Dvacátý osmý říjen. To byl svátek, který dědeček uznával

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Na podzim je opravdu příjemné mít prodloužený víkend. Kdo by si ho neužil? Ještě bývá hezké počasí, už býváme unaveni z nástupu nového školního roku. Výlet, odpočinek, procházka, táborák… Možná…

Dvacátý osmý říjen. To byl svátek, který dědeček uznával

Doba čtení 3 min

Článek byl publikován 28.10.2026 07:00

Vyrůstala jsem v době, kdy bylo o státních svátcích vyvěšování vlaječek povinné. Chodilo
se to kontrolovat, existovalo to v záznamech a mohlo to být rozhodujícím faktorem při udělení různých doporučení nebo povolení. Kvůli nevyvěšeným vlaječkám na prvního máje, devátého května nebo sedmého listopadu byste třeba nevyjeli na zahraniční dovolenou. Nežertuju, tak to bylo.

Můj dědeček tedy vlaječky se skřípěním zubů vyvěšoval. Chápal to jako buzeraci státní moci, a také to nic jiného nebylo. Sám byl v padesátém roce vyhozen ze soudu a pracoval ve sklárnách. V době, kterou jsem si pamatovala, už byl zase v kanceláři, ale nechtěl provokovat. Dcera nesměla studovat, syna vzali na vysokou až v Trenčíně. Dědeček usoudil, že ty vlaječky za to nestojí.

Byly ale svátky, během kterých zdobil okna bez toho otráveného výrazu a činil to jaksi pečlivěji. Mezi ně rozhodně patřil dvacátý osmý říjen. To byl svátek, který dědeček uznával. Tehdy k nám chodili na návštěvu dědečkovi staří přátelé, kteří si pamatovali, jaké to tehdy bývalo.

Jeden byl velkouzenář, pan Svoboda, který nyní pracoval v jedné ze svých provozoven jako obyčejný řezník. Druhým byl městský velitel četníků, pan Pazderka, který nyní pracoval jako elektrikář. Můj dědeček byl původně soudce, nyní docházel do skromné kanceláře jako podnikový právník malého výrobního družstva.

Vyprávěli si příběhy, z nichž mi šla hlava kolem. Vždycky jsme chystali mimořádné pohoštění a já jsem si myslela, že to je kvůli té návštěvě. Spíš to ale asi bylo kvůli tomu svátku.

Během příprav na návštěvu jsem vždy myslela na obraz, který naši schovávali za příborníkem. Dlouho jsem nevěděla, co na něm je, protože jsem ho sama z úkrytu nedokázala vytáhnout. Když jsem se ptala, vždycky mě nějak odbyli. řečmi jako: řeknu ti to, až budeš větší, nebo tomu bys ještě nerozuměla. Zlobilo mě to, ale co jsem měla dělat?

Jednou před malováním ho ale vytáhnout museli. Dobře jsem dávala pozor, abych konečně uviděla to tajemství. Byla jsem dost zklamaná. V rámu se totiž nacházela fotka dvou starších pánů, jak sedí u stolu a tváří se vážně. Zeptala jsem se, kdo to je a babička mi prozradila, že je to Masaryk s Benešem.

Neměla jsem tušení, o koho jde a tak jsem se samozřejmě ptala dál. Kupodivu mě tentokrát babička neodbyla žádnou výmluvou, ale posadila si mě na klín a vyprávěla. Nestačila jsem se divit. Její příběhy zahrnovaly dědečka, pana Svobodu s panem Pazderkou a ještě mnohé další rodinné známé, o jejichž osudech jsem neměla tušení.

Nejvíc mi utkvěl příběh o začátku války. Dědeček narukoval a chtěl bránit republiku, babička ale byla v jiném stavu a dědeček ji nechtěl nechat samotnou v domě. Měli sice domovníka a hospodyni, ale chtěl, aby odjela do bezpečí ke svým rodičům do malé vesnici na jihu Moravy. Babička vyprávěla, jak si sbalila kufřík a sedla do červené aerovky. Sama řídila. Hleděla jsem na babičku vykulenýma očima a najednou mi připadala jako nějaká filmová hvězda.

Když jsem se po letech náhodou ocitla na srazu veteránů, uviděla jsem konečně to auto – aerovku v celé její slávě. Nějak jsem nemohla pochopit, že tohle luxusní vozidlo řídila moje babička. Některé její příběhy ještě dodatečně dostaly ten správný lesk.

Možná nevíme, proč některé svátky vlastně slavit. Jsou to jen jakási historická data, která
s naší současností jako by neměla žádnou souvislost. Ale ony mají. Spojují nás příběhy našich předků a jejich přátel. Historická souvislost formovala a stále formuje naše zítřky.

Jestli ještě můžete, ptejte se svých babiček a dědečků na jejich staré příběhy. Je to historie naší země. Je to minulost našeho národa. Jsou to i vaše příběhy. Ty, které o prodloužených víkendech slavíme.

Všimli bychom si dnes, že někdo zmizel?

Reklama

Další články z Proboha!

Masaryk věděl, že milovat svou zemi neznamená nenávidět druhé. Jaký je rozdíl mezi vlastenectvím a „vlastenčením“?

Budu platit dobrovolně a ráda. Proč mi na veřejnoprávních médiích záleží?

Poplatky za Českou televizi a Český rozhlas se mohou zdát jako suchopárné téma bez praktického dopadu....

Češi jsou štědří a dávají. Dokud mají silné podněty

Poslat peníze pod dojmem příběhu nemocného dítěte nebo při povodních dokáže skoro každý. Co když ale žádný...

Křesťanství neznamená „prodej duchovna“, ale naději, bezpečí a odvahu

Zpravodajství je doslova v zajetí tragických a negativních zpráv. Strašit lidi je snadné a dost to vynáší....

Žehnat těm, které bych nejraději přešla

Kritizovat politika jde skoro samo. Požehnat člověku, který mě uráží a poučuje, je mnohem těžší disciplína....

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Dvacátý osmý říjen. To byl svátek, který dědeček uznával

„Proruská nálepka je absurdní.“ Vávra o ceně od Macinky i svých kontroverzích

Víme, kdo dostane vyznamenání od prezidenta: Uniklo první jméno!

Žije nad plán a lítost odmítá. Mirek Topolánek promluvil o rakovině slinivky: „Vypadám jako zombie, ale bojuju"

Uprostřed dne přijde tma. Blíží se nebeský úkaz, jaký už v tomto století nezažijeme

Sociální sítě nekazí sebevědomí jen mladým. Nová studie varuje ženy po čtyřicítce