Problémy za mediální mlhou. Co se děje na Slovensku

Sdílet

Dennívýzva

Na začátku října uběhl rok od voleb na Slovensku, dva roky od atentátu na bar Tepláreň, který si vyžádal dvě oběti na životech. Mohlo by se zdát, že tyto dvě…

Zdroj: Proboha!

Na začátku října uběhl rok od voleb na Slovensku, dva roky od atentátu na bar Tepláreň, který si vyžádal dvě oběti na životech. Mohlo by se zdát, že tyto dvě události nijak nesouvisí, a je fér přiznat, že žádnou příčinnou souvislost mezi nimi asi nenajdeme.

Redakce Protestanta mě požádala, abych napsal nějakou svou reflexi první zmíněné události. Od dob, kdy jsem četl Pejska a kočičku, se trochu bojím, že když do redakce nic nepošlu, promění mě na tvarohový sloup a děti se na mě za 50 haléřů budou chodit dívat, tak píši. A slibuji, že té první části budu věnovat větší část prostoru, který jsem dostal k dispozici.

Proč tedy píši i o té druhé? Jednak proto, že nenávist vůči neheterosexuálním menšinám byla na Slovensku dlouhodobě pomyslným větrem v plachtách mnoha politiků současné koalice, i když zpočátku zabalená do obalu ochrany tradiční rodiny; a taky proto, že téměř přesně na výročí zmíněného atentátu nechal Andrej Danko, předseda strany SNS, vykázat poslankyni Lucii Plavákovou z jednacího sálu kvůli duhovým nálepkám na jejím laptopu. Poslanec z klubu stejné strany Huliak ji k tomu na tiskové konferenci nazval „sukou“, což se později pokoušel vysvětlit jako termín, který za mlada používali na označení sympatických holek v jeho rodné obci Očová.

Je to sám o sobě poměrně smutný příběh. O to smutnější, že pan Huliak je členem ECAV na Slovensku, a i po dvou týdnech od incidentu byste na stránkách církve marně hledali jakoukoliv kritiku, či alespoň odmítnutí obdobných způsobů veřejné komunikace jejího člena. Nevím, zda zmíněný předseda SNS Andrej, zvaný taky HáDanko (protože na konci věty můžete jen hádat, co vlastně chtěl říct) nebo DaDanko (protože jeho věty mají poměrně dadaistickou skladbu), vyvolává podobné spory záměrně a na objednávku, nebo je to spíš jeho autentické buranství. Vím ale, že premiér Fico je vždy umí šikovně využít pro zamlžení svých mnohem problematičtějších kroků.

V tomto případě se pozornost médií a veřejnosti poměrně šikovně roztříštila mezi spor o nálepky a konsolidaci veřejných financí. Na tu totiž slovenská vláda nejde utahováním vlastních opasků či škrcením veřejných financí. Poslanci ještě na konci zimy schválili výrazné navýšení mezd členům vládního kabinetu. Robert Fico, který ještě nedávno svatosvatě sliboval, že DPH nebude zvedat, se rozhodl konsolidovat veřejné finance právě plošným navýšením DPH na závratných 23 % a zavedením daně z transakcí pro právnické osoby. Tímto krokem současný kabinet plánuje vybrat dokonce o jednu miliardu eur víc, než potřebuje. Třinácté důchody zjevně nebudou. Vlaky zadarmo pro studenty a důchodce prozatím zůstávají.

Světe div se, jenom krátce na to koaliční poslanci schválili navýšení financování pro registrované církve a náboženské společnosti. Takže zatímco se všem lidem navyšují životní náklady, a to celkem závratným tempem, církve dostanou od státu víc. Konsolidace veřejných financí „po slovensky“. Vlastně jsem rád, že v této situaci nemusím být farářem na Slovensku, a na své členství na pomyslném blacklistu zakázaných kazatelů začínám být pomalu, ale jistě hrdý. Ne proto, že se ani po letech neshodneme na některých etických postojích, to je překážka spíš pro druhou stranu, ale právě proto, že už dlouhodobě nerad sleduji, jak ve vztahu ke státnímu aparátu zachovávají církve na Slovensku, dokonce i ECAV, konformní, oboustranně výhodné mlčení.

