Jedna profesionální stanice celý obraz města neukáže
Klasická meteorologická síť je navržena především tak, aby poskytovala dlouhodobě kvalitní a vzájemně srovnatelná pozorování. To je nenahraditelné pro klimatologii i předpověď počasí. Pro detailní studium města však vzniká problém: městské prostředí je prostorově mimořádně heterogenní (rozumějme, různorodé).
Park, historické náměstí, široká sídlištní ulice, průmyslový areál a periferie s loukami mohou ležet jen několik kilometrů od sebe, ale jejich energetická bilance je zásadně odlišná. Liší se množství vegetace a vody, podíl zpevněných povrchů, schopnost materiálů akumulovat teplo, zastínění, orientace ulic nebo množství oblohy viditelné z úrovně chodce. Jediná stanice proto může velmi kvalitně popsat své okolí, ale nikoliv celé město.

Obr. 1: Stanice sítě Operátor ICT v Praze (zdroj: Lehnert et al., 2025)
Právě proto se vedle profesionálních meteorologických sítí stále častěji budují specializované (zpravidla účelové) městské sítě s desítkami měřicích bodů. V pražské studii jsme spojili data sedmi standardních stanic ČHMÚ s dvaceti teplotními stanicemi sítě Operátora ICT. Celkem tak bylo analyzováno 27 stanic umístěných v 19 výzkumných lokalitách.
Síť Operátora ICT přitom nevznikla primárně jako klasická klimatologická síť. Byla založena v rámci městského projektu zaměřeného na monitoring mikroklimatu a Smart City technologie. Právě kombinace účelové městské sítě s profesionálními stanicemi ČHMÚ ale umožnila porovnat standardní měření s teplotními podmínkami přímo uvnitř ulic, náměstí nebo dalších typických městských prostorů.
Místo „centrum versus venkov“ lze sledovat celé spektrum města
Tradičně se městský tepelný ostrov často vyjadřoval prostým rozdílem mezi jednou stanicí v centru a jednou nebo několika venkovskými stanicemi. Takové číslo je užitečné, ale ztrácí většinu informace o tom, co se děje uvnitř samotného města. Prostorová městská staniční síť umožňuje jít v této problematice výrazně dál.
¨
Obr. 2: Koncept místních klimatických zón v českých městech (Hradci Králové, Olomouci, Brně a Praze) podle Lehnert & Geletič (2017)
V pražské studii jsme jednotlivé stanice zasadili do konceptu Local Climate Zones – místních klimatických zón (LCZ). To je v městské klimatologii již široce využívaný koncept uvedený autory Stewart & Oke (2012), který slouží ke zjednodušení a snažší porovnatelnost složitého městského heterogenního systému. Místní klimatické zóny rozdělují městské prostředí podle charakteru zástavby (built-up types LCZs) a povrchu (Landcover types LCZs). V první skupině rozlišujeme 10 tříd LCZ (v ČR ale narazíme jen na 8) první skupiny a 7 tříd LCZ ve druhé skupině. Historické centrum Prahy odpovídá například převážně LCZ 2 - tedy kompaktní středně vysoké zástavbě. Dále se ve městě nachází otevřená středně vysoká zástavba LCZ 5 (ta na LCZ 2 zpravidla volně navazuje), otevřená nízká zástavba LCZ 6, rozsáhlé nízké objekty LCZ 8 (to jsou například komerční objekty, obchodní domy nebo i průmyslové haly), těžký průmysl LCZ 10, ale také zóny stromové vegetace nebo nízké vegetace bez souvislé zástavby.
Výsledky ukázaly očekávaný základní vzorec: nejvyšší průměrné teploty byly zaznamenávány zejména v LCZ 2, LCZ 5 a LCZ 8, zatímco nejchladnější byly lokality s rozptýlenými stromy a nízkou vegetací, tedy LCZ B a LCZ D. Rozdíly mezi stanicemi v denní průměrné, minimální a maximální teplotě dosahovaly v průměru až 3,2 °C. Jenže právě zde začíná být hustá síť skutečně zajímavá. Ani dvě stanice ležící ve stejné LCZ totiž nemusí měřit stejné hodnoty. Různorodost městského prostředí se promítá i přes relativně podobný typ zástavby nebo pokrytí zemského povrchu v dané oblasti.
