4 min

Osobní listopadové vzpomínání

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Kde jsem byla a co jsem dělala 17. listopadu 1989, přesně nevím. Zřejmě jsem, jako každodenně, pečovala o našeho tehdy čtyřměsíčního syna. Ostatně o tom, co se děje v Praze, jsme nic nevěděli.

Osobní listopadové vzpomínání

Zdroj: i60.cz

Ilustrační foto: Pixabay

Osobní listopadové vzpomínání

18. 11. 2025

Až druhý den přišla sousedka, která měla telefon, že mi volá bratr – emigrant. A ten mi sdělil, že v Praze se cosi děje, ať pozorně posloucháme Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky.

A patří ke koloritu tehdejších časů, že ačkoli jsme měli o telefon požádáno již několik let, stále jsme ho neměli. Volat jsme chodili k ochotné sousedce, která měla ovšem tzv. podvojku s jednou horlivou soudružkou, členkou KSČ. A tak jsme byli opatrní.

Jako mnozí jiní jsme žili tak, ať nebudíme pozornost, a vedli jsme v podstatě dvojí život. Co se říkalo doma, nesmělo se říkat na veřejnosti. Informace z poslouchaných stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky musely také zůstat doma.

A zase vzpomínka – každodenně jsem jednu dobu u snídaně poslouchala právě Svobodnou Evropu a spolu se mnou má tehdy tříletá dcerka. A tak jsme jednou spolu přišly do školky, kam právě nastoupila nová soudružka ředitelka. A právě ta stála v šatně, kde se moje dcerka převlíkala a kde začala spontánně zpívat tolikrát slyšenou znělku a do toho recitovala: „Hlásí se svobodná Evropa. Tady je Karel Moudrý a Události a názory.“ Nebyla jsem schopna slova. Dívala jsem se z dcerky na soudružku ředitelku, zavládlo ticho a do toho mne soudružka ředitelka požádala, ať s ní jdu do ředitelny. Kráčela jsem za ní a v duchu si nadávala do pitomců hloupých, představovala jsem si, že mne vyhodí z univerzity, byla jsme v předposledním ročníku, bylo mi až špatně. V kanceláři se mne soudružka ředitelka zeptala, jestli bych nedělala předsedkyni SRPŠ. O tom, co slyšela, se nezmínila. Já taky ne. A tak horlivou a spolupracující předsedkyni SRPŠ, jakou jsem byla já, měla málokterá školka.

Do KSČ jsem nevstoupila ani po druhé nabídce, manžel rovněž ne. Byli jsme typická mlčící většina, ale všudypřítomná lež nám vadila stále více.

O disentu a bídnosti socialismu jsme poslouchali na výše uvedených rozhlasových stanicích.

V září 1989 se nám dostalo privilegia vyjet podruhé v životě na „Západ“, tentokrát na pozvání mého bratra – emigranta, který se musel zaručit, že za nás uhradí veškeré náklady. Již o dva roky dříve jsme byli na společné vízum získané přes kamaráda komunistu v Rakousku a Itálii, takže prvotní šok jsme měli za sebou. Tentokrát jsme tedy vyjeli do Mnichova a mimo jiné jsme se tam setkali se spolupracovníky a kamarády mého bratra. A ti nám tvrdili, že v Československu režim brzy padne. Vehementně jsem je přesvědčovala, že se mýlí, že tam nežijí, že tomu nerozumí a že nemají pravdu. Měli.

Koncem října jsme navštívili Prahu a tam byli náhodnými svědky demonstrace na Václavském náměstí 28. října. Skandování „Svobodu!“ slyším dodnes. Také si velmi dobře pamatuji na všudypřítomné antony, štěkot psů – a svůj strach. Bála jsem se i jen přihlížet. Manžel byl statečnější a chtěl se účastnit protestů. Pohádali jsme se – já argumentovala dvěma malými dětmi doma. Nešli jsme. Jen koukali.

