Mosazné kostky v chodnících připomínají konkrétní lidi, kteří kdysi žili za zdmi našich domů, chodili stejnými ulicemi a zdravili své sousedy. Kameny zmizelých ale neobracejí naši pozornost jen k minulosti. Pokládají nepříjemnou otázku i nám: všimli bychom si dnes, kdyby naši sousedé začali mizet?
Ty mosazné čtverečky s nápisy se začaly objevovat na chodnících před domy v našem městě už dávno. První byly zasazeny do dlažby asi před patnácti lety. Připomínají, že někdo z židovských obyvatel domu, před nímž je kámen umístěn, byl za druhé světové války odvlečen ze svého domova a většinou zavražděn.
Kameny zmizelých – stolpersteiny – jsou dlažební kostky opatřené mosaznou destičkou, které se vsazují do chodníků před vchody domů. S nápadem přišel německý umělec Gunter Demnig. První kameny jako miniaturní památníky obětí nacismu představil na výstavě v kostele v Kolíně nad Rýnem. Místní farář ho povzbudil, protože mu to připadalo jako dobrý nápad, a tak umělec zasadil první kameny do chodníků v Kolíně nad Rýnem a Berlíně. Bylo to v roce 1993. Vzbudily rozruch, nadšení i protesty.
Někteří majitelé domů nechtěli mít na chodnících před svými vchody připomínku toho, že jejich dům kdysi patřil někomu jinému, kdo o něj nespravedlivě přišel. Nedělalo dobrý dojem, že předchozí majitelé nebo jen obyvatelé domu museli svůj domov nedobrovolně opustit. Některým židovským organizacím zase vadilo, že se po kamenech bude při chůzi šlapat. Jistě si dovedete představit, že se objevily i obavy z kluzkého povrchu mosazné destičky. Někdo by mohl upadnout a ještě se zranit. Přesto jich byly za ta léta na chodnících v různých evropských zemích instalovány už tisíce.
Tento týden jsem objevila zbrusu nové kameny hned tady u nás za rohem. Před takovým strašně nenápadným domem v sousední ulici jich v chodníku zářilo rovnou pět. Šla jsem zrovna do práce, ale musela jsem se aspoň na chvilku zastavit. Muselo to být úplně čerstvé, protože den předtím jsem tam ještě nic neviděla. Místo obyčejných dlažebních kostek se třpytila mosaz. Sklonila jsem se nad chodník, abych si přečetla jména. Byli to příbuzní z jedné rodiny. Kolem destiček leželo několik bílých kamínků a těsně u plotu kytice bílých chryzantém. Tak nějak smutně se ve mně sevřelo srdce.
Po tolika letech se dozvídáme, že odtud, z nenápadného městského domu skrytého za velkým tisem v předzahrádce, museli odejít lidé, kteří tu bydleli stejně jako já. Chodili nakupovat jako já. Vodili své děti do školy a možná i do hudební školy. Třeba měli rádi operu nebo spíš činohru. Možná bychom se byli přátelili, kdybychom tu žili ve stejné době. Pravděpodobně bychom se pravidelně potkávali, jak to tak v sousedství bývá, a pak by bylo docela přirozené, že bychom se zdravili.
Já si vyměňuji pozdravy s mnoha lidmi, kteří bydlí v mém okolí. Většinou netuším, jak se jmenují nebo co dělají, ale vím, jakého mají pejska, jak velké mají děti nebo jestli hlídávají vnoučata. S úsměvem se zdravíme a přejeme si dobrý den, protože se skoro denně vídáme. Jsme známí.
A pak by najednou zmizeli. Přestala bych je potkávat. V jejich domě by bydleli jiní lidé. Protože bych nevěděla, jak se jmenují, těžko bych je mohla hledat. Bylo by mi to divné? Nebo bych si našla nějaké alibistické, mírumilovné vysvětlení a nechala to být? Nevím, jak bych se byla zachovala tenkrát. A nejsem si ani příliš jistá, jak bych se zachovala dnes.
Kameny zmizelých nejsou jen připomínkou. Jsou také výzvou. Víme, že to tehdy bylo špatně.