Jak lymfa funguje
Lymfatické cévy obsahují jednosměrné ventily a tekutina se posouvá směrem k centrálním uzlinám a dále k žilnímu systému. Tento tok probíhá díky:
- stahům svalů, které „pumpují“ lymfu,
- hlubokému dýchání, které mění tlak v hrudníku a pomáhá přesunout tekutinu,
- a aktivnímu pohybu celého těla.
Vědecké studie potvrzují, že cvičení a hluboké dýchání mohou skutečně zrychlit tok lymfy, protože svalová kontrakce působí jako pumpa pro lymfatické cévy.
Sušení ručníkem a teorie správného směru
V posledních letech se v oblasti alternativní péče o tělo stále častěji objevuje teorie, že se po sprše celý život utíráme špatně. Podle jejích zastánců neděláme chybu ani tak v samotném sušení, ale především v tom, jakým směrem po těle ručníkem přejíždíme. Zatímco většina lidí si tělo po sprše jednoduše otře rychlými a nahodilými pohyby, bez ohledu na směr, tyto teorie tvrdí, že právě směr pohybu ručníku by měl respektovat přirozený tok lymfy v těle.
Jedním ze zdrojů, který tuto myšlenku popisuje, je například článek terapeuta Brian Esty. Ten upozorňuje na to, že lymfatický systém má přesně daný směr odvádění tekutin, z periferií těla směrem k centrálním oblastem, kde se nachází hlavní lymfatické uzliny a kde se lymfa následně vrací do krevního oběhu. Z tohoto pohledu vzniká teorie, že pokud se po sprše sušíme chaoticky, případně často proti směru přirozeného odtoku, nedáváme tělu žádnou mechanickou podporu k tomu, aby se tekutiny v podkoží posouvaly žádoucím směrem. Naopak vědomé sušení směrem k trupu, k podpaží, tříslům a horní části hrudníku má podle této teorie lépe odpovídat anatomii lymfatického systému a jeho drenážním drahám.
Celá myšlenka vychází především ze dvou základních předpokladů:
- Prvním z nich je podpora lymfatického toku prostřednictvím mechanické stimulace kůže. Zastánci této teorie vycházejí z faktu, že významná část lymfatických cév se nachází velmi povrchově, těsně pod kůží. Jemný tlak, posun kůže a opakované tahy ručníkem by tak mohly, alespoň teoreticky, vytvářet drobné mechanické podněty, které napomáhají posunu tekutiny v povrchových lymfatických kapilárách. Tento princip se často přirovnává k technice tzv. suchého kartáčování těla, při kterém se pokožka jemně kartáčuje vždy směrem k lymfatickým uzlinám. Cílem není hluboká masáž, ale spíše lehké, rytmické dráždění kůže, které má aktivovat povrchové cévy, zvýšit citlivost tkání a podpořit jejich prokrvení. Podle těchto zdrojů by tedy i obyčejné sušení ručníkem, pokud je prováděno vědomě, pomalu a správným směrem, mohlo fungovat jako velmi jednoduchá a každodenní forma jemné stimulace lymfatického systému.
- Druhým pilířem této teorie je zvýšení krevního oběhu a takzvané pročištění prostoru pod kůží. Při tření ručníkem dochází k rozšíření drobných cév v kůži, ke zvýšení lokální teploty a k lepšímu prokrvení povrchových vrstev tkání. Zastánci správného směru sušení předpokládají, že právě lepší prokrvení a mechanické rozproudění mezibuněčné tekutiny může vytvořit příznivější podmínky i pro pohyb lymfy, která z těchto prostor odvádí přebytečnou tekutinu a odpadní látky. Jinými slovy, i když ručník sám o sobě nemůže nahradit pohyb svalů nebo specializovanou manuální lymfatickou drenáž, může podle této teorie pomoci uvolnit povrchové vrstvy tkání, snížit jejich ztuhlost a podpořit pocit lehkosti a menšího napětí v těle.
Podobná technika s vědeckým pokrytím
Technika zvaná kanpumasatsu, kterou popisuje studie publikovaná na portálu PMC, je jemné tření pokožky suchým ručníkem či látkou. Výzkum ukazuje, že taková forma povrchové masáže může mít pozitivní vliv na relaxaci a potenciálně i imunitní funkce, protože stimuluje nervová zakončení a povrchové cévy pod kůží. Tato technika je bezpečná a lidé ji používají jako součást celkové péče o tělo. Nicméně i zde je třeba zdůraznit, že důkazy o přímém zvýšení lymfatického toku nejsou jednoznačné, účinky jsou převážně pozorovány skrze subjektivní vnímání, zlepšenou cirkulaci nebo relaxaci, ne přes měřitelné zvýšení odtoku lymfy.
Zdroje: Brian Esty, PMC, Udemy, LWO, Physiopedia,
Související články