Lotr na kříži je nadějí pro každého

Sdílet

Dennívýzva

Psychoterapeutka a nemocniční kaplanka Elena Fajstavrová doprovází umírající i jejich blízké v hospici. Hovoří o důležitosti přijetí, respektu a emocí v posledních chvílích života. Jak se lidé vyrovnávají s umíráním?…

Zdroj: Proboha!

Jaká cesta vás dovedla až ke službě kaplanky v hospici?

Jsem Slovenka, do Čech jsem se vdala. První silný pocit přijetí jsem v Čechách zažila, když mě, katoličku, požádali, jestli bych nechtěla pracovat v evangelické mateřské škole. Při té práci jsem se seznámila s jednou maminkou, s lékařkou, která pracovala v hospici. Dělala jsem si rogersovský psychoterapeutický výcvik (o přijetí a emocích, namotivovali mě bratři evangelíci) a ona mi nabídla práci tam. Zprvu jsem tam byla dvakrát týdně při práci s dětmi. Do svých patnácti let jsem prožívala hodně času se svými prarodiči, vztah se starými lidmi je pro mě něco přirozeného, emočně nabíjejícího, tak mi to náročné nepřišlo.

Zmínila jste rogersovský psychoterapeutický výcvik. Jak souvisí s problematikou umírajících?

Rogersovská psychoterapie je nedirektivní – režisérem svého vnímání je každý sám a důležitý je respekt. Pomáhající se má přizpůsobit člověku a naladit se na něho, na to, čemu věří, že ho přesahuje. V prvním rozhovoru jde o navázání vztahu a začátek budování důvěry. Je na něm, jestli bude chtít pokračovat. Rogers věřil v Boha a snažil se o to, aby k lidem proudila ta absolutní Boží láska, aby to nepodmíněné přijetí od rodičů pokračovalo.

O to se pokouším i já – a když člověk dává, vrací se to a načerpají obě strany. Většina lidí si přeje, aby po životě „něco“ bylo. Ale i lidé, kteří Boha odmítají úplně, mívají při- rozenou lásku – milující maminku, milované děti… V rozhovorech tak je na čem stavět, i když někdy přesah do té lásky nadpřirozené nechám znít jen jako otázku. Někdy jim nabídnu, že se za ně budu modlit – a pak se za ně v autě po cestě modlím. Je třeba to odevzdat a netlačit na pilu. Kaplani se někdy setkávají s tím, že se řeholní sestřičky přede dveřmi spojí s Pánem, s Boží láskou – není to lidské snažení, je to v rukou Božích. Oprostí nás to od pýchy a od nadměrné starosti.

To bylo přijetí a respekt. Jako třetí pilíř rogersovské psychoterapie jste jmenovala emoce.

Emoce… Člověk žasne, jaká je to síla. Byl tu pán, kterému v nemocnici řekli, že má šest dnů života. Ale ze zahraničí mu přijela dcera. Nastavením byla pozitivně temperamentní, naladila se na něj a byla tu s ním. Užili si tři měsíce společného času. Bylo evidentní, že to je síla těch emocí a vztahu.

Znáte ji z mnoha úhlů pohledu – jaká je smrt?

Tady, v hospici, je smrt klidná, důstojná, ve spánku, v přítomnosti milujících lidí – snažíme se o to, aby tam byli. Bolest je tu zvládnutá, příbuzný tu může být partnerem v léčbě – většina pokojů je jednolůž- kových a milující osoba tu se svým blízkým může být celou dobu. V nemocnicích je to jinak, personál tam na citlivost a vnímavost mnohdy nemá čas. Ale chvála Bohu, i tam už začínají fungovat paliativní týmy.

Cesta od slov k tichu: co mě naučila víra během rakoviny

Co vidíte, když se za službou v hospici ohlédnete?

Dobrý tým kolegů, který drží. Myslím si – a nejsem sama, že v přítomnosti smrti jsou upřímnější vztahy. Dlouhá léta jsou pořád hezké – čerpáme z nich sílu. A co se týká toho proudu lásky, o kterém jsem mluvila – týká se i rodin umírajících a stmeluje je to. A zpětně je to síla i pro nás.

Jak tato služba proměňuje váš pohled do vašeho vlastního života?

Člověk se umí povznést nad mnoho věcí. Když nejde o život… Dobrovolníkům tu dávám otázku, jak se oni ztotožňují s vlastní smrtí – a tohle se proměnilo i u mne. Měla jsem tu maminku, šest let s námi byla doma, a skrze ni jsem se hodně této situaci přiblížila. Ale stejně si myslím, že dokud člověk v té situaci sám není, tak si to dokáže představit jen přibližně. Byla jsem u lůžka, když muž slíbil své poměrně mladé ženě, těžce bojující s onkologickým onemocněním, že se postará o jejich patnáctiletou dceru, a když jí pan farář řekl, že už může jít – ona v tu chvíli zemřela.

Úplně jsem cítila, že je to otázka vůle – přestat bojovat a uvěřit, že (z hlediska věřícího) jde do Boží náruče. Na paliativním týmu jsem slyšela větu, že smrt je slavnostní okamžik, na který se připravujeme, i když si to neuvědomujeme. My salesiáni se modlíme za hodinu šťastné smrti. Často opakuji lidem slova pátera Rybáře, který nedávno ve svých devadesáti zemřel: „Věříme, že jsou k Bohu, k té absolutní lásce, pozvaní všichni. A když přijdou, tak se zeptá: ‚Miluješ mě? Dovolíš mi, abych tě já miloval?‘ První svatý byl lotr na kříži. I v poslední chvíli ještě je naděje.

Ptala se: Eva Macková
Zdroj: Časopis Brána - redakčně upraveno

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Lotr na kříži je nadějí pro každého

Sankce proti Rusku mají nečekané odpůrce. Nový balík brzdí i hlavní spojenci Ukrajiny

„Osm měsíců nevěděl, že existujeme.“ Dcera Hájka promluvila, otec teď vrací tvrdý úder

Levné nákupy pod dohledem: Víme, proč EU potrestala AliExpress rekordní pokutou

Reportér Ivan Břešťák si sáhl po smrti dcery a manželky na život. Zachránila ho šťastná náhoda

Kvůli chloupkům je zle! Krainová se tentokrát veřejně pustila do Dominiky Mesarošové