Zastavíme ve stanici, do Kladna je to ještě kousek. Nade mnou, vpravo na vyvýšenině, spatřuji zbytky starého objektu. Kdysi tu byl důl a v minulosti by mi nad hlavou klouzaly vagonky s uhlím. Proti sluníčku vlevo pozoruji komíny teplárny, zde byla v provozu slavná továrna.
Přivírám oči proti slunci a připomínám si některé příběhy. Jsou ještě mezi námi, ale brzy už nebudou, zapadnou s novou dobou.
Traduje se, že objevitelem zdejšího uhlí byl krtek. Jednou šli dřevaři v lese u Vrapic na svačinu, zpozorovali hromádku hlíny, cosi se na ní zalesklo. Zkoumali blíže ten černý kámen, a když moudří z něho nebyli, jeden z nich dal kámen do kapsy. Po práci měli cestu do Brandýska ke kováři a hned mu o svém nálezu pověděli. Kovář si kámen prohlížel, ale co s ním, hodil jej do ohně. Ve výhni se kámen rozhořel jasným plamenem a objev uhlí v našem kraji byl na světě.
Kovář se jmenoval Václav Linhart, muži byli Václav Burgr s Jakubem Opltem. Vrapice i Brandýsek patřily roku 1775 k panství Buštěhrad, to pak získalo povolení k těžbě a nálezce odměnilo. Všichni tři dostávali do konce svého života uhelný deputát. Přestože kovář dostával jen poloviční oproti těm dvěma, všem rodinám se to vyplatilo. Ono se totiž v zápise ztratilo slůvko ,,doživotně“, a tak uhlí dál dostávali i jejich potomci, po dobu více než sto let, než se na chybu přišlo.
O nejdůležitější objev uhlí na Kladně se však zasloužil horník Jan Váňa. Ten hloubil jámu pro své zaměstnavatele, dva bohaté pražské měšťany. Pracoval v těsném sousedství s Janem Jirátkem, zedníkem a sadařem z Buštěhradu. Oba nemohli dlouho žádný objev učinit a unavení po práci si v hospodě postěžovali, že práce zanechají. Jirátko se rozhodl místo opustit. Váňa to chtěl přece ještě zkusit, a tak po vypití pár žejdlíků kořalky smlouvu uzavřeli. Váňa odkoupil pro své zaměstnavatele Jirátkovo místo a tam roku 1846, v hloubce 19 m, sloj o mocnosti 2,1 m objevil. Novou šachtu pojmenovali Kateřina Josefa a místní kraj čekaly velké změny.
Jan Váňa se po založení Kladenského kamenouhelného těžařstva roku 1848 stal jeho ředitelem, později ředitelem Pražské železářské společnosti. Po propuštění se přestěhoval do Prahy, kde roku 1864 zemřel. Pohřben byl v Kladně na starém hřbitově, dnes Dvořákovy sady, hřbitov byl později přemístěný.
S rozvojem těžby černého uhlí přišel i rozvoj železářství, stavba hutí, a to vše Kladensku přineslo bouřlivý růst. V polovině 19. st. se z Kladna stala ,,česká Kalifornie“. Za prací přicházely stovky lidí, nejen kvalifikovaní horníci, ale hlavně ti chudí, hledající obživu.
Kladno, které mělo ještě před polovinou 19.st. asi 1 400 obyvatel, rázem vzrostlo během deseti let na trojnásobek, v roce 1869 už to byl osminásobek. Nevýznamné městečko se měnilo v tovární velkoměsto, které však nebylo na změny připraveno. Např. v roce 1851 dosáhl počet žáků v jedné třídě kladenské školy čísla 319.
Od poloviny 19. st. rostly rychle i přilehlé obce. Správy dolů zakládaly pro rodiny horníků dělnické kolonie, lidé si však raději stavěli na půjčky své malé domečky.
V roce 1870 bylo Kladno povýšeno na město, roku 1898 město obdrželo titul ,,královské horní město“.
