Ale čas odvane mnoho bolestí a já jsem ráda, že mi zůstaly na památku tatínkovy obrázky a fotografie právě z té doby, kterou jsem tam prožila a mohu si ji občas připomenout.
V poválečné době žila většina obyvatel velmi skromně všude a snad právě v naší oblasti Drahanské vrchoviny ještě více. Už proto, že jsme třeba neměli dostatek vody. Prádlo jsme nejdříve prali jen na valše a chodili máchat do blízkého "hloučku". Bílé prádlo se rozkládalo u stodoly na trávě a tam se i kropilo - aby se víc vybělilo. Když jsem se vdala, tak jsem se po čase odstěhovala do blízkého městečka. A tam jsem delší dobu, než jsme si víc vybavili prádelku, také prala a i přesně tak sušila a kropila prádlo na zahradě. Kolem nás nikdo v blízkosti nebydlel, tak jsem se nemusela bát, že by se mi snad někdo vysmíval. Ovšem až se postavily další domky, tak už jsem prádlo věšela jen na prádelní šńůry. Byla jsem zvyklá žít skromně a po staru. Nepotřebovali jsme napřed ani popelnici, láhve byly vratné, pečivo se dalo koupit do síťovky, chovali jsme králíky, zelenina i ovoce bylo na zahrádce, zbytky jídla jsem dávala slepicím.
V mém dětství jsme měli téměř vždy stejné snídaně - posolený domácí chléb se sádlem a cibulí. I večeře byly podobné - uvařené teplé brambory s mlékem nebo podmáslím. Ani jsme nezamykali dům a byli všichni někde venku na poli nebo zahradě. Doma se žilo nejvíce ve větší kuchyni, kde bývalo také nejvíc teplo a bylo tam místo pro všechny. I malá kuřátka jsme odchovávali v kuchyni v dřevěné bedně a až bylo přes den tepleji, tak se všechno vynosilo ven na dvorek a na noc zase do tepla kuchyně, kde se topilo jen dřívím. Lesy byly plné borůvek, malin, lesních jahod, ostružin i hub. Na lukách bylo plno šťovíku, šípků, voda k pití ze studánky a stromy s ovocem lákaly ke šplhání. Svým mladším bratrům jsem stříhala ze staré duše gumičky, aby měli na hraní - na "střílení" z dřevěných pistolí.
Chléb se nevyhazoval, byl to pro nás boží dar, starali jsme se v dětství i o dobytek, štípali dříví a hledali zapomenutá vajíčka, třeba i na půdě...
Nikdo z nás neznal slovo "nuda" - byli jsme při svých pestrých dětských hrách neustále venku, nebyli nemocní a jako největší pochoutka po podzimních pracích byly pro nás opečené brambory v bramborové nati, občas i spálené...
Na rybníku v létě jsme občas jezdili na velikých gumových duších, o pouti byl pro nás ten největší dárek obyčejný míček zabalený v krepovém papíru plněný pilinami na gumičce a štěstíčko v obálce za 1 Kč.
A tento naprosto skromný a obyčejný život naší vesničky mi připomínají všechny tatínkovy kresbičky a jeho fotografie z našeho dětstsví.
Dnes většinou všichni žijí v dostatku, v hezky zařízených bytech, jezdí auty a využívají co nejvíce dostupné technické vymoženosti. Ale já jsem moc ráda, když občas přijedu do své rodné vesničky, že vidím opravené domky, chodníky a poznávám i některé letité stromy...
A potkávám zde i občas některé moje známé, které mne srdečně vítají horáckým nářečím: "Tož vítáme tě ho nás doma, pojď k nám chvilko pobet..."