Proč se nám v dnešním světě často nechce žít doopravdy svobodně? Vzestup populismu a hledání jednoduchých zkratek odhalují nepříjemnou pravdu: svoboda sice zní jako dar, ale v první řadě vyžaduje naši odpovědnost.
Už více než tři desetiletí žijeme ve státě s volnými demokratickými volbami i trhem. Přesto se nezdá, že by pro nás svoboda byla samozřejmostí. Můžeme v podstatě cokoliv tvořit a rozhodovat o vlastním směřování, přesto se v každodenní realitě nemusíme cítit svobodní. Svoboda sice leží na dosah, ale bez vědomého úsilí zůstává pouhou iluzí.
V každodenní setrvačnosti si ani nemusíme všimnout, jak nám svoboda mizí ze zřetele. Ačkoli to zní jako paradox, kráčet po cestě svobody je nepoměrně náročnější, než se podvolit pravidlům, u nichž nemusíme přemýšlet ani za ně nést odpovědnost.
Politika jako zrcadlo naší únavy Výrazně se tento fenomén projevuje na současné politické scéně. I v tradičně demokratických zemích na západě sledujeme vzestup populistických a krajně pravicových stran. Mnoho voličů postupně rezignuje na morální nároky v politické kultuře – přestává jim vadit, že klíčové funkce obsazují oligarchové, lidé, kteří prokazatelně lžou a nemají morální integritu. Index Freedom House ukazuje, že globální úroveň občanských svobod klesá již téměř dvě dekády v řadě.
V této souvislosti rezonují slova prezidenta Václava Havla: „Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a neodpovědná řešení. A kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.“ (ČSFR, červen 1992)
Jsem přesvědčen, že jeden z důvodů, proč se tak děje, je ten, že se nám nechce platit cena za svobodu, která je vysoká. Promýšlet souvislosti, ověřovat fakta a zjišťovat kontext vyžaduje čas i mentální úsilí. Někteří to považují za „zbytečnou byrokracii“. Mnohdy je pohodlnější převzít hotové názory ze sociálních sítí nebo zhlédnout krátká videa nabízející přímočará řešení komplexních problémů. Tyto zjednodušené zkratky pak můžeme snadno přijímat jako nezpochybnitelnou pravdu.
Život ve svobodné společnosti vyžaduje soustavné úsilí nás všech. Obnáší to i nutnost podstupovat určité nepohodlí a vyhýbat se iluzi, že ke svobodě vedou nějaké zkratky.
Prázdný list papíru Vztah ke svobodě můžeme ilustrovat na školním příkladu. Pokud žák dostane přesné instrukce, klíčová slova a rozsah práce, je pro něj snadné úkol splnit. Mnohem náročnější bývá situace, když je zadání zcela otevřené – například napsat esej na libovolné téma. V ten moment přichází panika a žáci začnou volat po jasných hranicích. Ve chvíli, kdy nás svoboda konfrontuje s prázdným listem papíru, ji najednou přestáváme mít rádi.
A co teprve když odhlédneme od školního příkladu a vztáhneme tento princip na důležitá životní rozhodnutí? Pokud máme životní kroky přesně nalinkované, pouze naplňujeme cizí pokyny, aniž bychom se museli ptát po jejich smyslu. Svoboda naopak nekompromisně prověřuje naši osobnostní zralost a vnitřní motivaci. V jistém smyslu nás svoboda svléká z oděvu slepých pravidel a odhaluje, kým skutečně jsme.
Od „musím“ k „chci“ Svoboda nekončí u ulehčujícího „nemusím“, ale vrcholí v odvážném „chci“. Není to tedy pouhá svoboda od svazujících pravidel (negativní svoboda), ale především svoboda k převzetí zodpovědnosti (pozitivní svoboda). Svoboda neznamená anarchii ani prázdné vakuum, kde nic neplatí. Je to prostor, ve kterém se mění naše motivace. Přestáváme se ptát: „Co se po mně vyžaduje?“ A místo toho se ptáme: „Co mohu vytvořit?“
Václav Havel ve svém projevu Evropa jako úkol řekl: „Co jiného to znamená, než že svoboda a odpovědnost jsou jen dvěma stranami téže mince a že svoboda je myslitelná jen tehdy, je-li založena na odpovědnosti k autoritě, která nás přesahuje!“ Havel 15. května 1996 připomněl Schillerovu Ódu na radost, v níž se praví, že život v posvátném kruhu svobody vyžaduje přísahu a závazek samotnému „Soudci nad hvězdami“.
Svoboda nás bude vždy něco stát. Ať už v osobním životě nebo při spoluzodpovědnosti směřování této země. Nebojme se zkoušet dělat zodpovědné kroky, i když občas budeme dělat chyby.