6 min

Jezeďácká devastace proměnila rodný statek v pole kopřiv

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Rodina Novákova hospodařila na statku v Loukově po několik generací. Komunistickému režimu stačila mnohem kratší doba na to, aby zlikvidoval prosperující hospodářství a poznamenal životy jeho majitelů. „Otec nabídl pozemky a budovy národnímu výboru v Meziklasí k užívání s tím, že si ponechá jen obytná stavení. A přesto nás v červnu 1953 vystěhovali bez jakékoliv

Jana Čížková s babičkou v Loukově, 50. léta, archiv Jany Čížkové,

Zdroj: Jana Čížková s babičkou Helenou v Loukově kolem roku 1950. Zdroj: archiv Jany Čížkové, se souhlasem Paměť národa

„Otec nabídl pozemky a budovy národnímu výboru v Meziklasí k užívání s tím, že si ponechá jen obytná stavení. A přesto nás v červnu 1953 vystěhovali bez jakékoliv příčiny. Pamatuješ, Gertičko, jak jsme spolu chodily na raky? Co jich bylo, a dnes je v potoce pusto a prázdno,“ píše Miluška, dcera vystěhované rodiny Novákových, své sestřenici, malířce Gertrudě Gruberové-Goepfertové.

Stavení, kde jsme bydleli, jsou zbouraná a dnes tam rostou samé kopřivy.

[caption id="attachment_148878" align="aligncenter" width="594"] Statek Novákových v Loukově roku 1982. Zdroj: archiv Jany Čížkové, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Konec dobrých časů na statku
Gotický kostel svaté Markéty v Loukově na Vysočině je doslova vrostlý do úpatí vrchu Melechova. Pod ním již od středověku stával statek, na němž se Novákovi usadili v druhé polovině 19. století.

Statek tvořil uzavřený dvůr obklopený stodolami a stájemi, uprostřed vedle vzrostlých kaštanů stál slepičák. Do roku 1948 hospodařili Novákovi na šedesáti hektarech půdy. Byl to největší statek široko daleko a pracovali na něm lidé z okolních vsí.

V létě sem přijížděla i mladá malířka a prozaička Gertruda Goepfertová. Trávila tu čas u tety a sestřenic, chodila na procházky do okolí nebo kreslila, což dokládá i řada jejích ilustrací.

[caption id="attachment_148879" align="aligncenter" width="630"] Léto 1940: uprostřed Greta Goepfertová, vpravo Helena Nováková, dcera Miroslava a Heleny Novákových z Loukova. Zdroj: archiv Jany Čížkové, se souhlasem Paměť národa[/caption]

Na plátno zachytila i kostel svaté Markéty, v němž se 10. listopadu 1944 provdala za Lea Grubera, pozdějšího pracovníka české redakce Svobodné Evropy. Pořadatelkou a hostitelkou veselky se stala její teta Helena Nováková. Otec Gertrudy v té době zahynul při železniční nehodě, zatímco matka onemocněla tuberkulózou a neúspěšně se léčila v sanatoriu v Humpolci.

[caption id="attachment_148880" align="alignright" width="219"] Svatba Gertrudy Goepfertové a Lea Grubera roku 1944. Zdroj: archiv Jany Čížkové, se souhlasem Paměť národa[/caption]

Svatby svých přátel se jako svědek účastnil spisovatel Jan Čep a spolu s ním pobývali na statku u Novákových básník Jan Zahradníček i literární kritik Albert Vyskočil. Od roku 1949 Gertruda Gruberová-Goepfertová žila a tvořila v exilu.
Vrátili se pro boty, na statku se už rabovalo
„Mám jen útržkovité vzpomínky, jak mě babička vede a jdeme sbírat vajíčka. A pak na velkou zahradu, rozdělenou na ovocnou a zeleninovou,“ vzpomíná poslední rodačka Jana Čížková (*1948), vnučka vystěhovaných majitelů.

Po pozemkové reformě a únorovém komunistickém puči se všechno změnilo. Půdy výrazně ubylo a rodina zůstala na práci sama. Na počátku padesátých let sílil tlak na kolektivizaci zemědělství. Soukromě hospodařící sedláky zatěžovaly povinné odvody zemědělských dodávek, záměrně navyšované tak, aby se nedaly splnit.

Za nesplnění dodávek hrozily pokuty. Miroslav Novák platil pokuty z úvěru a upadal do dluhů. Snažil se najít řešení, které by jemu a jeho ženě umožnilo zůstat alespoň v obytné části statku. Místnímu národnímu výboru v Meziklasí nabízel, že se vzdá hospodářských budov, jen aby mohl se svou manželkou Helenou dožít v rodném domě. Marně.

[caption id="attachment_148881" align="aligncenter" width="560"] Další svatba v Loukově, tentokrát roku 1947: sedlák Miroslav Novák vede nevěstu, svou dceru Helenu. Zdroj: archiv Jany Čížkové, se souhlasem Paměť národa[/caption]

V červnu 1953 museli manželé Novákovi Loukov opustit a dostali přidělený byt v asi třicet kilometrů vzdáleném Křivsoudově. Janě Čížkové v té době bylo pět let. Její rodiče se jen pár měsíců předtím přestěhovali do Humpolce, ale často jezdili do Loukova a pomáhali prarodičům čelit příkořím kolem vystěhování.

