Ježíš vracel důstojnost všem, církev s tím stále váhá, říká Vacek

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Zdroj: Proboha!

„Svět pádí dál a my se suneme jako šneci,“ říká v první části rozhovoru římskokatolický kněz Václav Vacek, když hovoří o stavu církve a její schopnosti reformy. Kritizuje strach, pokrytectví a pomalost změn, ale přesto zůstává, protože věří, že „církev má pramen vody živé“. V otevřeném rozhovoru mluví o potřebě odvahy, pravdy a návratu k Ježíšovu učení. „Zatajování nemoci zabraňuje léčbě,“ dodává s přesvědčením, že církev se může uzdravit jedině skrze upřímné hledání a vnitřní obrodu.

V posledních letech mně celá řada mých katolických přátel píše, že pod tíhou nešťastných událostí v církvi uvažují o odchodu z církve. Sám jsem principiálně proti takovým odchodům. Co vy?

Také těžko nesu bídu církve. Na Ukrajině zuří válka, západní svět ztratil své ideje, čeští biskupové neumějí společnosti ukázat Ježíšovu osobnost, poklonkují mocným, neumějí naslouchat obětem a nás honí pro malichernosti. Po padesátileté službě v církvi se ptám, zda je naše církev schopná reformy. Svět pádí dál a my se suneme jako šneci. Před dvěma tisíci lety Ježíš vracel důstojnost ponižovaným, ale v naší církvi jsme až v roce 2021 ženám dovolili ministrovat.

Starám se, co odpovím Ježíšovi, řekne-li mně jednou: „Václave, tys neznal indiánské přísloví: Zpozoruješ-li, že je tvůj kůň mrtev, seskoč z něj?“ Odpovím: „Pane, i ty jsi zůstal ve svém milovaném lidu Izraele a snažil ses probudit alespoň některé.“ Bude to stačit?

Co byste jim tedy poradil? Co mají dělat?

Přátelům, kteří se mě ptají, proč zůstávám, říkám: Církev má pramen vody živé. Znám pár lidí, kteří z něj čerpají druhým a sami z něj pijí. A je na nich vidět, že jim ta čerstvá a léčivá voda chutná a prospívá.

Máme možnost se vzdělávat a hledat smysl života. Bůh nám své vyučování nechal napsat, aby se z něj nestala „tichá pošta“. Můžeme se od něj učit rozpoznávat spravedlnost od nespravedlnosti a můžeme děti učit přemýšlet. Vedle biblických osobností si trénujeme statečnost, abychom v pokušeních se ohnout dokázali říci: „Kdyby všichni, já ne!“ Tak se můžeme vzájemně povzbuzovat a přispívat k lepším poměrům.

To znamená také mít určitou míru odvahy či přímo vzdoru.

Přiznávám, že za minulého režimu jsem estébákům a mocným vzdoroval mnohem víc než teď vůči nepořádkům v církvi. V církvi nedbáme na řadu božích pokynů a ustanovení. Opustili jsme odpovědnost za život božího lidu. Necháváme se ovládat strachem. Místo poslušnosti Bohu jsme si od mocných nechali vnutit jejich manipulaci: „Poslušnost lidské vrchnosti je první ctnost.“ Stydím se za pokrytectví církve i za sebe – i když sám nejsem lepší než církev. To mě ovšem nevyvazuje z povinnosti upozorňovat na naše selhávání. Ježíš říká: „Pravda vás osvobodí.“ Zatajování nemoci zabraňuje léčbě a nápravě.

Říkat pravdu, jak poznalo mnoho světců i mučedníků, není snadné ani populární.

Maminka nám říkala: „Děti, budeme si říkat pravdu, cizí lidi by nám to neřekli.“ Nezlobili jsme se, když jsme se upozorňovali na chyby. Stůňu po rodinných vztazích.

Páter Ferda jednou při poutním obědě hlasitě zvolal: „Nikdy se nehádej s kurvou a s knězem. Za kurvou stojí ďábel a za knězem Bůh.“ Ta slova mě posilovala u výslechů. Když začala být na výslechy povolávána i děvčata, rozšířil jsem tu druhou část na každého pokřtěného.

I když existují ostrůvky svobody a naděje tak jako například ten, který po léta vytváříte vy, pořád tu existuje koncept dvojkolejného křesťanství – kleriků a podřízených laiků. Mnoho lidí bylo vychováno v tom, že do toho, jak církev žije, jim nic není. Kde se vzaly tyhle představy?

