Nestíháme uspokojit poptávku

Sdílet

Dennívýzva

Zdroj: Proboha!

Profesor Jan Hábl se věnuje výchově k charakteru. Rozlišuje mezi relativními hodnotami a ctnostmi, které podle něj člověka formují napříč profesemi i světonázory. V rozhovoru s Petrem Vizinou mluví o tom, proč je třeba vést děti i dospělé k pravdomluvnosti, spolehlivosti nebo empatii — a proč právě tyto vlastnosti dnes chybí i v medicíně nebo byznysu. Opírá se přitom o Komenského i současné světové výzkumy. Cílem je škola jako dílna lidskosti.

Zabýváte se ctnostmi, kvalitami lidského charakteru. Málokdo ale sám sebe považuje za člověka nečestného. Není nakonec naše vnímání, kdo je mizera a kdo člověk ctnostný, čistě subjektivní?

Ctnost není subjektivní kategorie, proto mluvíme o výchově k charakteru. A naopak záměrně nemluvíme o hodnotové výchově nebo sociálně osobnostní výchově. Právě hodnoty jsou výsostně subjektivní, relativní a problematické. Lidé se na nich nikdy neshodnou.

Jaké jsou vaše osobní hodnoty?

O svých hodnotách moc nemluvím. Má a může se o hodnotách mluvit, ale když je vyjmenuji, čtenáři si mohou říct, že já mám takové, oni zase jiné. Nic z toho neplyne. Hodnoty nás velmi často rozdělují, ale ctnosti spojují.

Které hodnoty mohou být rozdělující?

Pro někoho může být hodnota jeho rodina, jeho klan nebo třeba zdraví. Dokonce pro někoho může být hodnotou něco, co je morální průšvih. G. K. Chesterton kdesi píše o vybrané rozkoši při stahování kočky z kůže. Vezměme něco méně problematického. Třeba jsem byznysmen, orientuji se na zisk, ale mohu ho dosáhnout čestně, nebo nečestně. Proto se zaměřuji na ctnosti, nikoliv hodnoty. Nebo na, jak se dnes říká, „měkké dovednosti“. Empatie je, například, měkká dovednost. Ale v praxi lze tuto dovednost vcítit se do druhého zneužít, třeba když útočím na jeho citlivé stránky.

Se slovem ctnost je ještě další problém. Působí archaicky, odkazuje k sexuální čistotě. Používá se v současné češtině?

Nepoužívá se často. Když už to slovo použijeme, a teď mám na mysli nás, kdo usilujeme o výchovu charakteru ve školách, zacházíme s tím slovem opatrně. Ano, jde o archaický pojem, který má všelijaké konotace. Ale má krásný obsah, pokud se těmi konotacemi prokoušeme k podstatě. Řecký pojem areté, překládaný jako ctnost, zdatnost, zdařilost, znamená, že například přístroj funguje přesně tak, jak má. Někdy říkáme, že je správně aretovaný. U člověka je samozřejmě složitější říci přesně, jaký má být. Intuitivně ale ve všedních situacích víme, kdy jsme udělali nebo řekli, co jsme neměli. A naopak, kdy jsme řekli nebo udělali, co je správné.

Vaším cílem je tedy posilování určitých charakterových vlastností, ctností, ve společnosti, což je věc výchovy. Jde tedy hlavně o děti a dospívající?

Je mi padesát a domnívám se, že mám stále na čem pracovat, jde o celoživotní proces. Ctnosti, o kterých mluvíme, ať už kognitivně-poznávací, morální, občanské nebo performativní, tedy třeba schopnost myslet kriticky, argumentovat čestně, spolupracovat, angažovat se nebo vytrvalost a spolehlivost, tvoří lidský charakter, charakterové rysy. Například pravdomluvnost je ctnost, ne hodnota.

Pravdomluvnost ale přece nutně nemusí být čestná – může být neomalená a indiskrétní. Pravdomluvný může být i zrádce, který vyzradí atentátníky na Reinharda Heydricha. Co když se někdo jeví nečestně, ale lže ze správných důvodů? Není nakonec lepší odsunout otázky po charakteru do privátní sféry, když o motivech druhých víme tak málo?

Morální otázky se opravdu poněkud privatizovaly. Právě proto, že nechceme druhým mluvit do života a nepřejeme si, aby druzí mluvili do života nám. Chceme jedni druhé nechat žít. Problém je, že to tak úplně nejde. Často používám metaforu lidstva jako námořní flotily. Má-li flotila dorazit do cíle, musejí být splněné podmínky. Jednotlivé lodě do sebe nesmí narážet, všechny lodě musejí vědět, proč jsou na moři a kam plují. Existují vynikající etici jako Alasdair MacIntyre a mnozí jiní, kteří upozorňují, že i když tohle všechno víme, nedaří se nám držet flotilu pospolu. V některých etapách dějin házíme přes palubu individuální etiku i otázku, kam plujeme. Pluj si, kam chceš, jen do mě nebourej. Jenomže neovladatelná loď do mě stejně nabourá.

