Hledá se Benji aneb delirium tremens

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Píše se rok 2002. Nenechte se zmást, nejedná se o název jednoho v té době z nejsledovanějších filmů USA, jehož roztomilého a chytrého hrdinu zná více než miliarda diváků. Tento Benji není tentýž, jenž obdržel dvakrát ocenění zvířecí hvězda roku, nominaci na Oskara a cenu Emmy a získal Zlatý globus.

Hledá se Benji aneb delirium tremens

Zdroj: i60.cz

Ilustrační foto: Freepik

Hledá se Benji aneb delirium tremens

28. 8. 2025

Ani se nezasloužil o více než milion adoptovaných zvířat z útulků ve Spojených státech, jako ten filmový. A už vůbec neobsadil páté místo v hlasování čtenářek časopisu „Young Miss“ mezi muži! Tento Benji je pes imaginární a jeho mlhavá podoba, naznačující spíše ducha než přítulného chlupáče, bude pro mne už navždy symbolem jedné hrůzné noční služby na interním oddělení.

Začalo to úplně nevinně. „Benji! Benji!“ ozvalo se z otevřených dveří izolačního pokoje, sousedícího se sesternou, kde jsem za stolem vykonávala „papírovou“ práci. Mladičká kolegyně, které jen před pár měsíci oschlo maturitní vysvědčení, obcházela pokoje. Uplynula sotva první půlhodina z noční dvanáctky. Hlavou mi prošlo, že ta demokracie se fakt už nějak moc zvrhla, když se mimo návštěvní hodiny prohání po oddělení dokonce i pes. Asi tak na půl minuty. Jakmile jsem zaslechla další volání: „Benji! Kde jsi?“ a kolem sesterny prošel pacient v „andělu“ (bílé to noční košilce, svázané na zádech šňůrkami) a v kalhotkách značky Pampers, což byly evidentně poznávací znaky tzv. „ležáka,“ došlo mi v hrůze, že je zle. Chvíli jsem se krčila za stolem a čekala nekonečné vteřiny (byly to snad dvě minuty) na navrátivší se kolegyni. Vzaly jsme pána za „křídla“ a s chlácholivými slovy jej odvedly zpět na lůžko izolačky.

„Pane doktore, rozjíždí se nám tu delírko. Pacient honí po oddělení psa,“ oznamuji tiše do telefonu. „Píchněte mu Haloš ívé. A co tam dělá ten pes? Jo, vlastně, … ehm.“ Prskajíc smíchy natahuji do stříkačky Haloperidol intravenózně a zatím netuším, že mě ten smích brzy přejde, neboť důvěru v „Haloš ívé“ vkládám naprosto marně a zbytečně.

„Je to tu nějaký přestavěný! A kde je Benji?“ „Pejsek už je doma a vy musíte být tady v nemocnici,“ uklidňujeme pána alespoň my, když „Halošovi ívé“ se to na první pokus nepodařilo.

Pročítám si anamnézu a zjišťuji, že pán je zde proto, že s sebou sekl, po pár dnech zvýšené domácí agresivity. Rodina ho nepoznává. Sám uvádí, že dříve pil, ale teď připouští jen jedno pivko denně. A safra! To ty mladý doktůrky, co nám tu slouží, nenapadlo zahájit preventivní léčbu? Vždyť se to tak obvykle u potencionálních alkoholiků dělává.

Pán je opět ve dveřích a tentokrát si stěžuje na „chlapa s kudlou, co mu pořád nakukuje na pokoj.“

„Píchněte mu ještě jeden a přikurtujte ho,“ ordinuje, opět jen na dálku, sloužící lékař. Začínáme se s kolegyňkou bát, a tak si voláme na pomoc ošetřovatele. Naštěstí slouží vzrostlý, důvěru vzbuzující hoch.

„Jé! Pane doktore! Nepotkal jste Benjiho?“ vítá ho na pokoji pacient. V momentě kurtování však ztrácí pán svou žoviálnost (oh, jak jsme byly prozíravé) a poprvé začíná doopravdy zuřit. Dostává další, v pořadí už třetí „utlumovačku“. Po chvíli ho máme opět v terénu, pronásledujícího střídavě Benjiho a střídavě chlapa s kudlou. Ošetřovatel ani nestihl odejít. Chválapánubohu! Tentokrát ho už kurtujeme natvrdo. Jako bychom mu píchaly živou vodu. Docházíme ke krutému poznání, že v tomto stádiu už nezabírá nic.