Stejná klimatická zóna neznamená stejné mikroklima
LCZ popisuje charakter prostředí v měřítku stovek metrů až kilometrů. Teploměr však stojí v konkrétním místě. A zde je nutné oddělit od sebe studium klimatu z pohledu místního (tedy měřítko na úrovní místních klimatických zón nebo městských bloků) a mikroměřítka (tedy měřítko na úrovni ulice, parku, aleje a podobně, na úrovni mikroklimatu). V početně zastoupené pražské LCZ 5 – otevřené středně vysoké zástavbě – jsme zjistili výraznou vnitrozónovou variabilitu. Rozdíly souvisely například s orientací ulice, množstvím vegetace, polohou na okraji nebo uvnitř klimatické zóny a přímým osluněním stanice.
Ještě výraznější byl tento efekt u denních maxim. Stanice otevřené k jihu a vystavené přímému slunečnímu záření během nejteplejší části dne zaznamenávaly více letních a horkých dnů než stanice, které byly v poledne a časně odpoledne zastíněny okolními budovami. Velkou roli hrál také aktivní povrch. Stanice obklopené asfaltem nebo dlažbou patřily mezi ty s nejvyšším počtem horkých dnů.
To je z hlediska urbanismu mimořádně důležité. Nestačí tedy konstatovat, že například „otevřená bloková zástavba je teplejší“. Dvě ulice podobného typu mohou mít rozdílné teplotní podmínky kvůli stromům, zastínění, orientaci vůči Slunci nebo podílu asfaltu. Městská staniční síť se tím mění z nástroje pro popis města na nástroj, který dokáže analyzovat konkrétní urbanistické prvky.
Charakteristické dny ukážou extrémy lépe než roční průměr
Z hlediska dopadů na obyvatele navíc často není nejdůležitější, zda je roční průměrná teplota určité části města o několik desetin stupně vyšší. Podstatnější může být počet dnů, kdy teplota překročí určitou kritickou hranici. Proto jsou velmi užitečné takzvané charakteristické dny, které nám i v městské klimatologii fungují jako jisté ukazatele, jisté indexy.
V pražské studii jsme pracovali s letními dny s maximem alespoň 25 °C, horkými – v české terminologii tropickými – dny s maximem alespoň 30 °C, teplými nocemi s minimem alespoň 17 °C a tropickými nocemi s minimem alespoň 20 °C. Na opačné straně spektra jsme sledovali mrazové dny s minimem pod nulou a ledové dny, při kterých nevystoupí denní maximum nad 0 °C.
Tabulka 1: Charakteristické dny (noci) s kritériem splnění
| Charakteristický den / noc | Kritérium | Co znamená |
| Letní den | Tmax ≥ 25 °C | Nejvyšší denní teplota dosáhne alespoň 25 °C. |
| Tropický den | Tmax ≥ 30 °C | Denní maximum dosáhne nebo překročí 30 °C. |
| Teplá noc | Tmin ≥ 17 °C | Noční minimum neklesne pod 17 °C. |
| Tropická noc | Tmin ≥ 20 °C | Ani během noci teplota neklesne pod 20 °C. |
| Mrazový den | Tmin < 0 °C | Alespoň část dne nebo noci klesne teplota pod bod mrazu. |
| Ledový den | Tmax < 0 °C | Teplota zůstane pod bodem mrazu po celý den. |
Tmax označuje nejvyšší a Tmin nejnižší denní teplotu vzduchu.
Rozdíly byly velmi výrazné. Nejvíce horkých dnů (40 za rok 2023) zaznamenala stanice na Náměstí Republiky v LCZ 2. Další stanice obklopené významným podílem dlažby či asfaltu zaznamenaly 37 až 38 takových dnů. Na periferních stanicích Kbely a Ruzyně jich bylo pouze 15, respektive 14. To je přesně informace, kterou jedna centrální meteorologická stanice (většinou národní meteorologické služby) poskytnout nemůže. Horké počasí sice zasahuje celé město, počet dnů, kdy je překročena konkrétní teplotní hranice, se ale může mezi jeho částmi výrazně lišit.
