Vlastnil obrovskou sbírku maňásků, marionet, stínových loutek, figurek, dřevěných postaviček a masek, kterými dlouhé desítky let bavil a vzdělával náročné dětské publikum. Vedle toho byl nepřehlédnutelnou postavou naší krajanské komunity v Adelaide. Seznamte se s Karlem Řehořkem.
Na svět přišel v 10. ledna 1937 ve Dvoře Králové. Od dětství ho to táhlo k divadlu, loutkami bavil už jako kluk spolužáky ve škole a kamarády ve Skautu. V komunistickém Československu ovšem neměl zrovna ideální kádrový profil, aby se mohl věnovat vysněnému oboru. Jeho tatínek byl totiž synem německého barona z Tannenwaldu, takže nad rodinou se vznášela neustálá hrozba represí. Když mu bylo patnáct let, nedostal se kvůli původu na gymnázium. Vzápětí soudruzi nabídli „řešení“ a zeptali se, zda by nechtěl být horníkem v Malých Svatoňovicích u Trutnova. Karla nabídka zpočátku fascinovala, protože věděl, že se tam narodil jeho oblíbený spisovatel Karel Čapek a má tam dosud muzeum. Realita, v níž se ocitl, však neměla s literární romantikou nic společného.
Nastoupil na hornické učiliště a fáral v uhelných a uranových dolech. Pracoval v hloubce až 274 metrů, šest dní v týdnu na tři směny. V hlubinách štol se za uhlím skrývala také uranová ruda, která putovala rovnou do Sovětského svazu. O radioaktivitě a zdravotních rizicích horníkům pochopitelně nikdo nic neřekl. Karel si z dolu odnesl celoživotně poškozená játra a ledviny. Únik z hornického prostředí našel díky umění. Zjistil, že na uměleckou vysokou školu je možné se dostat i bez maturity, pokud uchazeč prokáže mimořádný talent. Přihlásil se tedy na loutkářskou fakultu DAMU a přijímací zkoušky složil hned napoprvé. Během studií se setkal s legendárním hercem Karlem Högerem, který mu na rovinu řekl, že sice není nijak mimořádně talentovaný, ale že to z něj během čtyř let studia „vytlučou“.
Na fakultě studoval v silném ročníku po boku budoucích hereckých hvězd, jakými byli Jan Tříska, František Husák nebo Nina Divíšková. Ve studentských představeních Karel hrál různorodé role, včetně Puka ve Snu noci svatojánské od Shakespeara, a dokonce prováděl i baletní kousky v Laterně Magice. Primárně však objevoval kouzlo loutek a maňásků všeho druhu a již věděl, že chce být loutkářem. Kromě uměleckého rozvoje studenti celé čtyři roky čelili i masivnímu ideologickému vymývání mozků. Aby získali diplom, museli na závěr studia složit státní zkoušku na fakultě marxismu-leninismu, která sídlila na Žižkově v tehdejším domě ROH. Karel i jeho budoucí manželka Eva, se kterou studoval, zkoušku odmítli a raději odešli hrát do ostravského divadla. Děkan však po dvou letech zjistil, že tito dva studenti nemají studium formálně uzavřené. Byla z toho ostuda, a tak za nimi do Ostravy vyslali jejich bývalou profesorku jevištní řeči. Ta na Karla naléhala, ať si zkoušku dodělá. Nakonec kapituloval, odjel do Prahy a u zkoušky zmínil to jediné, co si pamatoval – Slovenské národní povstání a Jana Švermu. Zkoušející ho následně nechal projít a index byl konečně uzavřen.
Několik let působil na různých scénách po republice, než v lednu 1968 podepsal pětiletou smlouvu na stálý úvazek v divadle v Plzni. Dostával krásné herecké role, hrál například rybáře v Puškinově Zlaté rybce, vystupoval v pohádkách a skečích. Jenže slibně rozjetou kariéru však ukončil 21. srpen 1968. V devět ráno měl Karel zkoušku v divadle. Když vyběhl z domu a zabočil, doslova narazil do tanku s bílým pruhem. Křičel na vojáky, že spěchá do divadla. Ti mu zmateně odpovídali, že ho přišli zachránit před kontrarevolucí. Dokonce mu pomohli přelézt přes tank, aby se mohl dostat na náměstí. V divadle panoval naprostý zmatek, přesto se nějakou dobu soubor snažil dál zkoušet a hrát. Karel však brzy dostal avízo, že má kvůli svým proříznutým ústům vážné problémy. K tomu se přidaly další přitěžující okolnosti. Karel s Evou v té době již měli dva syny Ivana a Daniela, a byli pevně rozhodnuti, že jim zajistí lepší život. Tchyni se díky starým známým podařilo obstarat pasy a zfalšovaný zvací dopis z Vídně na dvoutýdenní dovolenou. Následovalo rychlé balení. Karel nechal svým kolegům v divadle klíče od šatny, kostýmy i líčidla. Pochopili.
Ve Vídni Řehořkovi vymýšleli, kam dál. V úvahu připadalo Švýcarsko, Chile nebo Jižní Afrika. Nakonec souhrou okolností přistáli 28. září 1969 v Adelaide v Jižní Austrálii.
