9 min

Přivábeni Novou Kaledonií

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Francouzské zámořské území v Tichém oceánu, kde se vzduchem line vůně kurkumy, zázvoru a kokosů, o něco menší než Morava, vzdálené dva tisíce mil od břehů Austrálie. To je Nová Kaledonie.

Přivábeni Novou Kaledonií

Zdroj: i60.cz

Nádraží v Nouméa, 20. léta. FOTO: Z osobního archivu M. Nekoly

Přivábeni Novou Kaledonií

14. 11. 2025

Možná jste zaznamenali zprávy o chystaném referendu, v němž čtvrt milionu obyvatel příští rok rozhodne o své budoucnosti. Buď zvolí stávající jistoty a zůstanou součástí Francie, nebo naopak rozšíří rodinu nezávislých států. Proč by nás osudy ostrova, který střeží desetinu světových zásob niklu a kam by přímý let z Prahy trval přes dvacet hodin, měly zajímat? Tušíte správně, i tady se totiž usadili Češi.

K tomuto námětu mi vlastně dopomohla čirá náhoda. Když jsem se brodil v archivu Československého ústavu zahraničního, který od svého vzniku roku 1928 komunikoval s krajany po celém světě, narazil jsem na korespondenci od jistého Františka Kačírka (1893-1968), který popisoval své dětství a mládí. Běhal z toho mráz po zádech. Posuďte sami:

„Narodil jsem se v Záběhlicích 22. září 1893. Asi o tři roky později jsme se přestěhovali do malé vesničky Tismice u Českého Brodu. Otec byl cihlářem. Zanedlouho jej zasypala hlína a zemřel. Zůstali jsme čtyři děti, nejmladší šest týdnů. Strýc, který bydlel v Praze, žaloval sedláka, na jehož pozemku se neštěstí událo, abychom dostávali finanční podporu. Na soudním jednání sedlák všechny uplatil, takže jsme nedostali ani haléře. Teta si vzala naši malou sestřičku k sobě, tak jsme s matkou zůstali ve třech. Sedlák nám dal jednu malinkou světničku v cihelně, ale pod podmínkou, že u něj bude pracovat na polích. V létě za jednu korunu, v zimě za pětatřicet krejcarů. Tolik tehdy stál jeden bochník chleba. Peněz nebylo na uhlí, ani na šaty. Když byla velká zima, sedlák řekl, že nemá žádnou práci. Tak nebylo co jíst, ani čím svítit, ani čím topit.

Maminka šla po vesnicích prosit, večer se vrátila s několika kousky chleba. Do lesa musela chodit asi tři kilometry sbírat suché větvičky na zátop. Někdy nám strýc z Prahy poslal pár korun, a tak nás vysvobodil od zahynutí hladem. Strýc byl přitom též chudý. Pracoval u jednoho stavitele jako noční hlídač a teta dělala domovnici. Za to měli malou světnici k obývání. Živořili jsme takto několik roků, až bylo bratrovi jedenáct, šel v létě s matkou okopávat řepu a při žních snášet velké snopy obilí. Ve čtrnácti se dal díky strýcově přímluvě do učení k obuvníkovi. Také já jsem od jedenácti musel pracovat a do školy chodil jenom v zimě. Nosil jsem staré obnošené šaty a děravé boty. Maminka nám často říkala, že se oběsí, když nebylo co jíst a čím topit. Všichni jsme plakali. Když já oslavil čtrnácté narozeniny, odešel jsem pracovat do cukrovaru v Českém Brodu. Díky tomu se nám dařilo trochu lépe, i když jsem denně vydělal jen šedesát krejcarů. Vařiči cukru v cukrovaru mě přesvědčili, abych se šel učit zedníkem. V učení jsem strávil tři roky, poté pracoval na nádraží v Praze a opět v cukrovaru. Starší kolegové byli sociální demokraté, odebírali Právo lidu, a naočkovali mne, že jsem záhy přilnul k socialismu, stal se abstinentem, a ještě před válkou jsem vystoupil z katolické církve.

Když propukla první světová válka, bratr byl mobilizován k 28. pěšímu pluku a byl zabit v Rusku. Já jsem narukoval k 8. zeměbraneckému pluku v Praze na Pohořelci a brzy poté byli přeloženi do Salcburku. 2. ledna 1915 jsme odjeli na ruskou frontu a 19. března téměř celý náš pluk zajali bez velkých bojů. V zajetí nás přes Kyjev odvezli až na jižní Ural. Po cestě jsem onemocněl na úplavici, ale lékařské pomoci nebylo. Nacpali nás do velké staré budovy s palandami. Zde nastalo největší naše utrpení. Bez teplé vody, plni vší, strava bědná, pouze zapáchající shnilé maso z velbloudů. Byli jsme zde zajatci ze všech národů Rakousko-Uherska. V noci na spaní nebylo ani pomyšlení. Jedni křičeli, druzí se modlili, jiní se hádali. Za nějaký čas nás navštívil nějaký generál, nechal nás vykoupat, očistit uniformy a rozdělil do menších baráků podle národností. Pak začali vypravovat transporty na práce. Trošku jsem se uzdravil, tak jsem se také přihlásil, abych se dostal z tohoto mraveniště. Náš transport vyrazil přes Samaru a pak po Volze. Skončili jsme na velké farmě asi sto kilometrů jižně od Rostova. Zde jsme poznali těžký život ruských robotníků. Pracovalo se od tmy do tmy, což v létě znamenalo asi šestnáct hodin. Strava bídná. Zpravidla suchá kaše z prosa a zelná polévka. O mase nebo omastku ani pomyšlení. Především naši čeští zajatci začali stávkovat. Teprve když bylo za humny slyšet kanony bolševických armád, situace se změnila. Domů jsem se dostal až za několik měsíců (…)“