„Údajně jsem u toho byla přítomná,“ popisuje Jana Čížková situaci, kterou zná z vyprávění své matky. „Když jsme odjeli dvěma nákladními vozy, maminka zjistila, že tam zůstaly moje boty. Vrátili jsme se a na statku už se rabovalo.“

Když se v Křivsoudově začali shánět po klíčích od bytu, zjistili, že si ho přivlastnil jeden místní občan. Pamětnice předčítá z dopisu své tety Milušky:

Přišel se sekyrou v ruce a řekl, že tam nikoho nepustí, jen přes jeho mrtvolu.

Byt v Křivsoudově byl malý, vlhký a studený. V jednom pokoji se nedalo topit. Peřiny zůstávaly neustále vlhké a babička Helena Nováková spávala v kuchyni. Její zdravotní stav se po vystěhování rychle zhoršil. Na podzim roku 1953 zemřela ve věku devětačtyřiceti let. „Odešla maminka, odešlo všechno,“ komentuje to v dopisu teta Miluška.

[caption id="attachment_148882" align="aligncenter" width="601"] Statek Novákových v Loukově v 60. letech. Zdroj: archiv Jany Čížkové, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Ostatní děti jezdily k prarodičům, my dvě neměly kam
Vystěhovaný sedlák Miroslav Novák během několika měsíců ztratil domov, ženu i dosavadní smysl života. V Křivsoudově už nedokázal nadále zůstávat. Odstěhoval se do Humpolce k rodině své dcery Heleny a pracoval jako pomocný dělník ve stavebním podniku. Aby si přivydělal, chodil i v neděli hasit vápno.

Žili společně v jednom bytě: rodiče, dvě dcery i dědeček. „Ostatní děti jezdily na prázdniny za dědou a babičkou. My se sestrou jsme babičku neměly a neměly jsme ani kam jet,“ vybavuje si Jana Čížková.

Miroslav Novák se ještě pokoušel domoci alespoň částečného vyrovnání majetkových poměrů. V dopise okresnímu prokurátorovi z prosince 1953 nežádal navrácení statku, ale řešení dluhu, který po něm požadovala spořitelna. Navrhoval, aby byl dluh splácen z pronájmu hospodářství v Loukově. „Majetek statku neměl být dán do vlastnictví JZD, ale do nuceného nájmu,“ vysvětluje Jana Čížková.

Odpověď prokurátora byla formálně příznivá, v praxi se však nic nezměnilo. Úřady později tvrdily, že už žádný majetek nevlastnil. Podle dochovaných dopisů byl tento postup sice zpětně zpochybněn, ale rodině se už nic nevrátilo. Po pádu komunistického režimu museli v rámci restitučního řízení uhradit dluh vůči spořitelně.

[caption id="attachment_148883" align="aligncenter" width="600"] Statek v Loukově, nedatováno. Zdroj: archiv Jany Čížkové, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Kam zmizely trámy s reliéfy lebek?
O statku v Loukově se po vystěhování v rodině Novákových nemluvilo. Jako by přestal existovat. Po několika letech si Miroslav Novák našel v Humpolci novou partnerku, vdovu, která o něj ve stáří pečovala. Zemřel 6. listopadu 1976.

Od sedmdesátých let se Jana Čížková s manželem do Loukova vracela. Statek se mezitím proměnil: jednotné zemědělské družstvo ho využívalo jako vepřín a postupně chátral. Část budov byla rozebrána a rozkradena obyvateli z okolí, materiál odvezen a použit na výstavbu rodinných domů v nedaleké obci. Na fotografiích z počátku osmdesátých let stojí už jen torzo obytné části. I to později zmizelo, když ho k zemi strhly buldozery.

„Kam se poděly žulové trámy s reliéfy lebek, zdobící zdi podél vrat u sýpek, které stály na stráni nad rybníčky vně dvora, ploché středověké cihličky, z nichž byla vystavěna zeď kolem ovocné zahrady, i vzácné kamenné stěrky?“ ptá se Gertruda v jednom ze svých textů Přivolávám své motýly.

[caption id="attachment_148884" align="aligncenter" width="584"] Jana Čížková v místech rodného statku v Loukově v dubnu 2026. Foto: Rostislav Šíma, se souhlasem Paměť národa[/caption]

Místem bývalého dvora a rodištěm rodiny Novákových dnes prorůstá rumiště. Uprostřed zbyl už jen starý kaštan jako memento, jediný svědek likvidace statku i vyhnání jeho majitelů.

Autor Rostislav Šíma působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Jezeďácká devastace proměnila rodný statek v pole kopřiv

Půllitr vína pro děti denně? Ve Francii si připomínají výročí rodičovské vzpoury

Myslel si, že s kytarou na něj ženy poletí. Pokáč brzy zjistil, jak moc se spletl

Ukrajinská vojačka léčí kolegy nečekaným způsobem. Popsala největší problém na frontě

Česko má senzační mistryni světa. Mozek mi moc nefunguje, chrlila ze sebe užasle

Polární liška ušla z Norska do Kanady 4.350 kilometrů. Redakce má podezření, že šla na fotbal a Haalandovi věřila dřív než všichni ostatní