Bláhově jsme se vrátili k pohanství. Vysvětlím to. Pohané si představovali svá božstva podle svých násilných a svévolných vládců nutících poddané k poslušnosti a službě. Podle toho byly v dějinách uspořádány říše (a někde stále jsou) na vládce a poddané. Ale pak nastal historický přelom. Bůh začal pracovat s malým Izraelem ochotným se u Boha vzdělávat. Hospodin řekl Izraelitům: „Nejsem jako krutí vládcové, nebojte se mě. Jsem jako TÁTAMÁMA a vy jste mými milovanými dětmi. Já sloužím vám, ne vy mně. Pro vás jsem vytvořil krásný svět.“

Bůh se k nám sklání jako rodič k dítěti, bere nás do náruče a pozvedá na svou úroveň: „Stvořil jsem vás ke své podobě. Počal jsem vás z lásky, s láskou o vás pečuji a k lásce vás zvu. Až mě poznáte, odpovíte na mé přátelství svým přátelstvím. Naučím vás, jak můžete být mým obrazem lidem, zvířatům, přírodě a lidským výtvorům, jak o vše pečovat podle mého příkladu.“

S tou otázkou souvisí i otázka svobody.

Židovsko-křesťanská kultura obohatila značný kus světa. Ale měli a mohli jsme udělat víc. Mnozí lidé se nevzdělávají, neznají principy demokracie, nerozumějí daru svobody, neučí se rozpoznávat pravdu od lži a nechávají se fascinovat křiklouny schopným všeho špatného.

V církvi jsme začali opouštět Ježíšovo učení a příklad jeho lidskosti. Církevní vrchnost se začala opičit po mocném císařském dvoře, ztloustla, naparádila se, vybudovala si obrannou pevnost. Vypracovala si svou teologii, vnucovala svá dogmata, nastolila své právo a Katechismus.

Pokud farnost je pro kněze manželkou, jsem už desetkrát rozvedený

V americkém filmu Jesus Christ Superstar je výstižná scéna: naparádění velekněží stojí na několika poschoďovém lešení a hlasitě pějí svou píseň. Ale to lešení nestojí u žádné stavby… Potřebujeme se vrátit k pramenu čisté vody, ve vodě, námi zakalené, jsme neuhlídali mír. Nemocná církev nemůže uzdravovat nemocný svět. Korunovali jsme panovníky, milostné sochy a obrazy… V Talmudu stojí: „Bože, řekl jsi nám: Snažíte-li se o porozumění mým slovům a snažíte-li se podle nich žít, jako byste mě korunovali svým králem.“ K tomu se potřebujeme vrátit.

Synodální koncept církve má biblické kořeny. Věřící chtějí vytvářet a zušlechťovat svůj duchovní domov – církev. Synodální cesta v Česku začíná čím dál tím víc připomínat neslavný Plenární sněm katolické církve. Co myslíte, že nejvíc vadí některým lidem na nutných reformách?

Pro Plenární sněm jsem hodně pracoval, také jsem uvěřil biskupům, že stojí o naše názory. Ale strach v církvi převážil. Ještě za Benedikta XVI. byly názory „laiků“ nežádoucí. Až František připomněl, že hlas Boží může zaznít skrze od kohokoliv. Vždyť už od dnů Mojžíše se objevila touha po daru Ducha pro všechen lid (srov. Nm 11:29; Jl 3:1). Při Ježíšových Velikonocích byl Duch vylit. (To jen my, nevzdělaní, stále v kostelích žebráme, aby přišel.)

Jsme odpovědní za to, co slyšíme (i od Boha), a za to, co říkáme. Zajímá mě, co říkáš, můžeš mě obohatit, mohu si přiznat chybu, opravit si svůj názor, zpřesnit své tvrzení. Potěší mě, zajímá-li tě můj pohled. Budu potěšen, budeme-li hledat spolu. Ale stěžejní pro mě je názor Ježíše. Ověřil jsem si jeho moudrost.

Jsme odpovědní za svá slova. I apoštolové někdy mluvili hloupě. Petr vícekrát káral Ježíše za jeho tvrzení, že Mesiáše zavraždí zbožní! A zapřísahal se, že za Ježíše dá hlavu na špalek. (Nestačí jen něco myslet dobře a upřímně.) Apoštolové se dokonce pokoušeli s Ježíšem manipulovat (ustanov nás za ministry své vlády). Až při ukřižování Ježíše apoštolové prohlédli. Pak už se nepokládali za neomylné; poctivě přiznávají své chyby. Petr se nechal poučit Pavlem. Petr dovolil, aby ve Skutcích bylo uvedeno jeho nespravedlivé odsouzení Ananiáše a Safiry.

