Zatímco v Praze připadalo na konci loňského roku na jedno volné pracovní místo méně než dva uchazeči, v Moravskoslezském kraji jich bylo více než devět. Výrazné rozdíly panují také mezi jednotlivými regiony v nezaměstnanosti a výši mezd. Česko tak stále zůstává zemí, kde o pracovních příležitostech a životní úrovni výrazně rozhoduje místo bydliště. Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí bylo na konci roku 2025 v České republice evidováno 354 314 uchazečů o zaměstnání. Na jedno volné pracovní místo připadali v celostátním průměru přibližně čtyři uchazeči. Mezi jednotlivými kraji však existovaly několikanásobné rozdíly. Nejpříznivější situace byla v Praze, kde na jedno evidované volné místo připadalo 1,65 uchazeče. Následoval Plzeňský kraj s 2,19 uchazeče a Středočeský kraj s 2,84 uchazeče. Na opačném konci žebříčku stál Moravskoslezský kraj s 9,22 uchazeče, Ústecký kraj s 8,44 a Jihomoravský kraj se 7,09 uchazeče. Rozdíl mezi Prahou a Moravskoslezským krajem byl tedy více než pětinásobný. Je ovšem třeba připomenout, že statistika zachycuje pouze volná pracovní místa evidovaná úřady práce, nikoli všechny skutečně nabízené pozice. Největší nezaměstnanost na severu Čech Výrazné rozdíly potvrzují také údaje o nezaměstnanosti. Zatímco v Praze činil na konci roku 2025 podíl nezaměstnaných 3,58 procenta, v Ústeckém kraji dosahoval 7,11 procenta a v Moravskoslezském kraji 6,56 procenta. Nepříznivá situace byla rovněž v Karlovarském kraji s 5,79 procenta a Libereckém kraji s 5,48 procenta. Naopak relativně nízkou nezaměstnanost vykazovaly Plzeňský, Pardubický a Středočeský kraj. Zajímavý je případ Jihomoravského kraje. Přestože je Brno významným univerzitním, technologickým a podnikatelským centrem, na konci roku zde připadalo na jedno evidované volné místo více než sedm uchazečů. Ukazuje se tak, že ekonomická síla krajského města nemusí automaticky znamenat dostatek pracovních příležitostí v celém regionu. Rozdíly ve mzdách dosahují desítek tisíc korun Vedle dostupnosti zaměstnání se kraje výrazně liší také odměňováním. Podle Českého statistického úřadu činila průměrná hrubá měsíční mzda v roce 2025 v Praze 63 022 korun. V Karlovarském kraji dosahovala pouze 41 903 korun. Rozdíl tak přesahoval 21 tisíc korun měsíčně, tedy více než čtvrt milionu korun ročně. Ve Zlínském kraji dosahovala průměrná mzda 43 091 korun, v Olomouckém 43 381 korun a v Moravskoslezském 43 457 korun. Samotné srovnání mezd ovšem nevypovídá o celkové životní úrovni. V Praze jsou podstatně vyšší také náklady na bydlení a některé služby. Přesto takto výrazné rozdíly ukazují, že regionální ekonomiky nabízejí obyvatelům velmi odlišné možnosti výdělku. Co mohou změnit kraje a obce a kde musí pomoci stát? Rozdíly v nezaměstnanosti a výši mezd mezi jednotlivými kraji mají řadu příčin. Vedle historické struktury průmyslu nebo geografické polohy však záleží také na tom, jaké podmínky pro ekonomický rozvoj vytvářejí samosprávy a stát. Kraje mohou situaci ovlivňovat především prostřednictvím středního školství, dopravní infrastruktury a podpory podnikání. Důležité je přizpůsobovat nabídku vzdělávání potřebám zaměstnavatelů, podporovat technické obory a spolupracovat s firmami při přípravě kvalifikovaných pracovníků. Obce zase mohou připravovat vhodné plochy pro podnikání, zlepšovat místní infrastrukturu, zjednodušovat jednání s investory a vytvářet podmínky pro dostupné bydlení. Právě nedostatek bytů totiž může bránit příchodu zaměstnanců i rozvoji firem. Zásadní roli však musí sehrát stát. Ten může prostřednictvím investic do dopravního spojení, cílené podpory hospodářsky slabších regionů, rekvalifikací nebo podpory výzkumu a inovací pomáhat vytvářet nová pracovní místa. Důležité přitom není pouze přilákat investory, ale především podporovat vznik pracovních příležitostí s vyšší přidanou hodnotou, které přinesou také lepší mzdy. Otázkou zůstává, zda jsou veřejné prostředky využívány dostatečně účelně. Kraje i stát by měly sledovat nejen objem investovaných peněz a počet podpořených projektů, ale také jejich skutečné výsledky. Tedy kolik pracovních míst vzniklo, jak jsou placená a zda se daří snižovat dlouhodobé rozdíly mezi regiony. Bez koordinace státu, krajů a obcí se totiž situace zásadně nezmění. Pokud budou některé regiony nadále nabízet výrazně méně pracovních příležitostí a podstatně nižší mzdy, budou z nich zejména mladí a kvalifikovaní lidé odcházet. To může dále oslabovat místní ekonomiku a prohlubovat rozdíly, které se Česká republika dlouhodobě snaží překonat. Zdroj: autorský text