František Kačírek a jeho karta přistěhovalce. FOTO: Z archivu Martina Nekoly

Kačírkova životní situace se evidentně příliš nezlepšila ani v nově vzniklé Československé republice. Vyrazil proto hledat štěstí do ciziny. Přes Austrálii se 15. srpna 1928 dostal právě na Novou Kaledonii s úmyslem věnovat se zedničině. V hlavním městě Nouméa přitom narazil na tucet krajanů, kteří sem přišli před nedávnem z Tahiti. Byli mezi nimi kovář Vincenc Jízdný (pro obtížnou vyslovitelnost jej francouzští imigrační úředníci překřtili na Yzdny), stolař Vladimír Čechák, původně obuvník, zde tesař Antonín Štěpánek, který dokonce provozoval kolotoč přivezený až z Čech, majitel restaurace Václav Drda, manažer obchodu František Jarůšek, fotograf Emanuel Valenta, horník a farmář Josef Cukr, zedníci bratři Mužíkové, vedoucí účetní v niklovém závodě Josef Prokop (zpronevěřil vysokou sumu a později uprchl dál do Oceánie), nebo František Rytina, doma vyučený dámský krejčí, který úspěšně podnikal ve stavebnictví. Stejně jako Kačírek vyrůstal v Českém Brodu. Není jasné, zda se znali už v mládí, nicméně na Nové Kaledonii si do noty nepadli. Kačírek údajně záviděl krajanovi stavební zakázky a snažil se mu přetahovat zákazníky. Označoval manžele Rytinovy za „hamižné, nenasytné krkáče, kteří budou nažraní, až jim prasknou volata.“ Rytina měl evidentně obchodní talent, zamýšlel v Nouméa vybudovat také pivovar, což se kvůli nedostatku kapitálu nepodařilo. Díky jeho zprávám posílaným československým zastupitelským úřadům si nicméně můžeme udělat bližší představu. 10. září 1934, tedy během vrcholící celosvětové hospodářské krize, například hlásil:

„Celý ostrov je bohatý na rudy, zvláště chrom a nikl. Uhlí pro malou výhřevnost se nedoluje. Zlato, kobalt, železo se též nevyplácí. Pěstuje se káva, kokosy, chová se dobytek. Byly zde tři vysoké pece na nikl, ale před dvěma léty při stagnaci se sloučily v jednu společnost Caledonickel. Když jsme přišli, podnikatelé o nás sváděli boje a nabízeli 80-100 franků denně. Když však krize dorazila i sem, byla z nás většina propuštěna a ti, co práci měli, museli se spokojit nanejvýš s padesáti franky. (…) Cizinci zde dříve mohli podávat nabídka na státní veřejné práce, ale co práce ubylo a my Francouzům odebírali soukromé zákaznictvo, vymohli si u guvernéra, že jim tam coby cizinci nesmíme konkurovat. Proto se podivuji nad tím, že zdejší vojenský správa již po tři léta mě zadává veškeré práce na státních budovách bez vypisování soutěže a commandat d´artilerie se před poddůstojníky vyjádřil, že dokud zde bude, jinému práci nedá. Právě opravuji poschoďový dům plukovníka, velitele posádky, a bude to stát 10 000 franků. On chodí, prohlíží a stále říká: c´est parfait! (…) Přistěhovalectví jakéhokoliv dělnictva řemeslného jest nyní co nejpřísněji zakázáno, neboť jest zde mnoho Caledonců bez práce. Jim ovšem práce nevoní, i když by jí bylo dost. Když jsme sem před lety přijeli, byla nám carte d´identité bez průtahů vydána. My, co jsme přišli z Tahiti, měli jsme všichni prošlé pasy, ale toho si nikdo nevšiml. Naopak byli rádi, že sem jedou nějací řemeslníci se zkušenostmi. (…) Otázka žen je zajímavá. Jízdný se oženil s rozvedenou Caledoňankou, má s ní dvě děti a poznává, že to není to pravé. Kačírek žije v konkubinátě s černoškou, se kterou má mouřenínka a musel jej uznat za vlastního. Krajan Taragel žil delší dobu s černoškou, která jej dle úsudku lékařů přiotrávila rostlinným jedem, neboť bláznil a dal ji veškeré své úspory, což na udání krajanů na policii musela vrátit. On jest nyní opět zdráv a pracuje. (…) Jako zemědělské dělnictvo sem byli dlouho přiváženi Jávánci a Japonci, kteří navíc svým levným zbožím dělají konkurenci francouzským obchodům. Také v řemeslech nám dělají velmi zle. Nikoho nepřekvapí, že včera to byl holič, dnes krejčí, zítra tesař, pozítří zedník. Jen kolem Nouméa je 95% pěstitelů zeleniny Japonců, neboť on ji vydupe z každé půdy. V agrární komoře se jednalo o tom, zda by nebylo vhodnější sem poslat Čechoslováky nebo Poláky, ale jelikož zaměstnavatelé jsou po desetiletí zvyklí na Asijce a na hrubé zacházení s nimi, obávají se přirozeně, že s bělochy by takto zacházet nemohli, ani je nutit k práci 10-12 hodin denně. Nicméně vím, že mnohá naše zemědělská rodina by zde byla velmi šťastna, ač počátky by byly tvrdé pro neznalost řečí a tropického hospodaření. Podnebí jest ale velmi zdravé, hadů ani dravé zvěře tu není…“

