Musím uznat, že to bude lepší

Sdílet

Dennívýzva

Zdroj: Proboha!

„To je hrozné, nezdá se vám?“ ptala se mne rozrušeně paní ze sousedního obchodu, když jsme se potkaly ráno na ulici. Ukazovala přitom rukou na dělníky, kteří motorovými pilami odřezávali větve stromů a vyřezávali vzrostlé tisové keře. Ve středu města, kde zeleně není přebytek, má člověk tendenci hájit každý trs plevele, každý keřík a každou větev stromu málem vlastním tělem.

Na druhé straně ulice, na níž máme své obchody, se rozkládá takové náměstíčko, o kterém skoro nikdo neví, že je to náměstí. Je to takový podivný prostor s parčíky, lavičkami, květinovým záhonem, jednou sochou. Pak je tam ještě uprostřed trávníku instalace, kterou bych se ostýchala nazvat sochou, ale asi je to tak míněno. Inu architektu Loosovi nemůžete postavit jako poctu jezdeckou sochu, to dá rozum.

Když začali dělníci prořezávat, sledovaly jsme to s paní sousedkou se znepokojením. Máme v sobě jakousi nedůvěru vůči úpravám prostor, které dlouho známe a jejichž stav nám nepřijde nijak havarijní. Sdílely jsme obavy z dalších betonových ploch a dalších parkovacích míst zřízených na úkor trávníků, keřů a stromů. Nedovedly jsme si představit, že by to mohlo být snad dokonce i lepší, než je to teď. Tak jsme si navzájem postěžovaly, projevily obavy o to naše životní prostředí a šly po své práci.

V práci jsem si vzpomněla, že podobně nesouhlasné pocity smíchané s obavami jsem prožívala, když před samoobsluhou, kam chodím nakupovat, začali budovat parkovací dům. Zlobila jsem se, protože mi připadalo, že zase ubude zeleně na úkor vozidel. Za oběť té stavbě padlo několik krásných vzrostlých stromů a já jsem jich hořce želela vždycky, když jsem šla nakupovat. Jenže po několika měsících, když se stavba již zjevně chýlí k závěru a je dost dobře vidět, jak to bude nakonec vypadat, musím uznat, že to bude lepší.

Šabat není odměna za práci, ale čas nabrat energii

Předtím auta parkovala všude. Tráva netráva, cesta, necesta, prostě všude. Cesty nebyly nijak udržované, takže když jsem si nedala pozor, snadno jsem mohla šlápnout do louže. Všude se válely odpadky. Bujnou zelení porostlý kopec hlíny byl vlastně jen pozůstatkem předchozí stavby, kdy se nikdo nenamáhal upravit okolí staveniště. Stála jsem tam za pletivem ohrady a poprvé objektivně pozorovala ty změny. Chodníky, trávníky, nově vysázené stromy, osvětlení, regulovaná parkovací místa a nízká budova parkovacího domu, který nejspíš nabízí parkovací prostor hlavně pod zemí, to všechno mi dávalo smysl.

Nedá se nic dělat, bude to lepší. Ulevilo se mi, že nemusím setrvávat v tom reptavém nastavení, v těch myšlenkách, že všechno nové už může být jenom horší. Necítila jsem se v tom dobře. Radši si hýčkám naději.

Rozhodla jsem se v příštích rozhovorech s paní ze sousedního obchodu zaujmout neutrální postoj vůči úpravám toho našeho náměstíčka. Ale moc mi to nejde. Jak to tak pozoruju, zdá se mi, že to po úpravách bude lepší. Já myslím, že se těším, až to bude hotové. Bude to krásná změna.

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Musím uznat, že to bude lepší

„Jestli vyhraje Pavel, vytvoří druhé mocenské centrum.“ Babiš dal soudu ultimátum

Mnutí nožiček není radost. Vědci vysvětlili, co moucha v kuchyni doopravdy dělá

Rooney a další fotbalové legendy odmítají poločasovou show na MS. Koncerty Madonny či BTS na trávníku nazval hovadinou

Co uvařit z přebytku cuket? 4 rychlé recepty, které si zamiluje celá rodina

Ornella Koktová bere děti a odlétá z Česka. Překvapivě bez manžela Josefa