A pak jsme tedy v listopadu začali sledovat dění v Praze, nejprve na zahraničních stanicích, pak už i v české televizi. Před stále zapnutou televizí se povalovalo naše miminko a naše tehdy už devítiletá holčička koukala s námi a trochu nechápala, co se to děje. Dodnes si pamatuji tu euforii spojenou s dojetím. Plakali jsme, když paní Kubišová zpívala Modlitbu i když pánové Gott a Kryl zpívali hymnu. Nevěřícně jsme sledovali statisíce lidí na Letenské pláni, poslouchali biskupa Malého a Václava Havla.

Manžel organizoval stávku na gymnáziu, kde učil. Já – tehdy na mateřské dovolené – jsem nosila jako jedna z prvních v naší vesnici trikolóru.

A zase vzpomínka – šla jsem si do školy, ve které jsem učila, pro peníze – s trikolórou na klopě a miminkem v náručí. A když jsem stoupala do schodů, soudružka zástupkyně a kovaná komunistka na mne křičela, ať si tu trikolóru okamžitě sundám, jinak že nesmím vstoupit do školy. Přemýšlela jsem, jak se ubráním, pokud se soudružka neudrží a napadne mne – měla jsem v ruce synáčka. Soudružka nakonec zmizela ve své kanceláři a zlostně práskla dveřmi.

A události se řítily mílovými kroky a každý den přinesl něco nového. Přesto se lidé báli, ostýchali, dlouho se neodvažovali věřit.

Měsíc od založení Občanského fóra v Praze jsme se zase dívali na televizi a na naše děti a pak jsme si s manželem položili otázku – Co řekneme našim dětem, až se jednou zeptají, co jsme my dva dělali v době Sametové revoluce?

A tak manžel napsal pár plakátů, ty jsme večer vyvěsili po vesnici. A po dlouhém přemýšlení jsme oslovili pár přátel, kteří se nebáli jít do toho s námi.

Založili jsme v naší vesnici Občanské fórum – přesně měsíc od toho pražského, a přece jako jedni z prvních na venkově v našem okrese.

Události pak nabraly spád, došlo k mnoha změnám v naší vesnici, v naší vlasti, v našich životech.

Těch 36 let uběhlo hodně rychle, jak už tak život letí. Při pohledu na našeho syna si uvědomujeme, jak dlouho už máme svobodu. On se v roce 1989 narodil, a tak už celý život žije svobodně.

Bylo to nádherné období, nedá se zapomenout.

A přes všechny nedostatky i určitá zklamání je stále co oslavovat.

I letos jsme si připili.

Autor: Renata Pospiechová

Reklama

Další články z i60.cz

Medardova kápě...

Dvě malá křídla

Podivný šramot za oknem mě probudil v čase mezi psem a vlkem. Váhám, jak jinak dobu, kdy se noc lomí s...

Obrázky z cest: Sraz íčka v Kácově

Letos, už potřinácté, se od 18. do 21. května konalo setkání účastníků portálu i60 pod vedením našeho...

Zdravím, pane inženýre! Češi si potrpí na tituly, ale přijde změna

Tak máme v rodině dalšího doktora. Inženýra. Právníka. Ať si každý dosadí co libo, jisté je, že když dítě...

Obrázky z cest: Světlá nad Sázavou - v zámeckém parku

Letos se setkání členů portálu i60 konalo na Sázavě s ubytováním v Kácově. Protože Posázaví téměř neznám,...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Osobní listopadové vzpomínání

Výbuch v srdci Moskvy. Žena odpálila výbušninu, na místě jsou mrtví. Byl cílem generál?

Perchta z Rožmberka zoufale prosila o záchranu. Vlivná rodina ji nechala napospas svému krutému osudu

Pět hodin před smrtí Glena Hansarda halí tajemství. Policie rozplétá jeho poslední cestu

18letá Ukrajinka skočila z lodi SSSR mezi žraloky jen v červených bikinách. KGB zuřila, ale mohla jen přihlížet

Vyspaly se se stovkami mužů z celého světa. Teď vyhlásily národnost nejlepších milenců