„Zase tu byl! Ten chlap s kudlou! Pořád mi tu nakukuje!“ „Snažte se spát. Nikdo tu není,“ snažíme se o uklidňování právě tak neúspěšně, jako on o spánek. Tři silné injekce a dvoje kožené popruhy nám mají umožnit péči o dalších dvacet pět pacientů. Vydechly jsme na slabou půlhodinku. Zahučelo ve zdi. Voda! Na izolačce tekla voda! To už jsme úplně zcepeněly. Ucho na zdi – nic. Ucho na dveřích – nic. Pohled z okna na to sousední – zase nic. „Já tam nejdu!“ vyhrkly jsme skoro současně.

„Prosím tě, pojď se tam s námi podívat,“ prosily jsme znovu a ještě víc úpěnlivě ošetřovatele. Ten koukl klíčovou dírkou, což nás nenapadlo, jelikož jsme tam neprozřetelně zhasly a tu noc řádila taková vichřice, která lomcovala celým oddělením, že nějaké bliknutí vypínačem nebyla šance slyšet.

„Na posteli jsou jen prázdné popruhy, jdu volat posilu.“ Než dorazil sádrovák z chirurgické ambulance, vyprávěl nám náš ošetřovatel případ, kdy podobné delírko ohrožovalo personál hasičským přístrojem a bylo nakonec chyceno až policií v podzemních chodbách.

A tak přibyl na oddělení další statný hoch a konečně jsme otevřeli dveře. „Ježišmarjá! Volej doktora!“ V dosud útulném pokojíčku scéna jak z hororu – pacient zborcený pod umývadlem v tratolišti krve. Rozšmikal si totiž ruku s flexilou (s pružnou jehlou, opatřenou hadičkou a špuntíkem, vyvedenou z žíly) jídelním nožem.

„Převezeme ho na JIPku, psychiatrie ho nemůže přijmout, nemají tam v noci doktora,“ konečně ordinuje sloužící lékař osobně. A jde to i osobně na JIPku domluvit.

„Na co ji tu máme? Na ozdobu?“ mumlám si pro sebe a promítám si v duchu nové, luxusně vybavené oddělení, s prosklenou sesternou do sousedních pokojů.

A tak, za kvílení meluzíny, doprovázené virtuální harmonikou v netěsnících rámech oken a bicími, ke kterým vítr využil snad všechny dveře na patře, přemísťujeme na vozíčku zdemolovaného, jak na duchu, tak na těle, pacienta, ve složení: dva bytelní ošetřovatelé a dvě subtilní sestřičky, na nedalekou JIPku čili jednotku intenzívní péče, kde o něj museli opravdu intenzívně pečovat až do rána, než se uvolila jej převzít ta skvěle vybavená psychiatrie. To jsou ty konce, „vážení a milí“ ožralkové!

Když jsme se vrátily (my dvě subtilní sestřičky) z té smutné mise, čekal nás úklid pokoje s vůní ala „růže + yperit.“

Vichřice, krev, půlnoc.

Autor: Iva Bendová

Reklama

Další články z i60.cz

Medardova kápě...

Dvě malá křídla

Podivný šramot za oknem mě probudil v čase mezi psem a vlkem. Váhám, jak jinak dobu, kdy se noc lomí s...

Obrázky z cest: Sraz íčka v Kácově

Letos, už potřinácté, se od 18. do 21. května konalo setkání účastníků portálu i60 pod vedením našeho...

Zdravím, pane inženýre! Češi si potrpí na tituly, ale přijde změna

Tak máme v rodině dalšího doktora. Inženýra. Právníka. Ať si každý dosadí co libo, jisté je, že když dítě...

Obrázky z cest: Světlá nad Sázavou - v zámeckém parku

Letos se setkání členů portálu i60 konalo na Sázavě s ubytováním v Kácově. Protože Posázaví téměř neznám,...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Hledá se Benji aneb delirium tremens

Výbuch v srdci Moskvy. Žena odpálila výbušninu, na místě jsou mrtví. Byl cílem generál?

Perchta z Rožmberka zoufale prosila o záchranu. Vlivná rodina ji nechala napospas svému krutému osudu

Pět hodin před smrtí Glena Hansarda halí tajemství. Policie rozplétá jeho poslední cestu

18letá Ukrajinka skočila z lodi SSSR mezi žraloky jen v červených bikinách. KGB zuřila, ale mohla jen přihlížet

Vyspaly se se stovkami mužů z celého světa. Teď vyhlásily národnost nejlepších milenců