci. Tedy orientační nesmysl. Do neznámých míst se proto vydávám předem připravena. V ideálním případě vyzbrojena vytištěnou mapkou. Ale realita je pak stejně jiná a já se klepu strachy, že zabloudím. Naštěstí, vždy, když jsem se někde ztratila, jsem se nakonec našla. Ale já dokážu bloudit i v místech poměrně známých. Například pan šéfredaktor Raška by mohl vyprávět, jak na mě čekal na chodbě, když jsem šla za ním do redakce. Nikdy tam nejdu najisto.
Denně udělám nějakou hloupost. Zapomínám. Na něco se zeptat. Něco najít na webu. Poznamenat si, co jsem si chtěla poznamenat. Přitom mám osvědčený lístečkový systém. V samoobsluze se vracím pro potraviny, které jsem minula, i když je mám napsané na papírku. Nemůžu si vzpomenout, co jsem v dané chvíli chtěla udělat, pokud se na vteřinu rozptýlím něčím jiným. To si pak trochu vyhubuju.
Někdy odkládám nezbytnosti, které mě nebaví. Umýt okno. Vyluxovat. Zašít ponožky. Vyřídit nějaké úřadování… Ale pak mám nepříjemný pocit z vědomí, že to musím udělat. Takže nakonec se do toho přece jen pustím, abych měla klid.
Taky bývám neukázněná v jídle. Dopřeju si víc sladkého, než bych měla. Nějaké pečivo nebo hořkou čokoládu.
Občas mě přepadnou bezdůvodně chmury, špatná nálada. Do ničeho se mi nechce. A nepomůže, že si říkám, že jsem celkem zdravá a nemám žádné velké starosti. Nebo se zabývám nepříjemnými maličkostmi víc, než by si zasloužily.
Takže, co mi komplikuje život? Přece já! I když jsem v tom někdy nevinně.