Tropické noci jsou trochu o něčem jiném než horká odpoledne
Ještě zajímavější je porovnání denních maxim a nočních minim. Největší počet teplých a tropických nocí byl zaznamenáván zejména v hustší zastavěné části města – v Klementinu a v LCZ 2, 5 a 8. Některé stanice v nezastavěných LCZ D naproti tomu během roku 2023 nezaznamenaly tropickou noc vůbec. To je poměrně časté, zatímco centrum Prahy zaznamená během roku hned několik tropických nocí, Praha-Ruzyně nebo Praha-Kbely se s takovou nocí během roku nemusí setkat vůbec.
Mechanismus je odlišný od horkého odpoledne. Přes den rozhoduje především množství dopadajícího slunečního záření, zastínění a vlastnosti povrchu. V noci začíná dominovat schopnost městských materiálů uvolňovat (emitovat) teplo akumulované během dne a geometrie zástavby, která ovlivňuje dlouhovlnné vyzařování. Proto se také v rámci LCZ 5 ukázalo, že otevřenější lokality mohou mít během dne vysoká maxima, ale relativně rychle v noci vychladnout. Naproti tomu stanice v těsnější blízkosti budov vykazovaly více tropických nocí. Městská zástavba zde funguje jako zásobník tepla a současně omezuje radiační ochlazování. Tropické noci přitom patří z hlediska zdravotního rizika mezi velmi důležité charakteristiky. Pokud se během horké epizody neochladí ani v noci, lidský organismus i interiéry budov mají menší možnost se po denní tepelné zátěži regenerovat.
V zimě se stejný městský efekt projeví opačně
Městská staniční síť dokáže stejně dobře popsat i chladné extrémy. V centru Prahy, zejména v LCZ 2, byl počet mrazových dnů v roce 2023 přibližně poloviční oproti stanicím mimo souvislou městskou zástavbu.

Obr. 3: Variabilita v počtu charakteristických dní zaznamenaných stanicemi ČHMÚ a OICT během 2023, barevně jsou odlišeny jednotlivé třídy LCZ. Vlevo nahoře (a) jsou letní dny s teplotou 25 °C a více, vpravo nahoře (b) jsou tropické dny s teplotou 30 °C, vlevo dole (c) jsou teplé noci s teplotou minimální 17 °C a více a vpravo dole jsou tropické noci s minimální teplotou 20 °C a více (zdroj: Lehnert et al., 2025; Theoretical and Applied Climatology, CC BY 4.0)
Znovu ale nešlo pouze o jednoduchou vzdálenost od centra. Významnou roli měl reliéf. Stanice umístěné v konkávních tvarech terénu vykazovaly nízká noční a ranní minima, protože se v těchto polohách může hromadit studený vzduch. Přes den však mohly být dobře osluněné, takže počet ledových dnů nebyl úměrně vysoký. To ukazuje další výhodu husté sítě: umožňuje od sebe oddělit městský efekt, topografii a čistě lokální mikroklimatické podmínky. A zrovna Praha je různorodá pro tyto efekty více než dost.
Ani městský tepelný ostrov není jedno číslo
Podobně jako samotná teplota není ani intenzita městského tepelného ostrova konstantní hodnotou. V pražské studii jsme jako referenční prostředí využili průměr dvou periferních stanic ČHMÚ – Ruzyně a Kbel – umístěných v LCZ D, tedy prostředí s nízkou vegetací mimo kompaktní zástavbu Prahy. Teplotu jednotlivých městských stanic bylo následně možné vztáhnout k tomuto referenčnímu pozadí.

Obr. 4: Porovnání chladných charakteristických dní v Praze roce 2023 na jednotlivých stanicích (zdroj: Lehnert et al., 2025; Theoretical and Applied Climatology, CC BY 4.0)
Průměrná intenzita tepelného ostrova vypočtená z denní průměrné teploty dosáhla v létě přibližně 1,6 °C, zatímco v zimě 1,2 °C. Při použití denních maxim byla letní hodnota ještě vyšší, v průměru 1,9 °C. Nejvyšší hodnoty se opět objevovaly především v LCZ 2, 5 a 8, nejnižší v méně zastavěných zónách B, D a E. Důležité je, že prostorový obraz tepelného ostrova se mezi dnem a nocí měnil. Denní maxima byla silně ovlivňována osluněním a charakterem povrchu, zatímco v noci se teplejší oblasti více koncentrovaly do hustě zastavěných částí města. Tepelný ostrov tedy není jednolitá „tepelná bublina“ nad městem. Má vlastní geografická pravidla, která se v průběhu dne mění.