Každý má přece své osobní cíle. Kdo může vědět, kam společně plujeme?

Vnímám společný cíl jako nejcennější z těchto bodů. Aristoteles, z něhož čerpal i Komenský, říká, že člověku nelze uložit, aby si dobro vymyslel, stanovil a vyjednal sám. Jde o to, zda je tu admirál, jemuž se zodpovídáme. Pro Komenského byl takovým admirálem Bůh. Tomáš Akvinský k tomu dodal, že podstata Boha a podstata dobra „jedno jest“. Coby jedinec plující na své loďce jsem zodpovědný admirálovi, kterým je – pokud nepoužiju náboženský jazyk – dobro samo, které si na mě dělá nárok.

Když namítnu, že Bůh dává člověku svobodu stanovit si vlastní cíle a vybavil jej svědomím, tedy hlubinou, v níž se s člověkem setkává? Chceme se této svobody vzdát „pro společné dobro“?

Když o půlnoci sežeru celé rodině dvacet deka salámu, které manželka koupila, vím, že bych neměl. Přestože neexistuje přikázání „nepožereš salámu bližnímu svému“. O Bohu a o náboženství mluvím opatrně a s pokorou. Ale jestli je pravda, že Bůh a dobro jsou jedno, znamená to, že právě v takových situacích společné dobro potkávám.

Ale jak člověka dovést k tomu, jak držet s ostatními, i kdyby se nepřišlo na to, kdo ten salám snědl? Proč být dobrý, i když se zhasne?

Komenský tvrdil, že vzdělání zahrnuje znát, chtít a konat dobré, i když se nikdo nedívá. A teď budu říkat: „I když se zhasne.“ Většinou víme, co má být a co být nemá, jiná věc je mít dobrý důvod a sílu nebo schopnost jednat správně.

Komenský vyhořel několikrát, ale ani jednou psychicky

Jsou vaše myšlenky v dnešním Česku vítány?

Nestíháme uspokojit poptávku. Je do očí bijící, tak zřetelné, že „člověk učený, ale nemravný jest břemenem země“. Přijel za mnou prorektor ČVUT s tím, že z byznysu chodí zprávy o dobrých inženýrech, kterým chybí morálka. Podvádějí, nepracují, jsou líní. Překládám si, že nejsou ctnostní. Co s tím prý budeme dělat.

Oddělili jsme profesní kompetence od morálních vlastností, v tom je problém?

Jsme dědici osvícenství, které předává množství poznatků, ale málo se věnuje rozvíjení osobnosti. Proto mluvíme o ctnostech a děláme vše pro to, abychom do systému vzdělání vpravili rozvoj charakteru. Dám vám ještě jeden příklad: Pozvali mě na lékařské sympozium, abych tam měl přednášku Lidskost není docela ztracena. Jako na povzbuzení, vedle příspěvků o nových lékařských metodách, jsem tak trochu exoticky vystoupil se svým tématem. Po přednášce za mnou lékaři chodili s tím, že mají dokonce data, že na odděleních s laskavým, lidským personálem se i jizvy lépe a rychleji hojí. Z toho mi vychází, že na charakteru záleží nejen v učitelství, ale i v medicíně, v novinařině nebo v byznysu. Poptávka po lidech, na které je spolehnutí, kteří drží slovo a nepodrazí vás, je ohromná.

Zpět k rektorovi ČVUT. Co můžete jeho studentům nabídnout?

Prvně mi naskočí, jestli na vysoké škole už není pozdě. Ale jak jsem řekl, v padesáti mám stále na čem pracovat. Škola to vyřeší žádostí o grant na takzvanou „akademickou integritu“, kde se učí nepodvádět a neopisovat. Jádro pudla je však toto: Co přesně se musí se studentem za semestr nebo dva udělat, aby na konci byl učený a zároveň ctnostný. Co byste řekl vy?

Ukázat, že téměř každá situace se dá vidět jako morální dilema, a nemusí jít jen o snědený salám. Že nejdůležitější je klást si tu správnou otázku. Protože vám místo ní nikdo nemůže nabídnout systém morálních odpovědí. A když sám sebe začnete brát jako morálního aktéra, nejen jako nástroj na dobrý život a k vydělávání peněz, vnímáte se jinak.

Toto velmi důkladně promýšlíme s nejvzdělanějšími mozky po světě, třeba ve spolupráci s Jubilee Center pro charakter a ctnosti na Univerzitě v Birminghamu nebo ve spolupráci s Centrem pro charakter v Oxfordu, v USA existuje už čtyřicet let obdobné Berkowitzovo centrum.

