KOMENTÁŘ. Životnost demokracie závisí do značné míry i na tom, jak se lidem ekonomicky daří. Voliči však v hledání toho, kdo jim blaho zajistí, příliš racionální nejsou. V Česku významná část nízkopříjmových pracujících a ekonomicky frustrovaných lidí vzhlíží k miliardáři Andreji Babišovi, i když ten má úplně jiné priority, než právě je.
Data ukazují, jak se rozhodování voličů v nejchudších a nejbohatších českých regionech od sebe stále více rozevírá.
Jak připomíná sociolog Daniel Prokop ve své nedávno vydané knize Spravedlivý růst, volební zisk hnutí ANO v roce 2025 souvisel se (ne)spokojeností lidí s vlastním životem a peněženkou mnohem víc než v letech 2017 a 2021. Také Okamurova SPD byla stranou chudých regionů mnohem víc než v předchozích volbách.
Naopak středopravé, liberální a proevropské strany se voličsky „opevňují“ v bohatých částech Česka.
I když zcela neplatí, že by lidé s nižším ekonomickým, sociálním i kulturním kapitálem byli automaticky proti systému, často se k realitě staví tak, že jim je vlastně jedno, jestli je v Česku demokracie, nebo ne. A to zakládá na problém.
Chudé regiony nikdo neřeší
„Voliči z chudších regionů – kde dlouhodobě selhává sociální i vzdělávací politika – potřebují vědět, že to s jejich životem a šancemi někdo myslí vážně,“ konstatuje sociolog Prokop.
Jenže s chudými regiony, jejich dlouhodobými problémy a zaostáváním pod průměrem nedokázaly udělat prakticky nic žádné vlády: ani sociálnědemokratické, ani ty v čele s ODS, ale ani ta s Babišem v čele. Ta minulá, ani současná.
Politika, která se dělá na efekt a emoce sociálních sítí, se místo hledání funkčních řešení projevuje tím, že raději útočí na to, co funguje. Třeba na neziskovky či na média.
Podle dat a propočtů PAQ Research trpí v Česku příjmovou chudobou zhruba 22 % domácností. Takzvaná pracující chudoba je tedy v tuzemsku nikoli zanedbatelný jev. Téma pro politiky to přitom zjevně není. Přestože, jak bylo řečeno výše, zrovna v těchto vodách získávají stále častěji své hlasy strany současné vládní koalice.
„Nejchudší desetina ekonomicky aktivních lidí platí v Česku na pracovních, spotřebních a majetkových daních vyšší procento svých příjmů, než desetina nejbohatších,“ komentuje to Prokop, jehož Andrej Babiš veřejně nálepkuje jako „extrémního levičáka“. Je to mimochodem právě Prokop a jeho tým, kdo je na rozdíl od politických stran a jejich think-tanků schopen nabízet detailní analýzy, návrhy změn i konkrétní propočty dopadů.
Není nutné s nimi vždy souhlasit, nelze jim ale upřít (jak dokazuje i aktuální Prokopova kniha), expertízu i intelektuální poctivost. Tedy něco, co současné politice citelně chybí.
Prokop mimochodem ve své knize popisuje zážitek, kdy spolu s ekonomem Štěpánem Jurajdou navrhovali Babišovi, aby v době covidové pandemie vláda zvedla podporu v nezaměstnanosti.
Šlo by o jasný, konkrétní krok pro konkrétní lidi, kteří se ne vlastní vinou ocitli bez práce. Místo toho šla vláda cestou podpory firem a korporací, formou vysokých dotací na udržení pracovních míst. Celkově šlo o opatření velmi nákladné, které platilo ještě dlouho po odeznění problémů.
I to je podle Prokopa ukázka toho, jak v Česku vlády (a nejde zdaleka jen o ty Babišovy) opakovaně promarňují možnost změnit vztah chudších Čechů ke státu tak, aby jej vnímali jako nástroj pomoci, nikoli jen represe. „To se dnes promítá i do jejich vztahu k demokracii,“ varuje Prokop.
Ve volebních preferencích z toho ale kupodivu stále těží hnutí ANO. Ostatně jeho marketéři hnutí (podobně i SPD a nyní i Motoristé) na zlobu a ekonomickou frustraci a z ní plynoucí odpor k liberální demokracii otevřeně vsázejí.
Útoky na to, co funguje
Daniel Prokop nabízí ve své knize i další správný postřeh: politika, která se dělá hlavně na efekt a pro emoce sociálních sítí, se projevuje tím, že místo hledání funkčních řešení útočí na to, co funguje.