Vlna veder automaticky neznamená mnohem silnější tepelný ostrov
Zajímavým výsledkem bylo také spojení městského tepelného ostrova s vlnami veder. Pro rok 2023 byly podle metodiky používané pro střední Evropu vymezeny dvě vlny veder - od 9. do 15. července a od 12. do 25. srpna. Celkem tak připadlo na vlny veder 21 dnů v letním období. Pro zařazení epizody muselo denní maximum dosáhnout nejméně 30 °C alespoň tři dny, průměr maxim celé epizody musel být nejméně 30 °C a během epizody nesmělo maximum klesnout pod 25 °C, tedy v souladu s pravidly podle Huth et al. (2000).
Mohlo by se očekávat, že při vlně veder se městský tepelný ostrov dramaticky zesílí. V Praze to ale nebylo tak jednoduché. Průměrná intenzita UHI založená na denní průměrné teplotě byla během vln veder pouze o 0,13 °C vyšší než v ostatních letních dnech a rozdíl nebyl statisticky významný. U maximální teploty činilo zvýšení přibližně 0,12 °C a u minimální jen 0,04 °C. Jednotlivé stanice se navíc chovaly rozdílně a na některých lokalitách byl příspěvek vlny veder k UHI dokonce záporný.
To je důležitý výsledek: vlna veder a městský tepelný ostrov jsou dva různé jevy. Mohou se vzájemně zesilovat, ale není správné je automaticky sčítat. Synoptická vlna veder zasahuje celý region, zatímco UHI vzniká jako rozdíl mezi městem a jeho okolím. Pokud se například mimo město zahřeje relativně více než městské centrum, intenzita UHI se může dokonce zmenšit, přestože absolutní teploty ve městě jsou extrémně vysoké.

Obr. 5: Intenzita městského tepelného ostrova (UHII*) v lokalitách jednotlivých stanic ČHMÚ a OICT z pohledu a) průměrné denní, b) maximální denní a c) minimální denní teploty vzduchu. Šrafem jsou vyznačeny sloupce reprezentující intenzitu UHI během horkých vln (zdroj: Lehnert et al., 2025; Theoretical and Applied Climatology, CC BY 4.0)
Hustá síť může testovat, zda adaptační opatření skutečně fungují
Zde se dostáváme od studií k praktickému využití v plánování města. Pokud město rozmístí stanice cíleně, lze porovnávat podobné ulice s odlišným množstvím vegetace, zastíněním nebo typem povrchu. V pražské studii jsme proto navrhli další monitoring charakteristických typů zástavby a jako jeden z možných příkladů uvedli souběžná měření v ulicích s rozdílným množstvím zeleně. Stejným způsobem by bylo možné testovat například účinek stínicích plachet (viz například studie věnující se různorodým dětským hřištím) nebo jiných adaptačních opatření.
Velká výhoda staniční sítě spočívá v délce měření. Jednorázová mobilní kampaň může velmi detailně popsat konkrétní horký den. Stacionární síť ale dokáže sledovat, zda se rozdíl opakuje za různých synoptických situací, během několika vln veder nebo po řadu let. To je pro hodnocení adaptačních opatření zásadní. Stromy nebo změna povrchu se nemají hodnotit podle jednoho odpoledne, ale podle toho, jak mění teplotní režim lokality dlouhodobě.