Přístav v Nouméa. FOTO: Z osobního archivu Martina Nekoly

Krajan Jindřich Mužík posílal ještě na konci 20. let výzvy do Československa, aby přijelo několik desítek kovodělníků, že by se ve zdejším průmyslu snadno uplatnili, ovšem s hospodářskou krizí ustaly i všechny úvahy na rozšiřování krajanské kolonie. Každý se horko těžko uživil. Někteří dali Nové Kaledonii vale a přestěhovali se do „sousední“ Austrálie či na Nový Zéland. František Kačírek, jehož líčením pohnutého dětství dnešní vyprávění začalo, ale patřil k těm, kteří na ostrově zapustili kořeny a zůstali do smrti. Jeho domorodé choti Lily se narodil syn François Georges (1933) a dcera Madeleine Germaine (1935). V občasných psaních Československému ústavu zahraničnímu si stěžoval na zaostalý průmysl, nedostatek zboží z Československa (zmiňoval pouze boty od Bati, zápalky a sklo), a v listu z prosince 1959 také na politické uvědomění obyvatel:

„Žije zde asi 70 000 lidí, polovina Evropané, polovina domorodci, kteří neplatí přímé daně, mají ovšem volební právo a asi polovinu zástupců ve zdejším třicetihlavém zákonodárném sněmu. O volby se zajímá jen malá část. Druzí raději vezmou plná auta alkoholu a jedou někam k moři nebo do houští a tam při popíjení alkoholu jen kritizují. Jedním slovem, jest to národ nedisciplinovaný, který se nezajímá o nic než bezvýsledné blábolení. Tak je ti zámožní lehce ovládají a sociální zákony jsou stále oddalovány. O mezinárodní situaci pochopitelně nemají ani ponětí.“

František Kačírek se hrdě označoval za příslušníka dělnické třídy a na dálku si pochvaloval, jaké pokroky socialistické Československo po vzoru bratrského Sovětského svazu činí. Zemřel 6. srpna 1968. Kdyby žil o pouhé dva týdny déle, patrně by se hodně divil.

Výzkum osudů našich Novokaledonců je na samotném počátku, ale díky komunikaci s Service des archives de la Nouvelle-Calédonie sídlícím v Nouméa již mám k dispozici jmenné seznamy krajanů včetně osobních karet. Třeba se tam jednou vydám a osobně zapátrám po jejich potomcích. Česká příjmení jsou naštěstí snadno identifikovatelná. Jistý Laurent Kacirek kupříkladu působí v komunální politice. Že by vnuk Františka Kačírka? Uvidíme…

Autor: Martin Nekola

Reklama

Další články z i60.cz

Medardova kápě...

Dvě malá křídla

Podivný šramot za oknem mě probudil v čase mezi psem a vlkem. Váhám, jak jinak dobu, kdy se noc lomí s...

Obrázky z cest: Sraz íčka v Kácově

Letos, už potřinácté, se od 18. do 21. května konalo setkání účastníků portálu i60 pod vedením našeho...

Zdravím, pane inženýre! Češi si potrpí na tituly, ale přijde změna

Tak máme v rodině dalšího doktora. Inženýra. Právníka. Ať si každý dosadí co libo, jisté je, že když dítě...

Obrázky z cest: Světlá nad Sázavou - v zámeckém parku

Letos se setkání členů portálu i60 konalo na Sázavě s ubytováním v Kácově. Protože Posázaví téměř neznám,...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Přivábeni Novou Kaledonií

Výbuch v srdci Moskvy. Žena odpálila výbušninu, na místě jsou mrtví. Byl cílem generál?

Perchta z Rožmberka zoufale prosila o záchranu. Vlivná rodina ji nechala napospas svému krutému osudu

Pět hodin před smrtí Glena Hansarda halí tajemství. Policie rozplétá jeho poslední cestu

18letá Ukrajinka skočila z lodi SSSR mezi žraloky jen v červených bikinách. KGB zuřila, ale mohla jen přihlížet

Vyspaly se se stovkami mužů z celého světa. Teď vyhlásily národnost nejlepších milenců