Nejprve jsme, poprvé společně, navštívili Prahu, a po té pokračovali směr Nymburk. Z Nymburka pak 12 km do místa zvaného Loučeň. Loučeň není ani vesnice, ani město. Ač venkovského rázu, historicky už v roce 1906 byla povýšena na městečko a oficiálně od roku 2006 má statut městysu. Sleduji, že tam letos probíhalo několik kulatých výročí. Nu, středověká tvrz tu ale stála už ve 13. století a první zmínka o Loučeni se nachází na vysvědčení biskupa Peregrina z r. 1223, kde je zmiňován rytíř Předslav z Loučeně.
Proč právě na Loučeň? Protože Loučeň je srdcovka pomalu celé mojí rodiny. Protože Loučeň (se Zámkem Loučeň) je obklopená těmi nejkrásnějšími lesy, co znám. Protože na Loučeni (místní říkají „na“ nikoli „v“) vyrůstala v zajímavém prostředí moje máma. Na Loučeni, v domě po rodičích, trávila v té době a ještě dlouho po tom z každého roku nejméně čtvrtinu, tu letní (a to včetně toho letošního 2026, ještě ve svých 95 letech). A tak jsme se k ní, na jeden překrásný týden, tehdy připojili.
Užívali jsme si nejen krásnou zahradu kolem pěkného domu, o kterou se každoročně dobře postarala, ale i vycházky po okolních lesích, mezi kterými se tam přijíždí z více stran. Jak od Benátek nad Jizerou a Vlkavy, tak od Jabkenic a Chudíře, tak od Mcel (s Chateau Mcely).
Jednoho dne, toho s překvapením, nás moje mamka vzala do další z bývalých zámeckých obor. Do té, kterou se dá kolem studánky, ke které chodíval z opačné strany i Bedřich Smetana, dojít až do překrásné obory jabkenické. Ta byla jeho milovaným místem procházek v posledních deseti letech života, kdy skládal, již postupně ohluchlý až hluchý, svá četná vrcholná díla. Bydlel v jabkenické myslivně u zetě a v péči dcery. Už to, být v lůně překrásné přírody zároveň s myšlenkou na stále přítomného ducha genia, jehož kroky tudy vedly, mi dávalo samo o sobě pro tato místa punc výjimečnosti.
Prvním zastavením v nezapomenutelném místě, o kterém se teď trochu více rozepíši, je tedy studánka s názvem Boží voda nebo také Dobrá voda. Dala ji vybudovat Marie Alžběta, vdova po gen. Boromeovi, knížeti z Fürstenberku současně s pomníkem knížete, padlého v napoleonských válkách. Pomník i tabule s informacemi se nacházejí opodál. Krom toho, že byla, a doufám, že ještě stále pryští, Boží voda velmi chutná, opravdu křišťálová, tak údajně i léčivá, zejména oční nemoci hojivá.
FOTO: Gandalf222cz, vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia
Kam moje paměť sahá, jezdilo se na kole s různými kanystry a bandaskami na nosiči a v taškách na řídítkách k této studánce pro vodu. Někdy býval proud vyvěrající vody slabší, a tak se čekalo ve frontě. Docházelo tak k různým setkáním a povídání, jak s „domorodci,“ tak s „letńáky,“ chataři, ponejvíce s Pražáky. Z Prahy sem cesta autem trvá zhruba hodinu, ovšem ke studánce v hloubi lesa už se dá dojít jen pěšky nebo po písčitých pěšinách přijet na kole. Vlakem, s přestupem v Nymburce na autobus, je cestování z Prahy samozřejmě poněkud delší.
Jednou jsem si tam povídala s kluky Pražáky, a ti mi prozradili něco, co jsem do té doby nevěděla. Oni, ač ne místní a já od mala více méně ano, mi vyprávěli, že v nedalekém Nymburce, přímo pod morovým sloupem na náměstí Přemyslovců, se stýkají tajné chodby. Dle pověsti se tam nachází velká sněmovní místnost, do které měly ústit všechny sklepy z okolních domů a docházelo zde ke spikleneckým poradám v těžkých časech. Doposud ji však nikdo neobjevil. Asi kluci hodně četli ;-) Každopádně si to tu také velmi oblíbili. To asi každý, kdo zde někdy pobýval. Jak Nymburk, s dominantou kostela sv. Jiljí, Labem a hradbami, který oslavil vloni 750 let od založení, tak ještě starší Loučeň s barokním zámkem, rozsáhlým zámeckým parkem, s přilehlými okolními lesy s oborami, rybníky, studánkami, ... mají nezaměnitelný genius loci.
FOTO: Tomáš Poláček, Mapy.cz
Od studánky nás mamka vedla lesem dál a dál, kolem dubu, který by ani dva statní chlapi neobjali, až jsme byli lesem zcela pohlceni. Začalo nám být s manželem zvláštně, protože mezi všemi těmi stromy nastalo hrobové ticho. Ani ptáček nepípnul, ani lísteček se nepohnul.
„To je ale zvláštní místo. A to ticho...,“ podotkla jsem šeptem a překvapeně nasávala tu chvíli naprostého klidu od vnějšího světa. Jako by nás stromy obstoupily a přijaly do svého společenství. Najednou jsem ji uviděla. Helmu. Helmu z napoleonských válek. Kamennou helmu na podstavci.
„Pomník Helma.“
Hleděli jsme na něj v němém úžasu. Na tu chvíli, obklopena lesním tichem, daleko od lidí a stavení, nikdy nezapomenu. Něco nám po chvíli vysvětlila maminka, která nám uchystala tento zážitek, něco jsem si později dohledala.
Wikipedie mi sdělila toto:
Pomník Helma (či také Pomník na zřízení opevnění u Huningenu) je empírová pískovcová socha na kvádrovém soklu. Nachází se v bývalé zámecké oboře v Loučeni v okrese Nymburk a upomíná na osobnost a válečnickou minulost Karla Aloise knížete Fürstenberka, jenž má nedaleko svůj kenotaf, a na padlé v bitvě u Huningue. Od 31. prosince 1965 je socha chráněna jako kulturní památka.
Pomník se nachází v majetku Lesů České republiky a dříve patřil Lesnímu závodu Nymburk (polesí Loučeň). V roce 2021 prošel restaurátorským zásahem pod vedením Josefa Faltuse. Na hlavici je umístěn nápis:
DEM ANDENKEN DER VON KARLN NOV. 1796 BEY HUNINGEN ERRICHTETENELISABETHEN SCHANZE GEWEIHT
VĚNOVÁNO PAMÁTCE ELISABETHEN SCHANZE (PEVNOSTNÍHO OPEVNĚNÍ), KTERÉ V LISTOPADU 1796 NEDALEKO HUNINGENU VYBUDOVAL KARL
***
Fürstenbergové jsou bývalý knížecí panovnický rod odvozující své jméno od Fürtstenbergu v Bádensku. Rod v minulosti vlastnil i statky na území Českého království a patřil také k nejvyšší české světské i duchovní aristokracii, řadil se mezi tzv. apoštolskou šlechtu. Od poloviny 18. st. do počátku 19. st. vlastnili i zámek Loučeň. Byli pokrokovým rodem, důležitým i pro naše dějiny. Např. kníže Karel Egon I. zrušil robotu na svém křivoklátském panství už v r. 1779. Celostátně zrušena byla robota v českých zemích až v r. 1848. Kníže Karel Alois z Fürstenberku, jemuž je věnována v článku zmínka o památníku, padl v napoleonských válkách hrdinnou smrtí.
***
Tolik k mému místu s příběhem.