Jenom byl typický tím, že vůbec neuměl mířit. Hlavně neuměl odhadnout kolik ta která věc stojí námahy, přemýšlení a času. Už vůbec neuměl odhadnout, co také jednání bez míření může způsobit. Nikdo mu nebyl schopen vysvětlit, že slovo mířit v sobě skrývá správnou míru a má brášku a to je slovo měřit. Jenom se strašně rád ptal, Jenom na chviličku odbíhal, Jenom už už něco dodělával a Jenom si dával poslední bonbón, Jenom vyřizoval krátké telefonáty a podobně.
Naproti tomu Ale byl velmi přemýšlivý a na první kouknutí vypadal velmi chytře. Na něčí názor Ale strašně rád odpovídal něco jinak. Taky skákal lidem do řeči a dokonce způsoboval, že si lidi sami sobě skákali do řeči. V přítomnosti Aleho začal člověk mluvit, Ale si všiml, že by to mohlo být jinak, už se to zamotalo a už to jelo z kopce. Ale měl dvě kamarádky. Jedna se jmenovala Pochybnost a druhá Obava. Ale je skutečně měl obě – Obavu i Pochybnost. Téměř se všichni tři od sebe nehnuli.
Není divu, že ani Jenom ani Ale nemohli sehnat práci. Jenom způsoboval, že lidé ztráceli spoustu času buď tím, že čekali protože si Jenom odskočil, nebo tím, že se Jenom zeptal. Aby mu dotyčný odpověděl, musel nechat svou práci a čas věnovat tomu, aby odpověděl. Nemyslete, že se Jenom ptal třeba, kolik je hodin. Ptal třeba jak aktualizovat mobil, jak si koupit letenku do Dubaje, jak má vypočítat daň z příjmu a tak dále. (Pak se divil, že jsou lidi takoví divní, vždyť se jenom zeptal.)
Ale způsoboval, že věci vůbec nešly kupředu. Zmeškávaly se termíny, vršily se otázky a odpovědi ztrácely jas, a proto byly nejasné.
Jednou se stalo, že se sešli na jedné brigádě. Jenom si ráno jenom chviličku přispal, pak sem tam Jenom něco podal a nakonec se jenom zeptal Aleho, zda by nemohli pracovat spolu. Pak měl Ale pochybnost, zda je to dobré řešení a obavu, zda to společně udělají dobře. A tak si Jenom odběhl do bufetu než to Ale vymyslí. Cestou se Jenom zapovídal a když se vrátil, seděl Ale na židli a radil se s Obavou a Pochybností. Všichni byli s prací hotovi a dostali výplatu. Jenom a Ale dostali padáka.
Šli smutně městem. Bylo léto. V domech byla otevřená okna a voněla z nich večeře. Najednou uslyšeli: „Jenom trošičku.“ To vykřikla maminka na Aničku, která si chtěla vysypat plnou lžíci soli do talíře. Jenom skočil do otevřeného okna. Jenom podržel Aničce ruku, ta si polévku nepřesolila a moc si pochutnala. Jenom poznal, že má taky místo na světě a byl rád.
Ale se plouhal světem dál. Ani si nevšiml, že Obava a Pochybnost ho někde cestou opustily. Už byl zase den a byl tak unavený, že si sedl na schody u školy. Děti psaly písemku a paní učitelka obcházela v uličkách mezi lavicemi a nejednou tiše zašeptala: „Ale né.“ Uslyšel to Ale a honem běžel do třídy a co nevidí. Honzík chtěl právě napsat, že pět a sedm je jedenáct. Ale protože uslyšel paní učitelku, zarazil se a napsal dvanáct. I Ale zjistil, že je pro něho na světě správné místo.
To není jenom ledajaké zjištění, ale to je bez jakékoliv pochybnosti velká věc.