Aktuální příklady: nesmyslný tlak na změnu financování veřejnoprávních médií, či snaha diskreditovat neziskové organizace, které přitom prokazatelně provozují služby v péči o ty nejzranitelnější, věnují se vzdělávání, oddlužení či prevenci závislostí.
Politickým folklorem je také neustálá kritika Evropy a jejího údajného zaostávání. Jak ale vidíme na dlouhodobě neutěšeném stavu zejména Ústeckého a Karlovarského kraje (i řady vnitřních periferií), nebylo by od věci zamést si politicky nejprve před vlastním – regionálním – prahem.
Jenže nejsilnější vládní strana vsází na úplně jinou kartu. Na přízeň lidí v důchodovém věku, tedy na nejpočetnější a nejdisciplinovanější skupinu voličů.
Do voleb 2025 šlo hnutí ANO kupříkladu s klíčovým slibem, že zruší Fialovou vládou nastavené parametry důchodové reformy. Přitáhlo to spoustu hlasů od lidí ve věku 50+, jichž se přitom zamýšlené úpravy týkat vůbec neměly.
Předběžný návrh rozpočtu pro rok 2027 počítá s tím, že na důchody půjde přibližně 740 miliard korun. Nechybí dárek – vyšší než zákonem daná valorizace.
„Zřejmě podceňujeme, že vedle peněženek a finančních dopadů jde v politice i o symbolickou rovinu. Důchodcům nemusí jít jen o jejich příjmy. Hraje se i o to, jestli opatření zdánlivě míří proti sociální skupině, s níž se identifikují, byť ji postihne za dvacet let,“ komentuje to ve své knize Daniel Prokop.
Signifikantním detailem je, že vláda nakonec s věkovými limity pro odchod do důchodu hýbat nemíní... Ale věrní voliči jsou, zdá se, schopni Babišovi zatím odpustit skoro všechno.
Dá se také očekávat, že stát, který se vydal na trajektorii permanentního dluhu, bude chtít šetřit na tom, co tyto klíčové voliče nebude moc bolet. Na investicích do vzdělání, vědy, energetické úspornosti, do obrany… Vidíme to ostatně už nyní, v návrhu rozpočtu na rok 2027.
Ten počítá s tím, že na důchody půjde přibližně 740 miliard korun. Vláda již schválila i mohutný dvojitý voličský úplatek: důchodcům a státním zaměstnancům. Povinná zákonná valorizace vycházející na 304 Kč se zadlužené vládě zdála málo, tak každému penzisti přihodí i jednorázově 2 000 korun (v součtu plus šest miliard).
A rozpočet na rok 2027 počítá i s růstem platů státních zaměstnanců – policistů, hasičů, pracovníků vězeňské služby, učitelů a dalších (v součtu 36 miliard Kč pro příští rok).
Cena za hlasy seniorů
Celkově jde v Česku na důchody zhruba třetina všech výdajů státního rozpočtu, nyní cca devět procent veškerého tuzemského HDP. Se stárnoucí populací (a rostoucí voličskou armádou seniorů) výdaje dále porostou, podle odhadů to v roce 2060 bude už 12–14 % HDP. I když to už bude zcela jistě bez Babiše.
Problém samozřejmě není v tom, že strany cílí na své voliče. Problém ale je, když zájem na bezprostředním volebním zisku odsouvá řešení reálných problémů.
Nutno zmínit, že s důchody a důchodci souvisí i další výdaje státu: ať už sociální dávky na bydlení, či velká část ze 45 miliard výplat nemocenské, jež jde k lidem v předdůchodovém věku.
To, jak opět upozorňuje Prokop, lze přičíst kombinaci postupného růstu věku odchodu do důchodu a toho, že stát nijak neklade důraz na zdravotní prevenci a zdravější životní styl. Přitom jen alkoholismus, kouření a další závislosti představují náklad pro veřejné finance asi 200 miliard Kč ročně.
Jenže třeba zvýšení spotřebních daní na alkohol by bylo přímým útokem na současný (a budoucí) Babišův elektorát. A ten si ANO hýčká – za každou cenu.
Problém samozřejmě není v tom, že strany cílí na své voliče. Problém je, když cílení na bezprostřední volební zisk odsouvá nezbytná řešení problémů. Postupem času tak v Česku nebude líp, ale o dost hůř. Dlouhodobě to zakládá podhoubí pro další frustraci, další nedůvěru ve stát i demokracii, což nakonec nutně povede k hledání nového, ještě radikálnějšího spasitele.