Když víra nechrání před vyhořením

Sdílet

Dennívýzva

I křesťan může vyhořet. Víra není zázračným štítem proti únavě, pochybnostem nebo emočnímu vyčerpání. Právě ti, kdo nesou ostatní, mohou snadno zapomenout pečovat o sebe. A pak přichází únava, frustrace,…

Zdroj: Proboha!

Syndrom vyhoření je dnes už tématem, které se stalo určitou psychologickou „klasikou“ a je všeobecně přijímané. Přesto se čas od času můžeme setkat s názorem, že jde o moderní výmysl, a že křesťané, kteří pevně věří, by se k němu nikdy neměli dopracovat. Vždyť přece: kdo hoří pro Boha, nemůže vyhasnout!

Ale je to opravdu tak? Syndrom vyhoření se velmi často objevuje u lidí, kteří pracují s ostatními lidmi. Při větší míře dlouhodobé zátěže se však může rozvinout napříč všemi profesemi.

Co to vlastně syndrom vyhoření je? Jedná se o stav psychického, fyzického i emočního vyčerpání, který se zpočátku projevuje nenápadnými příznaky, jež se postupně zhoršují a stávají se viditelnějšími.

Jak může vypadat syndrom vyhoření u křesťanů?

Slouží, modlí se, postí, organizují akce, komunikují s lidmi, podporují, zajímají se, snaží se být oporou tam, kde je třeba. Ale zároveň se cítí unavení, vyčerpaní. Jejich pozornost se zhoršuje, mohou se objevovat úzkosti, cynismus, sarkasmus, prázdnota, pocity nedostatečnosti, deprese, ztráta smyslu, emoční otupělost, stahování se do sebe, ztráta radosti ze služby – a další symptomy.

Vyhoření se nevyhýbá duchovním lidem, naopak, někdy jsou k němu zvlášť náchylní. Právě proto, že dávají mnoho energie druhým a často zapomínají pečovat o sebe.

Proč jsou právě křesťané ohroženi tímto syndromem? A proč u nich vyhoření dává smysl?

Představme si, že člověk uvěří v Boha – prožívá Jeho přítomnost, lásku, vidí změny ve svém životě. Ale pak přijde něco těžkého a on narazí. Může to být rozdílný pohled na věci v církvi, neocenění nebo kritika od staršovstva či spolupracovníků, názorové střety nebo třeba zklamání z toho, že nevidí odpovědi na modlitby.

Zkrátka přijde překážka, která dříve nebo později přijít musela. Otázka je, v jaké životní fázi nás zasáhne, jak jsme ukotveni ve víře, jakou máme osobnost, schopnost nadhledu, míru sebereflexe, jak umíme odpouštět a jak se nám daří i v jiných oblastech života.

Díky souhře těchto faktorů se může stát, že začne víra ztrácet svou sílu. To, co bylo dřív radostné a naplňující, se promění v břemeno. Modlitby narážejí na strop, služba vyčerpává.

Začneme se ptát, jestli jsme něco neudělali špatně. Jestli na nás Bůh nezapomněl. A možná dál „děláme všechno správně“, chodíme do církve, sloužíme, usmíváme se, ale uvnitř cítíme prázdnotu, zklamání, smutek nebo hořkost.

Pokud v tomto stavu zůstáváme dlouho, bez zastavení a bez prostoru pro uzdravení, můžeme dojít k samotnému vyhoření.

Mám se rád – a proto mohu milovat druhé

A co když někomu v tomto stavu řekneme: „Kdybys opravdu věřil Bohu, nemohl bys tohle cítit“? Taková věta může způsobit ještě hlubší zranění a prohloubit negativní emoce. V lepším případě se člověk stáhne – ukončí službu, začne se vám vyhýbat, sedí v lavici, ale je vnitřně odpojený. V horším případě církev opustí.

Každý křesťan je jenom člověk. A jako lidé pochybujeme, procházíme náročnými obdobími, máme emoce, jsme zranitelní a unavitelní. Ano, víra a boží slovo je pro nás velkou oporou, posiluje nás, pomáhá nám udávat směr v životě, ale zároveň nás ničeho výše zmíněného nezbavuje.

Jak se syndromem vyhoření naložit?

Pojďme si ukázat několik biblických principů, jak se syndromem vyhoření pracovat.

1) Vyhledejme podporu a pomoc – přítel, pastor v církvi, vedoucí mládeže, který má naši důvěru.

Pokud budeme zůstávat na naše trápení, vyčerpání a starosti sami, snadněji se jimi necháme zaplavit a v pocitu osamocení v nás mohou snáze růst negativní emoce, zloba nebo pocit, že nám nikdo nerozumí. Zkuste o tom, co se vám děje, s někým komunikovat. Někdy stačí jen malé povzbuzení, ocenění nebo podpora, která dokáže udělat velké divy a vrátit naději nebo radost.

2) Naslouchejme svým emocím, reflektujme je a sledujme je. Berme je jako signál. Bible nás dlouhodobě vede, abychom s emocemi byli schopni pracovat a abychom byli schopni rozlišovat to, které jsou naše, které naše naopak nejsou, kterými bychom se měli nechat ovládnout a se kterými bychom se naopak měli vypořádat.

Nevnímejme emoce jako něco, čím se musíme nutně v každý jeden moment řídit, ale spíš jako signály, které k nám promlouvají a kterým bychom měli naslouchat a hledat příčinu jejich vzniku a možnosti, jak s nimi nakládat.

3) Odpočívejme a nebojme se na chvíli zpomalit ve službě druhým. Umějme si dopřát pauzu, když je toho na nás hodně, říci si o pomoc nebo umět říci ne, když jsme žádáni o něco, co by již bylo nad naše síly a možnosti.

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Když víra nechrání před vyhořením

Sankce proti Rusku mají nečekané odpůrce. Nový balík brzdí i hlavní spojenci Ukrajiny

Toto jídlo chudých je zdravotní zázrak. Čistí střeva a upravuje cukr v krvi

„Osm měsíců nevěděl, že existujeme.“ Dcera Hájka promluvila, otec teď vrací tvrdý úder

Levné nákupy pod dohledem: Víme, proč EU potrestala AliExpress rekordní pokutou

Reportér Ivan Břešťák si sáhl po smrti dcery a manželky na život. Zachránila ho šťastná náhoda