Hustší síť ale automaticky neznamená lepší data
Toto je samozřejmě očekávatelný limit městských staničních sítí, případně kdybychom šli ještě dále - třeba až do světa uživatelských stanic. Čím více stanic máme, tím důležitější je otázka jejich vzájemné srovnatelnosti. Pražská studie proto obsahovala i kontrolní experiment, kdy byla stanice Operátora ICT umístěna přímo vedle profesionální stanice ČHMÚ v Praze-Libuši. Průměrné denní teploty se významně nelišily, ale u extrémů už rozdíl vznikal. V červenci zaznamenával senzor OICT v průměru o 0,6 °C vyšší maximum a současně o 0,6 °C nižší minimum, tedy větší denní amplitudu. Část rozdílů mezi stanicemi ve městě tedy skutečně představuje mikroklima, část však může vzniknout i technicky.
Na tento problém následně podrobněji navázala další česká studie publikovaná v roce 2026, při které bylo v Ostravě po tři roky porovnáváno 15 různých radiačních krytů se stejným typem teplotního senzoru. Ukázalo se, že průměrná teplota je konstrukcí krytu ovlivněna méně než maximální a minimální teplota a že některé kryty mohou výrazně nadhodnocovat počet letních, horkých a velmi horkých dnů nebo naopak podhodnocovat počet teplých nocí. Studii věnující se radiačním krytům jsme již věnovali článek i zde na Meteocentru.
Právě u charakteristických dnů je tento problém kritický. Rozdíl několika desetin stupně může rozhodnout, zda maximální teplota zůstane na 29,8 °C, nebo překročí hranici tropického dne. Proto musí kvalitní městská síť stát nejen na velkém počtu stanic, ale také na znalosti jejich metadat, kvalitě radiačních krytů, pravidelné údržbě, kalibraci a kontrole reprezentativnosti lokalit.
Meteorologická stanice vždy měří konkrétní prostor kolem sebe - svůj takzvaný footprint. Jeho velikost a směr nejsou pevné. Mění se například podle rychlosti a směru větru. Stanice na hranici dvou rozdílných povrchů proto může při jednom směru proudění reprezentovat ulici, při jiném například park nebo otevřenou plochu.

Obr. 6: Praha se stanicemi OICT (zdroj: Lehnert et al., 2026; Theoretical and Applied Climatology, CC BY 4.0)
Ani mapa LCZ není absolutní pravda. Jde o generalizaci městského prostředí a některé stanice leží v přechodových oblastech. Pražská studie proto zdůrazňuje, že sítě musejí být navrhovány podle jasného výzkumného cíle a že delší časové řady jsou nezbytné pro potvrzení výsledků z prvního roku měření. Síť se stovkou náhodně rozmístěných teploměrů proto nemusí být vědecky hodnotnější než síť dvaceti pečlivě vybraných a dobře popsaných lokalit.
Novi Sad: 27 stanic rozmístěných podle místních klimatických zón
Podobný princip se využívá i v dalších evropských městech. Velmi zajímavým příkladem je Novi Sad v Srbsku, kde byla v roce 2014 vybudována automatizovaná městská klimatická síť. Obsahovala 27 stanic - 25 v městském prostředí a dvě v nezastavěném okolí. Její rozmístění bylo od počátku založeno právě na konceptu LCZ. Stanice zaznamenávaly teplotu a relativní vlhkost a každých deset minut odesílaly data na centrální server.
Takto navržená síť nebyla využita jen k jednoduchému výpočtu rozdílu mezi městem a venkovem (tedy stanovení intenzity městského tepelného ostrova). Data umožnila porovnávat tepelnou zátěž jednotlivých typů zástavby během vln veder. Studie založená na indexu PET (Physiologically Equivalent Temperature) například ukázala, že během dne byla nejvyšší tepelná zátěž v otevřené středně vysoké zástavbě, zatímco v noci v kompaktní středně vysoké zástavbě. Nejlepší podmínky během celého dne nabízela zóna s hustými stromy. Novi Sad tak ukazuje další vývojový krok: od měření teploty k hodnocení toho, co naměřené podmínky znamenají pro člověka.
Lublaň mapuje tepelný ostrov téměř v reálném čase
Ještě aktuálnější příklad nabízí Ljubljana. Město v roce 2024 instalovalo 32 stacionárních senzorů teploty a relativní vlhkosti. Síť doplňují čtyři meteorologické stanice vyššího řádu provozované Univerzitou v Ljubljani a další data z existujících sítí slovinské agentury ARSO a města. Cílem projektu je vytvářet dynamickou mapu tepelného ostrova s daty zobrazovanými s maximálně přibližně 45minutovým zpožděním. Veřejná platforma je dostupná také online. Mapa tepelného ostrova Ljubljany.