Většina apoštolů byla ženatá. Celibát mnišského charakteru se rozšířil v církvi až na počátku 2. tisíciletí. Dá se s tím dnes ještě něco dělat?

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu je stvořil. Požehnal jim a řekl jim, ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1:27–28) To je náš základní program od Stvořitele. Rodičovstvím se nejvíce podobáme Stvořiteli. Ježíš povyšováním ponížených vracel důstojnost i těm, kteří se neoženili. (Byli v opovržení pro neschopnost k manželství nebo měli jiný životní program, jak sloužit Boží věci.)

Tisíc let žili duchovní v manželství, i biskupové a papežové měli děti. Až později se celibátníci začali pokládat za Bohu bližší a manžely měli za podřadné. V semináři jsem se přel s kolegy, kteří tvrdili, že kněz je víc než matka dětí. Jistý kněz nedávno prohlášený za svatého prohlásil: „Ježíšova matka jen jednou přivedla Mesiáše na svět, ale kněz má větší důstojnost, neboť denně svolává Boha na oltář.“

I v kněžství je tedy potřeba určité intimity a blízkosti druhého.

Hlavním důvodem povinného celibátu je tvrzení, že duchovní má mít nejvíce rád Boha. Všechny lidi má mít rád stejně. Ježíš měl 70 učedníků, 12 apoštolů, tři nejbližší a jednoho nejmilejšího. I rodič mívá některé dítě citově nejbližší, ale má být spravedlivý ke všem a nemá svého oblíbence protežovat (to známe z příběhu o Josefovi egyptském, z psychologie, ze zdravého rozumu, životní moudrosti a vnitřní kázně nad city). Jan, miláček Páně, nepožíval žádná privilegia.

Ježíš byl dokonalou osobností, a přesto v Getsemanech (když mu bylo zle) prosil své nejbližší i o fyzickou blízkost. Nejen ke zdravému růstu své osobnosti potřebujeme někoho blízkého, kdo nás doplňuje svým obdarováním od Boha, umí nás pochválit a také upozornit na naše chyby. Ti, kteří nemají nikoho blízkého, ani toho, kdo jim může říkat pravdu, bývají podivíny.

K duchovní službě se postupem času přidala také moc v různých podobách. Papež František se tohle pouto snaží oddělit, ale ne moc úspěšně.

Největším pokušením je moc – i v církvi. Kdo si myslí, že tomu odolá, mýlí se. Ani modlitba a svátosti nemohou pravdu o nás nahradit. Prorokům i dobrým novinářům máme být vděční, když nám říkají pravdu. Jak se bránit moci, víme.

Eugenio Pacelli pocházel z bohaté římské rodiny blízké papežskému dvoru. Jako papež Pius XII. si každý večer lehal na zem a jeho sekretář mu musel dát nohu na prsa a říci: „Pamatuj si, že jsi úplné hovno.“

Ježíš, ač mohl mít moci, kolik chtěl, ji nikdy nezneužil, nýbrž sloužil, vyučoval, uzdravoval.

Ano, Ježíš nikdy nezneužil svou obrovskou moc. Jeho sláva nespočívá v oslnivé parádě, ale ve službě nám – hříšníkům. Měl v hlavě – nepotřeboval nosit na hlavě. Srdce měl plné lásky – nenosil krucifix na prsou. Jeho klenotem byla úcta ke všemu – šperky ke zvýšení lesku nenosil. Nehrozil kouzelnickou holí, žezlem, berlou. Nepotřeboval vzácné roucho (maminka přijde v noci k dítěti i v noční košili). Ježíš si ponechal jedinou výsadu: má nás rád víc než my jeho.

Rozhovor s otcem Václavem Vackem, 1. část

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Ježíš vracel důstojnost všem, církev s tím stále váhá, říká Vacek

„Už žádná oficiální návštěva Tchaj-wanu.“ Okamurův výrok v Číně okamžitě strhl lavinu

Zjišťovali jsme, kolik bere kurýr, který na kole po Praze rozváží jídlo. Částka nás ohromila

Proč měl Petr Pavel fotografickou akreditaci na formuli 1? Vysvětlení je překvapivě jednoduché

Pikantní minulost Ivany Gottové: Ještě než poznala Karla, okouzlila hollywoodskou hvězdu

Turistika bez davů a front. Česká krajina je plná skrytých pokladů