Počátky železářství na Kladně se datují od poloviny 19. století. Roku 1854 byla vybudována Vojtěšská huť, jméno dostala podle svého zakladatele Vojtěcha Lanny. O rok později vytavila železo na první úspěšně provozované koksové vysoké peci v Čechách. Roku 1879 uskutečnili ve Vojtěšské huti tavbu Thomasovy oceli, první na evropském kontinentě, jen tři týdny po předvedení pochodu S.G. Thomasem v Anglii.
Roku 1881 huť vyrobila střešní konstrukci pro Národní divadlo v Praze.
V roce 1857 vznikla Pražsko-železářská společnost. Po roce 1885 byl jejím ředitelem Karel Wittgenstein, který roku 1889 rozhodl o založení samostatné ocelárny. Pojmenoval ji po své manželce Leopoldině, Poldina huť.
Její portrét, stylizovaná ženská hlava s hvězdou, se stal ochranou známkou ocelí Poldi, patentováno v roce 1893. Ve stejném roce získaly výrobky Poldiny hutě na světové výstavě v Chicagu nejvyšší ocenění, značka Poldi cestovala do světa.
Poldina huť se zaměřila na výrobu ušlechtilých ocelí a již začátkem 20. st. se zařadila mezi nejvyspělejší světové výrobce. Ocel zpracovávala ve svých provozech a už před 1.sv. válkou její obchodní síť pokrývala všechna významná evropská města.
Zaváděla další, nové technologie a výrobu, např. výrobu ocelí v elektrických pecích v roce 1908 jako první v Čechách.
Roku 1910 dala huť jméno jedné z prvních nerezavějících ocelí světa, Poldi Anticorro. Časem vyvážela své výrobky do všech světadílů, dodávala ocel na významné stavby. Její hotové výrobky zahrnovaly množství nástrojů pro téměř všechna odvětví průmyslu.
Po 2. sv. válce a po znárodnění došlo k rozvoji Poldi Spojené ocelárny n.p. Kladno. Provozy byly postupně modernizovány, podnik Poldi SONP zaměstnával 20 000 lidí, výrobky vyvážel do více než 40 zemí světa.
Současně se měnilo, modernizovalo a rozrůstalo celé město.
Stejně však Poldi neušla svému zániku v naší novodobé společnosti. Všechno, po mnoho let budované, bylo zničeno. Továrna, až na ostrůvky provozů, osiřela, rozpadla se. Mizí, jako ten starý důl.
Je neuvěřitelné, že jsme se dokázali vzdát podniku proslulého svými vysoce kvalitními výrobky a dobře umístěného na světových trzích.
Jsou zapomenuti muži, kteří dřeli v prvních dolech a hutích, i ženy, co se staraly o chudou domácnost. Zažili krize, propouštění, závaly v dolech, stávky proti snižování mezd, rozhánění demonstrací i střelbu do nich. Z jejich bídy se zrodilo dělnické hnutí.
V Kladně se ráda zastavím v parku před gymnáziem. Památku Jana Váni a dobu hornictví na Kladensku tu dnes připomíná Váňův kámen.
Ten, původně čtyřtunový, buližníkový kámen, měl Váňa již dříve vyhlédnutý, ale až teprve v roce 1854, na počest svatby císaře Josefa I., jej slavnostně vystavil na místě svého prvního uhelného nálezu, u jámy Kateřina Josefa. Slavnosti se zúčastnili zástupci města, církve i horníci, pět nejstarších z nich kolem kamene zasadilo pět lip.
Kámen pak několikrát stěhovali, až značně zmenšený zaujal místo v sousoší Hornictví, ak. sochaře Ladislava Nováka, z roku 1954.
Nad vzácným kamenem si horníci, mladý se starým, podávají ruce na pozdrav. Zdař Bůh, přejí svému konání i jeden druhému.
............................................
Použitá literatura: Kladensko, Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze, 1985