Ljubljana má navíc dlouhou tradici cílených měření UHI. Při zimní kampani 2021/2022 byla kombinována stacionární měření s hustými mobilními trasami automobilem a na kole. Za radiačního počasí dosahovala ranní intenzita zimního tepelného ostrova až kolem 5 °C. Zajímavé je, že proti měřením z konce 90. let byl zimní tepelný ostrov slabší, mimo jiné v souvislosti s teplejšími a výrazně méně zasněženými zimami.

Obr. 7: Stanice monitorující městský tepelný ostrov v reálném čase v Lublani (autor: D. Novotný)
Současný systém jde ještě dál: cílem není jen vědecky popsat UHI, ale identifikovat městské hotspoty, kde mohou být adaptační opatření nejpotřebnější.
Samotná teplota ale nakonec nestačí
Hustá síť teploměrů poskytuje mimořádně cennou informaci, ale pro hodnocení skutečného tepelného stresu člověka má své limity. Člověk nereaguje pouze na teplotu vzduchu. Významná je vlhkost, rychlost větru a především radiační prostředí - zda stojíme na přímém slunci, nebo ve stínu stromu či budovy. Dvě místa mohou mít shodnou teplotu vzduchu 32 °C, ale tepelná zátěž člověka se může dramaticky lišit kvůli rozdílu v průměrné radiační teplotě.
Proto pražská studie doporučuje, aby budoucí městské systémy kromě teploty zahrnovaly také parametry potřebné pro výpočet komplexnějších biometeorologických indexů, jako jsou UTCI nebo PET. To znamená doplnit zejména informace o radiaci a rychlosti proudění vzduchu. Budoucnost městského monitoringu tak pravděpodobně nebude spočívat pouze v hustší síti teploměrů, ale v propojení stacionárních senzorů, mobilních měření, dálkového průzkumu Země, jemných městských klimatických modelů a biometeorologických ukazatelů.
Z měření může vzniknout nástroj pro rozhodování o městě
Pokud stanice dlouhodobě ukazují více tropických dnů na nezastíněném náměstí, více tropických nocí v uzavřené zástavbě, nižší maxima v ulici se vzrostlými stromy nebo rychlejší noční ochlazení v otevřeném prostoru, dostává urbanista mnohem konkrétnější informaci než z jediného údaje o průměrné teplotě celého města. Stejná síť navíc umožňuje sledovat změny v čase. Po výsadbě stromů, rekonstrukci náměstí, změně povrchu nebo instalaci zastínění lze porovnávat podmínky před a po zásahu a současně používat kontrolní lokalitu, která změněna nebyla.

Obr. 8: Mezi adaptační opatření ve městě samozřejmě patří zřizování a údržba modrozelené infrastruktury (autor: D. Novotný, Novi Sad červenec 2026)
Takový monitoring může pomáhat hledat místa, kde je vhodné adaptační opatření skutečně provést, ale také ověřovat, zda po realizaci funguje tak, jak bylo očekáváno. Zde je asi možné vnímat největší posun oproti klasickému studiu městského tepelného ostrova. Otázka už nemusí znít pouze „o kolik je město teplejší než venkov?“.
Mnohem užitečnější je ptát se: Které části města jsou nejteplejší? V kterou denní dobu? Při jakém počasí? Kde vznikají tropické noci a kde horká odpoledne? Jakou roli hraje asfalt, stín, stromy, reliéf nebo geometrie ulice - a co z toho dokážeme ve městě změnit? Právě na tyto otázky může dobře navržená městská staniční síť začít odpovídat.
Článek vychází zejména ze studie Lehnert, M., Janků, Z., Novotný, D., Jurek, M. & Geletič, J. (2025): Assessment of air temperature indices and urban heat island intensity based on two meteorological networks in Prague, Czechia, publikované v časopise Theoretical and Applied Climatology.
Zdroje k článku: Předpověď počasí, radar, Meteocentrum.cz