Na 11. listopad připadá výročí, kdy Andrej Babiš v roce 1982 v bratislavské vinárně U obuvníka podepsals StB svůj vázací akt a stal se agentem Burešem. Přestože tento krok Babiš popírá a opakovaně se kvůli tomu soudil, sám v minulosti veřejně říkal, že kdo byl v podnicích zahraničního obchodu, tak prostě podávat zprávy musel a že tohle byla „ta hodná StB“.
Jaké v ten listopadový podvečer panovalo v Bratislavě počasí, nevíme, vinárna U obuvníka ale jistě nabízela příjemnější prostředí pro schůzku. I když, jak se to vezme.
Naproti tehdy osmadvacetiletému Andreji Babišovi, mladém zaměstnanci podniku zahraničního podniku Petrimex, seděli dva důstojníci StB: kapitán Rastislav Mátray a poručík Július Šuman.
Podle dochovaných záznamů StB právě tehdy Babiš podepsal takzvaný vázací akt, tedy závazek ke spolupráci.
Politický smír pohled historiků nezměnil
- Andrej Babiš svou spolupráci s StB dlouhodobě popírá a tvrdí, že žádný závazek nepodepsal. V roce 2024 slovenské ministerstvo vnitra uznalo, že byl ve svazcích evidován neoprávněně; ve sporu o ochranu osobnosti s ním uzavřelo smír. Slovenský ministr vnitra odmítl, že by šlo o protislužbu za Babišovu podporu Petera Pellegriniho v prezidentských volbách.
- Slovenský Ústav paměti národa i český Ústav pro studium totalitních režimů trvají na tom, že Babiš byl jako agent evidován oprávněně.
- Babišův svazek byl na konci listopadu 1989 částečně skartován. ÚPN však své závěry opírá také o záznamy dochované v dalších svazcích.
Sám Babiš – ještě než vstoupil do politiky – v Show Jana Krause (23. září 2011) mluvil o tom, že hlásit zprávy StB bylo normální.
„Já říkám, že jsem nikdy žádný agent nebyl, protože jsem pracoval v Podniku zahraničního obchodu. A ta StB ekonomická chránila ekonomické zájmy Československa, to nebyla ta hnusná, která potlačovala lidi, že nemohli studovat, cestovat, to byla normální StB. Tam chodili vždycky, když jsem potkal cizince, hlásit zprávy, to bylo normální.“
Později, například v prezidentské debatě 2023, svá vlastní slova zpochybňoval, či tvrdil, že šlo o manipulaci se záznamem.
„Já jsem byl zaměstnanec podniku zahraničního obchodu. A estébáci nás hlídali, abychom nekradli, a mě terorizovali, abych kupoval syrské fosfáty,“ tvrdil Babiš.
Jak tuto dobu a okolnosti práce v někdejších podnicích zahraničního obchodu v době komunismu vnímají Babišovi bývalí kolegové?
Za cizinci se chodí ve dvou
HlídacíPes.org k získání odpovědi využil Asistent Paměti národa: zdigitalizovaný a umělou inteligencí zpracovaný archiv všech zatím dostupných nahrávek pamětníků.
Ti popisují, že v podnicích zahraničního obchodu byla spolupráce s StB, konkrétně s její rozvědnou částí, běžnou součástí práce.
Spolupráce s StB byla často přímou součástí pracovní náplně, zejména u vedoucích pracovníků a zaměstnanců vyjíždějících do zahraničí.
Například pamětník František Bloudek, někdejší pracovník Výboru lidové kontroly ČSSR, zmiňuje, že v každém takovém podniku existoval zvláštní útvar vedený příslušníkem StB, kterému se pracovníci museli zpovídat.
Spolupráce s StB tak byla často přímou součástí pracovní náplně, zejména u vedoucích pracovníků a zaměstnanců vyjíždějících do zahraničí.
Pavel Franěk, dlouholetý pracovník Koospolu vzpomíná, že pracovníci Ministerstva vnitra, kteří měli PZO na starosti, do podniků pravidelně docházeli a „kladli zaměstnancům otázky“.
Kontrola probíhala i skrze povinné písemné zprávy z jednání a výslechy před cestami do zahraničí a po návratech z nich.
Aby se zamezilo nekontrolovaným kontaktům s cizinci, jednání se zahraničním partnerem muselo probíhat vždy minimálně ve dvou lidech. „To byl princip a zásada. Vždycky se pak dělal zápis z jednání,“ uvádí Franěk.
Existoval k tomu speciální formulář označovaný jako „B“, kde se muselo potvrdit, že cizinec neprojevil zájem o témata spojená s obranou státu nebo politickým zřízením.
Podniky zahraničního obchodu byly klíčové i pro ekonomickou a vědeckotechnickou rozvědku, pamětníci uvádějí, že PZO byly proto „prolezlé StB“, protože se skrze ně sledoval export, import a získávaly se devizy.
Většina pamětníků, kteří v databázi Paměti národa o PZO mluví, se shodují, že s StB spolupracoval prakticky každý, kdo chtěl v oboru kariérně růst nebo cestovat do zahraničí.
Podpis formálního vázacího aktu StB prý ale nebyl automatickou povinností. V pamětnických záznamech bohužel chybějí přímá svědectví řídicích důstojníků StB, kteří by mechanismus popsali z vlastní zkušenosti z druhé strany.
Fosfáty a kontakty z Maroka
Informace konkrétně o Andreji Babišovi jsou v rozhovorech s pamětníky z oboru zmiňovány hlavně jako příklad, od něhož se odvíjejí jejich osobní vzpomínky.
Přesto se v několika případech specificky zmiňuje Maroko, kde mezi lety 1985–1991 působil právě i Babiš.
Spolupráce s StB byla v prostředí zahraničního obchodu obvykle spojena s nabídkami konkrétních materiálních výhod, profesních privilegií a finančních odměn.
Hlavním předmětem zájmu zde byl dovoz fosfátů coby strategické suroviny pro výrobu hnojiv a pyritu, nerostu využívaného například i k výrobě kyseliny sírové.
Svědectví popisují Maroko jako prostředí s vysokou mírou korupce, ale také jako místo pro československé expertní projekty v zemědělství a ekologii.
Podle Stanislava Hamra, který za komunismu pracoval v agrochemických podnicích a znal problematiku obchodu s hnojivy, byly fosfáty „strategickou komoditu, kterou nebylo v rámci RVHP odkud jinud dovézt“.
Jméno Babiš znal už z doby před rokem 1989: podle něj si v marockém Rabatu, kde byl referent Petrimexu pro oblast Maghrebu (Maroko, Tunis) vybudoval „výborné obchodní partnery“.
A již citovaný Pavel Franěk poznamenává, že Babiš byl „velmi pracovitej“.
Na základě svědectví lze potvrdit, že spolupráce s StB byla v prostředí zahraničního obchodu (i mimo něj) obvykle spojena s nabídkami konkrétních materiálních výhod, profesních privilegií, jako bylo cestování na Západ, a finančních odměn.
Právě tyto bonusy sloužily i jako hlavní motivační nástroj při náboru nových spolupracovníků.