Právě na pozadí podivného navyšování příspěvku pro církve v čase konsolidace veřejných financí, které se dotkne nejbolestivěji těch nejchudších, a finančně jej odnese především střední třída, se ukazuje, že jakkoliv je cesta k finanční samostatnosti církví trnitá a náročná, je to cesta ke svobodě a samostatnosti. Takovou cestu si samozřejmě nelze romantizovat. To porovnání se situací na Slovensku mi ale přijde jako smysluplný příspěvek do diskuzí, které často vedeme na našich staršovstvech, pastorálkách, konventech a na synodu.

Útok na Fica byl pro mě šokem. Slovensko žije strachem z imaginárních nepřátel

Možná to vypadá, že jsem zapšklý a příliš přísný. Jenomže Slovensko doslova a do písmene upadá. Zdravotnictví kolabuje, z vězení se dostávají na pokyn ministra spravedlnosti právoplatně odsouzení korupčníci jako bývalý speciální prokurátor Dušan Kováčik, mladí lidé ve velkém odcházejí do zahraničí. Společnost se rozpadá před očima, nejen hospodářsky, ale i hodnotově. Je to způsobeno především divoce namíchaným koktejlem populismu a pokrytectví konkrétních politiků, kteří pod svá křídla vzali i autentické křesťanské náboženské fanatiky jako je Štefan Kuffa, nebo dezinformátory jako Peter Kotlár. V takové situaci přece křesťané, ani církevní instituce nemůžou zůstat zticha a tvářit se, že je vše v kostelním pořádku. Ta slova nepíšu jen jako kritiku, ale spíš jako povzbuzení k aktivitě. Sám vím, že opustit komfortní zónu, vyjít s kůží na trh ve jménu pokoje a spravedlnosti je těžké, že se vždy najdou pádné důvody, proč to nedělat. Jenomže taky vím, že ozvat se proti nespravedlnosti je ve vlastním zájmu všech, kdo nechtějí ztratit svou čest.

V létě jsem se vrátil ke čtení ságy Zaklínač od A. Sapkowskeho. Rád se k ní a taky k husitské trilogii z pera stejného autora vracím, zejména kvůli krátkým a úderným dialogům. Při psaní těchto řádků jsem si vzpomněl na část jednoho z nich, konkrétně z knihy Věž vlaštovky: „To ne zlí, a nepoctiví padnou do hlubin! Ó ne, zlí, ale rozhodní a bezohlední tam svrhávají ty, kdož jsou mravní, čestní a ušlechtilí, avšak nerozhodní a plní zábran.“

Obecně vzato jsem přesvědčen, že lék na pokrytectví, které jako rakovina společně s bezhodnotovým populismem požírá nejen slovenskou politiku a společnost, ale přiznejme si, i nemalou část západního světa, je právě pevné odhodlání zůstat rozhodní, svobodní a pravdiví. Patří to, kromě jiného, i k dobrým protestantským tradicím.

Od voleb na Slovensku uběhl rok a téměř stejně dlouhý nebo spíš krátký čas zůstává do voleb u nás, v České republice. I tady se po senátních a krajských volbách cítí být populističtí politici na koni. Vezměme ten rok jako výzvu k tomu, abychom mluvili s jejich voliči. Vývoj na Slovensku v posledních měsících by mohl být i pro ně docela přesvědčivým argumentem pro to, aby politiky formátu Roberta Fica či Petera Pellegriniho a Andreje Danka nevolili. Oni svoje sliby nejen nesplní, ale bez okolků je převrátí úplně naruby. A prosím, máme-li alespoň trochu obdarování a talent pro správu věcí veřejných, nebojme se do nich zapojit aktivně a vytvářet alternativu vůči přestárlým strukturám.

Autor: Jakub Pavlús
Zdroj: Protestant

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Problémy za mediální mlhou. Co se děje na Slovensku

Španělsko muselo skórovat třikrát, aby vyhrálo 1:0. Ferran Torres rozhodl finále

Dojemné video mělo jeden háček. Teď cukrárna přiznala chybu, svou reakcí však nepřekvapila

Laďka Něrgešová videem od moře dojala fanoušky. Jsi bojovnice, píší

Prezident pozval do Lán mladé i z ANO, SPD a Motoristů. Někteří se vůči němu „odvázali“

Od Brada Pitta dávají ruce pryč: Další dvě jeho děti se chtějí zbavit jeho příjmení