Zmíněný rektor vám tedy naznačil, že náš svět nebude jako systém fungovat s tak fatální systémovou chybou, jako je nízká morálka profesionálů, je to tak?

Bylo by samozřejmě skvělé člověka zachytit v době, kdy si teprve tvoří návyky a kdy probíhají primární formy sociálního učení, jako je identifikace s tím, koho miluji a koho si vážím. Nebo jako imitace, kdy jako dítě napodobuji své ctnostné vychovatele. Tyto formy sociálního učení se zapíší hluboko do psychických, emočních, volních a kognitivních struktur dávno před tím, než si člověk něco takového uvědomí. I ve dvaceti letech se určitě dají podnikat intelektuální objevy, to rozhodně, ale člověk také musí něco prožít na úrovni emoční.

Do hry berete Komenského, kterého neprávem vnímáme jako školního „suchara“. Čím vás vzrušuje?

Profesně pro mě byl objev důraz na to, že škola má být dílnou lidskosti, že nejde primárně o znalosti a dovednosti. To se ze školství vytratilo. Fascinuje mě také, jak se vyrovnával s obtížemi – a že jich měl bezpočet. Zajímala mě primárně pedagogika, ale pak jsem četl Hlubinu bezpečnosti, Výhost světu, Labyrint… Nejdřív spílá Bohu i světu, zlobí se a nerozumí. A potom pozvolna objevuje, že takhle špatně to asi bylo vždycky, a co teď s tím? O všechno přišel a neměl kde složit svou naději. Potřeboval setkání s Kristem, aby se zvedl. Po zbytek života makal na tom, aby byl prospěšný druhým a aby byl svět místo, kde se dá lépe žít.

Zmínil jste představu lidskosti. Blízko nás se vedou dvě strašlivé války. Víc než kdy dříve je snadnější rozfoukat nenávist. Co podle vás dnešku k lidskosti nejvíc chybí?

Děsí mě i fascinuje, jak je možné zlo nazývat dobrem. Že Trump řekne Zelenskému: „Táhni a vrať se, až budeš chtít mír.“ Nebo uvažme fenomén sociálních sítí – jako lidé jsme vždy měli své stereotypy. Průšvih je, že na sítích si najdete lidi, kteří vám vaše předsudky budou potvrzovat. Můžete prožít život, aniž byste se potkali s jinakostí. Tím se lidskost nerozvíjí.

S nadací Benetheo jste si dohodli spolupráci. V čem spočívá?

Chtějí mi uvolnit ruce. Jezdím po celé republice, častokrát po sborovnách, ale už nestíhám. Učitelstvo slyší na to, že škola má být dílnou lidskosti. Ale já sám bych se patrně měl věnovat rozvoji a organizaci. Nechceme spasit svět, ale kdyby se nám podařilo alespoň na pedagogických fakultách uspět s výchovou k charakteru alespoň v jednom semestru… Aby se budoucí učitelé chemie nebo fyziky neučili pouze didaktiku, ale někdo si s nimi sedl a vybavil je pro výchovu charakteru. Na chvíli se zastavit a klást si otázky typu: Chceme děti pouze úspěšné, nebo také prospěšné? Co je to dobrý charakter? Kdo může učit dobro? Co je to dobro? Jak se to učí? Přál bych si, aby se na všech fakultách připravujících budoucí učitele toto učilo. Je to práce na celý můj zbytek života. Krásná práce.

Ptal se: Petr Vizina
Zdroj: Benetheo

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Všechny články tohoto autora

Vybrali jsme pro vás Magazíny a zajímavosti

Mim Jaroslav Čejka by slavil 90: Rozesmál národ legendární slepicí i Tinou Turner

Dnes by oslavil 90. narozeniny nezapomenutelný mim, tanečník, herec a bavič Jaroslav Čejka. Díky své...

Aplausin.cz

dnes, 11:18

2 min

Dustin Poirier po zatčení přišel o lukrativní smlouvu s Bud Light. Jde o miliony

Bývalý šampion UFC potvrdil, že sponzor ukončil spolupráci bezprostředně po červnovém incidentu na letišti....

Nestíháme uspokojit poptávku

Země varuje před nebezpečným trikem Ruska. Oběti míří na frontu „alarmujícím tempem“

Výsměch kvůli podpaží? Krainová přitvrdila: Hrdinové jsou jen za klávesnicí

Desítky tisíc ovcí se jedné noci daly na útěk. Dodnes není jisté, před čím prchaly

Výzkumníci po 74 letech našli vrak Pan Am, jehož havárie změnila pravidla létání

Co Sovětský svaz tajil o smrti Lajky: Hrdinka, jejíž skutečný osud nebylo dovoleno znát