Scénář ke hře Budulínek a lištičky a loutky v domě Karla Řehořka.
FOTO:Z archivu M. Nekoly
Začátky v zemi klokanů nebyly vůbec snadné. O tom, že by se věnoval divadlu, si Karel mohl zatím nechat jen zdát, neuměl slovo anglicky. Aby uživil rodinu, u firmy Philips lisoval lamely pro televize, poté pracoval ve slévárně, jako vysokoškoláka ho vybrali na osmitýdenní intenzivní kurz angličtiny, načež ho úřady poslaly na nedaleký Klokaní ostrov coby odborníka na přežvýkavce nebo do výzkumného střediska na chov ovcí v odlehlém městečku Kybybolite. Tam se narodila dcera Zuzana. Čas plynul a monotónní práce Karla ubíjela. Aby se rozptýlil, rozhodl se vyrábět jednoduché loutky z papírových pytlíků a začal hrát představení pro děti v místní škole. Mělo úspěch, tak požádal Evu, aby napsala pár pohádek. Pro inspiraci nemusela chodit daleko, jen dramaturgicky upravila klasické pohádky o Budulínkovi, Jeníčkovi a Mařence nebo Červené Karkulce. Vše probíhalo velmi improvizovaně, za kulisy sloužily papírové krabice z obchodů či plastové lahve od mléka. Ale v jednoduchosti je krása a Řehořkovi propadli kouzlu ochotnického divadla. Počátkem 70. let školní komise australské vlády vypsala grantovou soutěž na školní projekty s cílem zlepšit a zatraktivnit výuku. Eva se opět chopila pera a vytvořila projekt spočívající ve výuce jazyků dle metody Jana Amose Komenského Škola hrou. Několikrát jej prezentovala na konferencích o vzdělávání a nápad se setkal s takovým úspěchem, že kýžený grant obdržel dokonce třikrát. Jako první si loutkové představení pro školy Řehořkovi pod hlavičkou své Paperbag Theatre Company (tedy v přesném překladu Divadelní společnost papírového pytlíku) vyzkoušeli na třiceti školách pro děti ze sociálně slabých a disfunkčních rodin na Tasmánii. Učitelé zápolili se záškoláctvím a agresivitou mladistvých, ale byli překvapeni, jak i ti nejproblémovější žáci při představení poslouchali a nevyrušovali.
Karel po letech opět našel smysl pro divadelní práci, která navíc měla užitek a praktický dopad. Celkem odehrál neuvěřitelných čtyři a půl tisíce představení po celé Austrálii, především pro aboridžinské děti, které oproti těm bílým čelily diskriminaci a přejímaly škodlivé vzorce chování od rodičů, často nezaměstnaných, závislých na drogách a alkoholu. Zatímco předtím v Československu Karel považoval dvacet představení za měsíc za velkou zátěž, v Austrálii se musel ještě více otáčet a odehrát i patnáct vystoupení týdně. S manželkou postupně zapojili do byznysu i potomstvo a celý kočovný divadelní klan Řehořkových s minibusem křižoval Austrálií a hrál ve školách, tělocvičnách a dětských klubech. Štace bývaly sice náročné, ale Řehořkovi konečně mohli žít svůj australský sen. Koupili si pěkný domek v Adelaide, Eva našla tvůrčí elán v hrách pro děti (později v 90. letech napsala také několik čtivých povídkových sbírek a knih o životě u protinožců, například Austrálie – Z Čech tam a zase zpátky; Farma pod eukalypty; Stěhování národů), všechny tři děti mohly vystudovat vysokou školu. Nejstarší Ivan se stal úspěšným výtvarníkem, designérem, básníkem a respektovaným znalcem aboridžinské kultury, Daniel je lingvistou a japanologem, Zuzana se odstěhovala do USA a patří mezi přední světové herpetology, tedy odborníky na plazy.
Martin Nekola s Karlem Řehořkem
Karel Řehořek pravidelně hrál divadlo až do vysokého věku. Vedle toho byl velmi aktivní v krajanské komunitě v Adelaide, která se pyšní vlastní budovou s hostincem na Coglin street ve čtvrti Brompton, takže o zábavu není při živé hudbě a českém pivě na čepu rozhodně nouze. V klubu (oficiálním názvem Československý klub v Jižní Austrálii) měl na starosti knihovnu o několika tisících svazků. A na penzi se věnoval další vášni, totiž sbíral loutky z celého světa, různých tvarů a velikostí. Ty nejstarší a nejvzácnější až z 19. století. Plnily jednu místnost za druhou, až se celý dům proměnil v magické muzeum loutek, které na první pohled uhrane každého návštěvníka. Eva trpěla vážnou nemocí a již se odebrala do divadelnického a spisovatelského nebe, ovšem Karel Řehořek, stále plný energie, vládne svému loutkovému království.
Patrně není nikoho, kdo by v Austrálii za poslední půlstoletí chodil do školy a neviděl představení tohoto nenápadného pána. Nestal se milionářem, nevybudoval ohromný podnik, neučinil objev, o němž by referovaly vědecké žurnály, ale rozdával radost generacím dětí, zejména těm, ke kterým se štěstěna obrátila zády. A to je přece mnohem důležitější...